pít

Displaying 1 - 100 of 124
Ruskí kráľ pije čaj, že prehrau celí kraj
Dobrí večer, moj mužičku, či ešče piješ
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Kalouskovy koně čistou vodu pijou: dej pozor, Jeničku, ať tě nezabijou! Kdyby tě zabili, bylo by tě škoda: plakala by pro tě mlynářova dcera.
Proč bych já nebyla, šafářova dcera, proč bych já nebyla pěkná bílá: smetanu vypiju, mlíkem se umyju; proč bych já nebyla pěkná bílá? Proč bych já nebyla, šenkýřova dcera, proč bych já nebyla, jako růže: vínečko vypiju, pivem se umyju; proč bych já nebyla jako růže?
Až já povandruju z Prahy do Budína, já se tam napiju červeného vína. Červené vínečko ze sklenice skáče, má zlatá panenka přežalostně pláče. Dnes žalostně pláče, zejtra má jiného: hej šenkýřko, nalej vína červeného! Červené vínečko to se dobře pije: ať falešným pannam hrom do srdce bije!
Má zlatá matičko, ožením se. „Můj zlatej synáčku, ošidíš se.“ Má zlatá matičko, neošidím. „Můj zlatej synáčku, vždyť to vidím.“ Má zlatá matičko, je bohatá. „Můj zlatej synáčku, je hubatá.“ Má zlatá matičko, pěkně si je. „Můj zlatej synáčku, hodně pije.“ Má zlatá matičko, košiličky. „Můj zlatej synáčku, rosoličky.“ Má zlatá matičko, jak bohyně! „Můj zlatej synáčku, je Němkyně!“
Paňmáma povídala, abych si vdovce vzala: vdovec má půl srdce, půl ho dal nebožce; mládenec ten má cely, on je se mnou rozdělí. Paňmáma povídala, abych si vdovce vzala: že vdovec nepije a ženu nebije; že má zaschlej žaloudek, jako od smoly soudek.
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Já mám malej krapiteček, já ho snadné vypiju: hodím čbánkem o trámeček, na kusy ho rozbiju! Pivo sem, pivo tam, muzikanti hřejte! však já vám zaplatím, nic se nestarejte!
Že to pivo nevypiju? že to pivo vypiju! že ten žbánek o ten trámek, že ho taky rozbiju. Že to pivo nevypiju? že to pivo vypiju! tamhle stojí můj kamarád, já mu taky připiju!
Alou, páni muzikati! vemte svoje instrumenty, zahrajte mi nahoru, ať se trochu napiju.
Sklenice skleněná! budiž pozdravena: jak se to z tebe pije, když do té šenkýř nalije!
Piju-li, piju já, zaplatí kapsa má, kapsa má, kapsa, kapsička, peníze dává matička.
Pije táta, pije máma: však se jim už běhá kráva; pije táta, pijou děti, už je kůže na teleti.
My jsme mládenci marnotratní, nám nejsou peníze pra-nic platný: půl dáme šenkýři a půl panně, a nám nic mládencům nezůstane. Já jsem synáček marnotratný, mně nejson peníze pra-nic platný: hnedle je utratím, 1) za pivo dám, pivíčko vypiju – zas nic nemám! 1) co já nepropiju, v kartech prohrám, a co neprohraju, holkám rozdám. Aneb: rád piju, tancuju, v karty hraju, rád hezky děvčátka pomiluj u.
Napi se, synu marnotratný! nejsou ti peníze tak nic platny. Co je ti platna mladá žena, když celej tejden nejseš doma? Co jsou ti platny pěkný koně, když celej tejden nedbáš o ně? Co je ti platnej hezkej statek? když pořád hejříš, jde na zmatek. Celičkej tejden nejdeš domů, neděle přijde, piješ znovu.
Jaky mám trápení: kalhoty plátěný, kapsa rozedraná – šajnů není! kdyby šajnů bylo, toby mě těšilo, toby bylo k mému vyražení. Když jsem dost šajnů měl, chodil jsem, kde jsem chtěl, chodil jsem na víno do hospody: teď když už nic nemám, smutně si zpomínám, teda se napiju doma vody.
