vrch

Displaying 1 - 77 of 77
Ty podhajský kostelíčku, stojíš na pěkném vrsíčku. Vycházejí panny z tebe, jako andělíčky z nebe. Jedna vyšla pěkná bílá, a ta bude moje milá. Druhá vyšla ještě hezčí, ta bude má nejmilejší. Třetí vyšla jako růže, žádný jí dostat nemůže. Já ji musím přece dostat, kdybych tam měl mrtev zůstat.[10]
Mračí se, mračí, že bude pršet: za naším humnem zelenej vršek. A na tom vršku širokej kámen: chlapec s panenkou sedává na něm.
Na vršičku jalovec, pod vršíčkem kvítí: což je hezky milovat, když měsíček svítí! Na vršičku jalovec, pod vršíčkem tráva: což je hezky milovat, když je hezká panna!
Roste stromek dubový, ach dubový! na vršíčku tenoučký: počkej na mě, má zlatá panenko! já jsem ještě mlaďoučký. „Já bych na tě čekala, ach čekala! však ty si mne nevemeš: ty si vsedneš na koně vraného a na vojnu odjedeš!“
Mračinko vycházi, bude pršet: schovej mne, má milá, do podušek; nepůjdu od tebe, potěšeni moje, až vyjde sluníčko zas nad vršek.
Nad Pušperkem je zelenej vršeček, nad Pušperkem je zelenej vršek: zamračilo se, bude tam pršet; zamračilo se, bude tam pršet. Bude tam pršet, jen se bude líti; bude tam pršet, jen se bude lít: je tam má milá,1) já tam musím jit; je tam má milá, já tam musím jít. 1) já tam mám holku, musím pro ni jít. Za Domažlici velikej vršík: mraky se strojí, bude tam pršít; bude tam pršít, bude se lít: já tam mám milou, musím tam jít.
Za Strakonici zelenej vršek; vyšlo mračinko, bude z něj pršet. Bude z něj pršet tichá vlažička: že mně odpoví moje holčička. Kam se poděju, kam se obrátím? kde se obrátím, všecko vyvrátím! Na ten vejvratek pověsím šátek: ta máš, má milá, ten můj zármutek! Tam nad tím Lazem zelenej vršek: zamračilo se, že bude pršet. Že bude pršet ticha vlažička: že zapomíná moje Ančička. Že budou pršet velká kápata: že jsou tam v Lazu jiná děvčata.
Okolo Kláštera zelený vršek; zamračilo je se, že bude pršet: pršelo, pršelo drobný krupičky, že musím pryč odjet od mý hubičky. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese: když nese, ať nese, já o něj nedbám, smutek mít nebudu, ani ho nemám.
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Na vršíčku v hospodě muzika tam hraje: podme se tam podívat, kdo to tam tancuje. Tancujou tam vojáci, mají bily šaty, zeleny vyložení, oficíři taky.
Na našem vršku viděl jsem lišku: kdyby mně pán Bůh dal ženu Lidušku! Na našem prahu viděl jsem vránu: kdyby mně pán Bůh dal ženu Márjánu!
Nevdávej se, má panenko, až ti bnde sto let: až ti zuby vypadají, nebudou tě bolet. Sila vičku na vršíčku, on jí vzešel oves: jen ty mi ho, můj holečku, do stodoly dovez.
Už mou milou na oddavky vedou, už jsou s ní tam na vršíčku: dej ti pán Bůh štěstí, mý děvčátko hezký! „Dejž to pán Bůh, můj Jeníčku!“
Nepudeme dále jenom přes vršek: vezeme plnej vůz novejch podušek.
Já mám chaloupku na vršku bez došků votrhanou: až já se vopiju, já si ji pošiju hra– hra– hra– hra– hra– hra- hrachovinou. Já mám chaloupku na zeleným doubku, já mám chaloupku roztrhanou: až já se vopiju, já si ji přikryju hra– hra– hra– hra– hra– hra – hrachovinou.
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“
Na vršíčku kaplička, bílila ji Ančička; když ji obílila, kolem se dívala, uhlídá-li Jeníčka. „Nikde ho tu nevidím, ani ho tu neslyším; s kým pak já se nyní, můj Božíčku milý! s kým pak já se potěším!“ Na dolině rybníček, napájí v něm Jeníček čtyry koně vraný, pěkně učesaný, je zkrvavený všecek. To není krev z koníčka, to je z mého Jeníčka, že ho posekala, že ho posekala ta vojenská šavlička.
