vonět

Displaying 1 - 55 of 55
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Měsíček svítí, já musím jíti za mou nejmilejši do Rájova: měsíček zašel, já tam nedošel; musel jsem zůstati u Třísova. Ta naše láska bejvala hezká: když je se zrušila, což je po ní? dej pán Bůh štěstí, děvčátko hezký! však jiná růžička taky voní.
Ty Vorlíčky kostelíčku, ty stojíš na skalách; umřelo mně potěšení, už leží na márách: máry jsou červeny, mý děvče je bledy: napilo se kořaličky, vono je vopily. A já vždycky, a já vždycky, co to tu zvonějí; voní už mý potěšení do hrobu dávají: hrobaři, nechte jí, neb je to děvče mý: napilo se kořaličky, vono je vopily.
Ach kýž jsem slavíčkem, tím malým ptačíčkem. Letěl bych přes hory k milej do komory. Poslouchal bych zticha, proč má milá vzdychá. Vzdychá pro mladého, nerada starého. Starej smrdí potem, co kopřiva plotem. Mladej voní tuze, co fijala, růže.
Jak je to v tý Stráži hezky, hezky! rosta po celý vsi švesky, švesky: u někoho nejsú žádný, žádný – když voni mně syna brání, brání! Což je v těch Chlumčanech hezky, hezky: rostou na roubeni švestky, švestky; v Lukavici eště líp je, líp je: rostou na zelený lípě, lípě.
Já mám koníčky, lysy jsou, lysy jsou: voni mě k mej milej donesou.
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vovsa, voni skáčou hopsá! já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vobroku, voni běži do skoku; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám jetele, voni řičí vesele; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý.
Ti valaši Filípkovi, voni se přes noci pásávali: když jsou se pásali, zimou se třásali, ti valaši Filípkovi. Ten nebožák starej valach složil už svy kosti tam na drahách: „Však jsem ho vyhnal ven, když je byl bílej den – bylo zrovna na štědrej den!“ Pan Fitipek z domu běží: „Bodejž hr.. do toho - starej leží! však jsem ho vyhnal ven zrovna na štědrej den, von jen přeci mrcha leží!“ Pane kmotře! vzkazuje vás náš Tomeš Filípek pozdravovat: byste nemeškali, káru, rumpál vzali, valáška mu pochovali. Ti valaši ze vsi naší, ti se cely noci pásávali; voni se pásali, zimou se třásali, ti valaši ze vsi naší.
Kopali, vorali, já ještě ležel: zpívali, vejskali, já taky běžel. Kopejte, vorejte, já už nemůžu: zpívejte, vejskejte, já vám pomůžu. Naši už mlátili, já eště ležel; voni šli k snídaní, já taky běžel. „Proč běžíš k snídaní, vždyť jsi nemlátil?“ Když už jsem na cestě, už se nevrátím!
Já jsem chlapík z Polské, dobře mi 'de hexecírka; já jsem chlapík z Polské, dobře mi to 'de: psali vo mě Kútští páni, že voni mě vodchovají, že muším na vojnu, že muším za ně.
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
A ten celý týdeň, jak já mám smutný deň! Nevidím synečka celý boží týdeň. Dyž přijde neděla, ta je mně veselá, uhlednu synečka jďa do kostela. Ty zašovské zvony, ony pěkně zvoní, na horním pavlači rozmarýnek voní. Na horním rozmarýn, na dolním hřebíček, na prostřed kostela švárný šohajíček.
Dolina, dolina, malá dolinečka, [: jak mně zavoněla :] přespolní děvečka! Ani mně nevoní rozmarýn vonička, jak mi zavoněla přespolní děvečka.
Ani mně nevoní z rozmarýnu věnec, a jak mně zavoněl přespolní mládenec. Studená rosenka tej noci padala, když sem za synečkem dvéře zavírala. Studená jako led, nemožu zapomnět, nemožu, synečku, sivý holubečku, na tebe zapomnět. Už sem zapomněla na koho sem chtěla, na tebe, synečku, leda bych musela.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
Ej, Janku, Janičku, voňavý hřebičku, jak’s ty mně zavoněl v tom čirém polečku! To moje srdenko tak si hořekuje, že si ledakoho věrně zamiluje. To moje srdenko tak ve mně buchoce, jako ta ryběnka v hlubokém potoce.
Pršalo, bylo tma nad našú zahrádkú; [: těšívali sa chlapci :] mému marijánku. Netěšte sa, chlapci, mému marijánku, súsedové děvčata majú fijalenku. Co je po fijalce, keď mi nic nevoní. Co je po tej frajirce, keď k ní vůla néní.
Jaborník, Jaborník, zelený Jaborník, dy sa miuá vydá, kam já budu chodit? Možeš, šohaj, chodit k mojej kamarádce, ona má zelený rozmarýn v zahrádce. Co to za rozmarýn, dyž mi nic nevoní, co mně po panence, dyž k ní chuti néní.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.
[: Dy sem ja šel přes ten hajek, :] [: zavoněl mi marijanek. :] Marianek najdrobnějši, buděš moja, najmilejši. Marijanek, drobne kviti, poď mne, mila, sprovoditi. Jak tě ja mam sprovoditi, dy už lide všadě sviti? Su tu lide nic dobreho, vysměju se z chudobneho.