Nepudem, nepudem, si se hodně napijeme; nepudem, nepudem, až se hodně napijem: až se hodně napijeme, eště domů nepudeme; nepudem, nepudem, až to všecko vypijem.
Kdyby nebylo pana starého, tak by nebylo piva dobrého: ale náš pan sládek drží na pořádek, za to chvalme ho. Jen kdyby ženy neškaredily, když na pivo jdem, se nevadily, tak by žádné hádky, křiky, nepořádky nikdy nebyly. Vždyť my mlčíme, když kávu pijou, z hrnců mázových do sebe lijou: a nám k snídaníčku ňákou drobeničku ráno přinesou. Co vždy bývalo a co se patří, toho držme se, rozmilí bratří: ženám kávy šálek, mužům piva džbánek, tak se to patří!
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
Nic nedělá, pořád pije, domů přijde, ženu bije. Ženu bije, děti taky, budou na něj naříkati!
Ach synu, synu! co pak ty děláš? jen pořád piješ a na nic nedbáš; jakej to bude z tebe hospodář!
V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Žádnej neví jako já, nač kováři pijou: ze starého železa nové cvočky bijou.
Proč nás Pán Bůh tresce? pro ty k… ševce: že v neděli šijou, a v pondělí pijou, proto pršet nechce.
Co děláš? nevoráš, ani nežneš: co sedláčku, co děláš? přijde na tě zima, mráz, jak živ budeš? „Nic nedbám, jen když mám žbánek v ruce: když se hodně napiju, neptám se, jak zasiju v tomto roce!“
Ty Leskouce jsou v dolině, jsou tam dobry hospodyně: prodávají pšeničku, pijou dobrou rosoličku.
Žid povedal, vodu pije, vodu pijem, vida že čertov srat budem ..
Pijali zme po dni aj po celé tyžděň eště
Ludé se čudujú az co chlapci pijú
To vínečko, to je lázeň, kdo to pije není
Kořalko, kořalko, pěkný řeťázek máš, když sa ťa napiju, kuráže mi dodáš
Poďme chlapci, poďme zbůjat, šak nemám za co píjat
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.
A čí je to studýnka, co z ní koně pijó? Nechoď tam, synečku, [: ať tě tam nezabijó. :] Zabijó-li, zabijó, nechají mě ležet; milá je daleko, ta nebude nic vědět. Je-li jedna daleko, šak je druhá blíže; uvijó mně věneček z pěkné červené růže.
Na tom našem dvoře to je voda, Bože! Kdo se jí napije, zapomnět nemože. Napil se jí, napil šohajíček zrána, nemohel zapomnět do svatého Jána. Do svatého Jána, do svaté Trojice, nemohel zapomnět své švárné děvčice.
Na tom našem dvoře je studýnka, Bože! Kdo se z ní napije odejít nemože. Napil se z ní, napil jeden šohajiček, nemohel odejít od naších děvčiček. Od naších děvčiček, ani od okýnka, až ho provodila ta jeho panenka.
Na našem dvoře só tam dvě lože a v nich vodička pro šohajíčka, stodená, Bože! Napi se, milá, má roztomilá! De se napiješ, nic nerozliješ, bodeš žena má. Já pit nebodo, dovi čích bodo, z keré stodynke, jaké maměnke vodo pit bodo.
Na tom našem dvoře dobrá voda, Bože, ne každý šohajek napit sa jí može. Černojoký šohaj nabral si jí žbánek, připíjal milence na zelený vínek. Na zdraví, na stálé, abys byla moja. Pán Bůh daj, šohajku, abych byla tvoja.
Na tej hore vysokej studňa murovaná. Napij sa jej, má milá, jak si spravedlivá. Voděnky sa napila, barvu přeměnila. Néní jsi ty, má milá, děvka spravedlivá. Ja, keď jsi ty od vody barvu preměnila.
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.
Pověz mně, děvečko, co je mně závada, že já ťa rád vidím, a ty mia neráda. To je ti, synečku, to je ti závada, že všecko propiješ, to ťa mám neráda.