Zvalila sa skala, z vršku do Dunaja
Ej vršky, vršky, zelené hory, kady ten syneček, kady on chodí
A jak sa ty ovečky na tom vršku pasů
Ej vrší, zelená vrší, dycky sa mračí, nikdy neprší
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
Dyž tys mě nechcela, mělas mně povědít, mělas mě za sebou [: dvě leta nevodit. :] Dvě leta nevodit, mělas mně dat zprávu, mělas nesedávat dvě leta na prahu. Rokyta, rokyta, rokytový proutek, ponesu pro tebe dvě leta zármutek. Jedličko zelená, neopouštěj chvojí, jak mě opustilo moje potěšení. Jedličko zelená, neopouštěj vrška, jak mě opustila má panenka hezká.
Zelenaj se, zelenaj, [: zelená trávo v lesi. :] Jak se já mám zelenať, dy už sem na pokosi? Zelenaj se, zelenaj, zelená trávo v háju! Jak se já mám zelenať, dy mě už dotínajú? Zelenaj se, zelenaj, zelený tulipáne! Jak se já mám zelenať, dy mně už listí vjadne. Dyž ty mě chceš opustiť, můj švarný galáne. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú plánku; jesli se rozzelená, budeš mojú galánkú. Podivaj se, má milá, tam na tu suchú jedlu; jesli se rozzelená, teprem si tebe veznu. Už sem já se dívala, ja, včera odpoledňa; zatrápená ta jedla, dyž se nic nezelená. Už sem já se dívala včera, ba i dneska; ja, už se tam zeleňá ve vršku halúzka.
Majový vršečku, ty jsi mi na závadě, nevidím synečka [: chodívat po zahradě. :J1) Po zahradě chodit, ani travěnky kosit; musíš ty, synečku, ten vršeček roznosit. A ty ho roznosíš a já ti ho rozhážu, přijdi k nám, synečku, jak já pro tebe zkážu. Zkážu já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi poletí ponad všecky kopce. Ponad všecky kopce, ponad všecky doliny, ja, že mě zanechal syneček roztomilý. Ja, dyž mě zanechal, šak se já mu neprosím, dyť ja ešče ráda červenú pentlu nosím.
Nechoď, šohajku, k nám přes vršky, doliny, bude ti chodníček, bude ti darebný. Kebych já to věděu, že bude darebný, dau bych kříž vystavit před vašima dveřmi. Před vašima dveřmi, nad okny kolečko, zostavaj tu s Bohem, moja frajirečko!
Nevybírej, má panenko, abys nepřebrala, aby si ty nedostala horšího než sama. A já smutná, neveselá jsem si přebírala, až jsem sobě naposledy pastýřa dostala. Pastýř žene tamto stádo s hory vrškem dolů, ženě dává bič, palicu a sám bere troubu. A včilkej, vy hrdé panny, ze mne příklad berte, nech je mladý nebo starý, uctivosť mu dejte.
Slunéčko zachodi za vršek jaborovy, moja mila plače, že ju hlava bolí. Něboli ju hlava, ale ju bola oči, že se něvyspala pro synečka v noci. Něboli ju hlava, ale ju bola zuby, že jeji syněček už za inu chodi.
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.
Čí je to dívča na tom vršku, [: nosí voničky ve fěrtušku. :] Aj, nosí, nosí všelijaké: Přijdi, synečku, dám ti také. Aj, nosí, nosí karafiát: Přijdi, synečku, máš-li mě rád.
Zelená se, zelená stromeček fíkový; jakpak se má zelenat vršek ulomený?1) Kólelo se, kólelo červený jabličko; nemohlo se dokulet k mé milé na lůžko. Kólely se, kólely, kólely se obě, nemohly se dokulet, má panenko, k tobě.2)
Kulalo se, kulalo červené jablíčko, komu ty sa dostaneš, moja galanečko? Kulaly sa, kulaly, kulaly sa obě, komu bych sa dostala, leda, synku, tobě. Kulaly sa, kulaly s vršku do doliny, komu bych sa dostala? Tobě, synečku milý.
Zatoč se, synečku, na vraném koničku! Já se nezatočím, až mi dáš voničku. Voničku mu dala, vršek ulámala, možeš dobře věděť, že je láska malá.