Otvíraj, ženichu, otvíraj své sklady, pili by gořalku ty vlachovské baby. Otvíraj, ženichu, otvíraj pivnice, jak nemáš gořalky, daj aspoň zelnice. Bude-i gořalka, budem pit z pohárka, bude-i vínečko, budem pit ze žbánka. Co sa ty, ženichu, před námi zdaluješ, že ty tej ženičky od nás nekupuješ? Co sa ty, ženichu, před námi schováváš, že ty tej ženičky od nás neodbíráš? Daj ty nám, synečku, daj ty nám skleničku, až my sa napijem, dáme ti ženičku. Až my sa napijem, Bohu poděkujem, Panence Marii za to dobrodiní.
Dyž my do těch hor půjdeme, co my tam jesti budeme? Co my tam jesti, moje srdenko, budeme? Lepší šišečka borová, nežli pečénka lojová, nežli pečénka, moje srdenko, lojová. A dyž je lepší, jez si sám, a já sa s tebú rozezdám. Dy sas ty chtěla rozezdat, mělas ručenky nedávat Já sem ručenku dávala, přežalostně sem plakala. Dyž my do těch hor půjdeme, co my tam píti budeme? Lepší voděnka z kolaje, nežli vínečko v poháře. A dyž je lepší, pij si sám, a já sa s tebú rozezdám. Dy sas ty chtěla rozezdat, mělas ručenky nedávat. Já sem ručenku dávala, přežalostně sem plakala.
Můj tatíčku starý, byste z hrobu stali a se podívali, jak já hospodařím. A já hospodařím, už věce nemožu, v karty hraju, piju, už stačit nemožu. Stodolenka prázná, slunce do ní svítí, role nezorané, roste na něm kvítí. Stodolenka prázná, střechy na ní néni, role neorané plno je kaméní.1)
Široke, daleke, to Raškovo pole, něbudu tu chodiť na rok nožky moje. Něbudu tu chodiť, ani ručky robiť, co by se tu mělo zlato, střibro rodiť. Něbudu, něbudu už u Rašků služiť, něbo mi nědaju kratochvile užiť. Něbudu, něbudu, něni mi to třeba, už sem se najedla Raškoveho chleba. Něbudu, něbudu ja v Přiboře byvať, je tam voda kalna, němožu ju pijať. Radši budu, radši v Zelinkově byvať, je tam voda čista a možu ju pijať.
Vimť ja bařinečku, bařinku zelenu, na tej bařinečce studenku studenu. A v tej studenečce jalenek pijaval; na teho jalenka myslivec čihaval. Něčihej, něčihej, myslivečku, na mne, bo ešče ten tydeň budzě s tebu amen. Už teho jalenka v lese zastřelili, a temu myslivcu zvonami zvonili. Už teho jalenka na kolese vezu, a teho myslivca na krchovo nesu. Už teho jalenka na rožeň strkaju, a teho myslivca do hrobu spuščaju.
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Hoja, hoja, daleko-li paseš? Malenku napaseš [: na zelenej trávě, :] na pěknej otavě. Hoja, hoja. Je tam studenečka, co sa napije Malenečka, Malenečka sa napije, děvečka sa umyje; aby byla bílá, Pánu Bohu milá. Ne tak Pánu Bohu, svojemu milému, synečkovi černookému. Hoja, hoja. Druhá odpovídá: Mně sa kravičky dobře pasú, ony mně neletajú, zelenej travěnky nehledajú, zelenej travěnky, dobrej dětelenky. Hoja, hoja.
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.
Koničku bělavý, vyvez mě z Moravy esli nevyvezeš, střelím ti do hlavy. Vyvezu, vyvezu na tureckú mezu, tam odtuď uvidíš tu brněnskú vežu. Ta brněnská veža velice vysoká, nemohla přeletět kačena divoká. Ne tak ta divoká, ta nedělá škody, přiletí k rybníčku, napije se vody. Přeletěla přes ňu jenom jednú v roce, vypila voděnku všecku na potoce. Voděnku vypila, kalíska nechala, po tobě, synečku, památka zůstala.