Vyjel do pole, střelil z pistole do té naší brány, aby uslyšela jeho najmilejší, jak mu pěkně hráli. A jak uslyšela, hlasem zavolala: Poď sem, můj synečku, aby tady bylo na tisíce lidu, já ti dám voničku. [: Voničku mu dala, :] vršek utrhala, [: možeš, synku, věděť, :] že je láska malá.
Hněvám sa já, hněvám na svého galána, že mně nepostavil borového mája. Postavil, postavil, ale je jedlový. Nemyslela jsem si, že by byl takový. Hněvám sa já, hněvám na svoju galanku, že mně neuvila pérka z marijánku. Uvila, uvila, vršky vylámala, možeš dobře věděť, že je láska malá. Není to vonička na poli trhaná, ale je vonička v krámě kupovaná.
Hory, hory, hory jsú, za horama vršky jsú; kdo chce pěknú ženu mět, musí sobě pro ňu jet.
Hory, hory, hory jsú, za horama vršky jsú, kdo chce pěknú ženu mět, musí sobě pro ňu jet. A já si to dovedu, já si pro ňu pojedu štyrma koňma vranýma jako sedlák do mlýna.
Dybych já, mamičko, v sobotu umřela, věru bych v nedělu, věru pohřeb měla. Dala bych si zvonit sedemdesát vršů, to by bylo pěkně k mojemu sobášu. Zavolala bych si štyry krásné panny, ja, co by mia ony do tej zemi daly. Štyry krásné panny a pátý mládenec, co by mně odnesl můj zelený věnec.
Ach, dolina, dolina, malá se mně zdála, a když sem do ní vešel, ledva sem z ní vyšel. Ach, dolino, dolino, proč jsi tak široká, ach, dyť ťa nepřeletí kačena divoká. Ach, co by sa dolinky s vrškami zrovnaly, co by sa mé nožky po nich nelámaly.
Ve Bzenci na rynku na červeném víně vzal šohaj na vojnu, to k vůli děvčině. Muzika mu hrála do bílého rána. Dal synek muzice tolar do cimbála. Tolar do cimbála, štyry rýnské propil, než by byl děvčině na šatečky kúpil. Kúpil jí kordulku z černého damínu, voničku mu dala pěknú z rozmarýnu. Voničku mu dala, vršky ulámala, može synek poznat, že je láska malá.
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
V šírém poli stojí hruška, malovaná až do vrška, a kdo ju maloval? Má milá, když tam na travěnku chodila. V šírém poli stojí hruška, obrúbaná až do vrška. Kdo ju obrúbal? Hofeři, vařa zemiáky k večeři. V šírém poli hruška stojí, porúbaná až do poly; a kdo ju porúbal? Můj milý, když šel tam z hospody opilý.
A mám já lóčičku při vršíčku. já ju nejradš seču při měsíčku, dyž je pěkná rosa, pěkně mně jde kosa, dyž si ji zabrósám.
Měla sem já šohajíčka, černé oči, bílé líčka, byl to, Bože, šohajko, chodíval za mnú daleko. Daleko je za horama, ešče dalej za vodama, daleko je za vrškem, chodíval za mnú s obuškem.
Seděla na vršku na jedli, všecku ju bravenci objedli! Nesedaj na vršku na jedli, aby ťa bravenci nesjedli. Seděla na vršku na jedli, všecku ju bravenci objedli! Oj, nenech se sjesti bravencům, dochovaj se radši mládencům.
Zamračilo se, bude pršet, pod našima okny zelený vršek. A na tom vršku červené jabka, utrhni, Janičku, kázala matka. A co po matce, dyž tata nedá! Utrhni, Janičku, kázali obá.
Smrtná neděla, kams klíče děla? Dala sem jich, dala svatému júří. A svatý Júří země odmyká, aby tráva růstla, tráva zelená. Tráva zelená, fiala modrá, všelijaké kvítí v letě prokvétá. Za onú vodú formani jedú;1) a co oni vezú? Nevěstu mladú.2) Nevěstu mladú a uplakanú.5) A což my jí dáme, by neplakala? Dáme jí, dáme šátek červený. Ona šátek vzala, předcej plakala. Dáme jí, dáme pěkný prstýnek. Ona prsteň vzala, předcej plakala. Smrt sme vynesli, máj ešče v lesi, černoccí pacholci sedí na peci. A seďte, seďte, pro máj nám běžte, ze štyrema vršky máj nám doneste. Máj nám doneste, pěkný zelený, a my vám zas dáme šátek červený.