Jaký jsi hospodář, takové stavení, v síni dost kamení, v jizbě kamen není. Jaký jsi hospodář, takovú ženu máš, máš na ní rukávce jako na cigánce. Jaký jsi hospodář, takovú máš ženku, ty piješ v palérni, ona pije v šenku. Jakový hospodář, taková gazdina, nabrali popela, vezli ho do mlýna.
Nebudeš, má panenko, nebudeš hospodyňkó; přišel sem k vám v poledne, stávala si z postele, nebudeš hospodyňkó.1) Ráda piješ, ráda jíš, ráda si pěkně chodíš; ráda pěkné krávy máš, neráda jim trávy dáš. Ráda přadeš, ráda len, co se táhne z bečky ven, a to pěkně tenúčko, až je v bečce malúčko. Bude-li kameň plyvat, budeš v mém domě bývat. Kdes to, synku, kdes viděl, by kameň po vodě jel.
Už sme sežali, už nic nemáme, [: kom’ ty kosáky pochovat dáme? :] Chystaj, sedláku, chystaj stolicu, na tú stolicu hodnú sklenicu; do tej sklenice dobrej pálenky, ať sa napijú vdovy, panenky.
Večere, večere, lebo ťa nebývá; lebo ťa hospodyň ve vínku vypíjá.1) Na víně propíjá, na žemličkách projí. A nás nebožátka hladem, sňadem moří.
Křepelila malá křepelenka, křepelila překrásná panenka. Křepelil s ňú1) malý krahulíček, křepelil s ňú2) překrásný Janíček. Co tu děláš, malá křepelenko, co tu děláš, překrásná panenko? Viju vínky, malý krahulíčku, viju vínky, překrásný synečku. Dej mně jeden, malá křepelenko, dej mně jeden, překrásná panenko. Já ti nesmím mého vínka dáti, láli by mně otec a ji máti. Dyž ti bude otec, máti láti, přijdi ke mně křivdu žalovali. Já tě budu věrně litovati,3) až se budú hory zelenati.4) Křepelila nad lúkú zelenú, zobala tam jetelinku drobnú. Ešče se jí dosti nenajedla, pravú nožkú si ju pomrvila. Křepelila nad studňú studenú, popíjela5) voděnku studenú. Ešče se jí dosti nenapila, levú nožkú si ju zakalila.
Okolo Hradišča teče voda kolem, šardiččí pacholci sedijú za stolem. Za stolem sedijú, dobré vínko pijú, svojima slzama vínko dolévajú. Kdo je ti, synečku, kdo je ti příčina? Šardický pudmistr a jeho rodina.
[: Pod hájičkem zelená sa oves, :] neco ty mně, můj synečku, pověz. Povím já tobě neco nového, že pojedem do pola čirého. Co tam budeš, můj synečku, jídať? Chleb komisní, vodičkú zapíjať. Kde tam budeš, můj synečku, léhať? V polu léhat, zbrojú sa přikrývať. Pozdrav mi ju, kamaráde bratře, ať ona o mne už věc neplače. Pozdrav mi ju, aby neplakala, aby na mne tři leta čekala. Za tři leta, až já z vojny přidu, potom si ju za ženičku vezmu.
Přelecěla huska z Moravy do Slezka, všecku vodzičku zkalila, vodzičku zkalila. Dy si ju zkalila, to si ju vypije, ać se můj brany koniček, ać se mi nětruje.1)
Propil gazda voly a gazdina krávy; poraďme sa, mužu, propijme i chýžu.
V dobrém sme se sešli, v dobrém se rozejdem; dřív než se rozejdem, ešče se napijem, s Pánem Bohem půjdem. S Pánem Bohem půjdem, povídat si budem: Dobře sme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem.
Na svatém kopečku vzdávání mět budem a po tem vzdáváňó [: do Rakós pojedem. :] Do Rakós, do Rakós, na to dobré vínko, tam se ho napijem, má zlatá Nanynko.
Aj, másku, másku, mám na tě sázku, teče z tebe pivo jako na provázku. Vínečko milé, mám k tobě lásku, ty do mne poběhneš jako po provázku. Mám málo na dně, vypiju snadně, vypiju, dám nalit, půjdu dom bez galit.

Pages