Měla sem včerá synečka, měl oči jako trnečka, dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mo jeho matička. Přišel k nám včerá syneček, voněl mně jako hřebíček; dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mu jeho tatíček. Láli mu rodiči vobá, že su pro něho chudobná; chudobná děvečka pro teho synečka, že su pro ňé nešikovná.*)
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.
U suseda zahradečka, nasila tam ta dzěvečka marijanku do ni, co un pěkně voni. Pacholci se dovědzěli, na marijanek běželi, běželi naň prudce, měli šatky v ruce.1) Ta dzěvuška rano stala, do zahradky pospichala, marijanku něni, krasa se mi měni.2) U susedů švarny Janek, un mi strhal marijanek. Prošvarny Janičku, strhals mi krasičku. Marijanku, marijanku! Sila sem cě na zahonku, kdo cě sivać3) budzě, dy mne tu něbudzě?4)
Šohaju, dušo má, lelujo voňavá, dokaď ťa nevidím, všecka su bolavá. A jak ťa uvidím, hned z nohy na nohu, už sem ťa viděua, chváua Pánu Bohu.
Verůstla krásná růžička naprostřed mýho srdýčka, verůstla, krásně voní, můj milé k hiné chodí. A dež chodí, já mo kážo, ešče za ňém dveře zavřo. S Pánem Bohem, synečko, měls falešný srdýčko.
Na naši zahradě rostě rozmarijan, prošvarna děvucho, povonať mi ho daj. Povonať ci ho dam, ene mi ho nězlam, bo jedna haluzka koštuje mě tolar.
V tej teleckej věži, tam můj milej leží; leží tam, tuze stůně, zavitej v rozmarýně. Hned, jak se rozstonal, hned sobě vyžádal: Ach, Bože, vem mě k sobě do nebeského ráje. Umřeš-li pak předce, budu plakat hořce. Dám já ti pohřeb strojit, na všecky zvony zvonit.1) Truhlu jaborovou, pěkně malovanou, maloval je ji malíř, je rovna jako talíř. Ty pudeš po straně, poneseš věnec mně; pan pater pude za mnou, bude říkat nade mnou. Mládenci pod věnci, dvě panny se svící; až pudeš, říkej nahlas; modli se: Zdrávas, zdrávas.2) Vyrost mně kvíteček zamodralý všecek, všeliky barevnosti, měla jsem na něm dosti. Já jsem ho utrhla, k němu jsem voněla; umrlčinou vonělo, mé srdce omdlelo.
Ta komenská veža pěkně malovaná, tam sú má maměnka pod ňú pochovaná. Tam sú oni, tam sú nedaleko dveří, na nich mi vyrostel rozmarýn zelený. A já tady půjdu a já ho utrhnu a já svú mamičku ešče voňat budu. Staňte mně, mamičko, staňte vy mně hore, urobte pořádek v tom sirotském domě. Dcero moja milá, já hore nestanu, já za tvoju křivdu nikdá nezastanu.
Povole, povole, malé povolátko! Málo si povolí služebné děvčátko. Povol si, děvečko, pokud jsi panenkú, šak si nepovolíš, zavija hlavěnku. Povol si, synečku, dokad jsi slobodný, pokud ti rozmarýn za klobúčkem voní.
Huli, beli, usni, puojdzeš ráno s husmi, budzeš jich ty hnaci k mynarovej haci. Huli, beli, usni, puojdzeš ráno s husmi, budzeš ty jich pasci po zelenej chrasci. Holušky, holušky, pletu ci pančušky, a to také nové na noženky tvoje.1) Holiže, holiže, mamka ca kolíše, kedz ca ukolíše, puojdze do Beluše. Čo tam budze robic? Po Beluši chodzic, bělú růžu trhac a červenú voňac. Buvaja, buvaja,2) puojdzeme do haja, nabereme kvěca, obložíme dzjéca.
Vím zahrádku trněnú, [: raj hora, :] hora javorová. Do zahrádky skočila. Raj hora atd. Tři růžičky utrhla. Jednu dala mladému. Druhú dala starému. Třetí dala milému. Štvrtú sama voňala.
V té Vavřinče cesta posepaná soló; vonijó tam chlapce samó levandoló. V té Vavřinče cesta posepaná kmínem; vonijó tam chlapce samém rozmarýnem.
Voňavý, voňavý z rozmarýnu věnec, ešče voňavější Bětíků mládenec. Voňavá, voňavá z rozmarýnu kytka, ešče voňavější Šilůčkova dívka.
Ja, cos mně to, má milá, za perečko dala, modrá fialenka z něho vykvetala. Modrá fialenka velice voňavá, moja frajerenka všecka uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, galanečko, o mně, šak já ti dojedu, až bude po vojně.
Na bystřickém poli pěkná růža stojí, ešče sem daleko, už mně pěkně voní. Ach, voní mně, voní, už a i prokvítá, ach, jejda, přejejda, už musím do světa. Daleko do světa, do pole čirého, tam mně dali lámat kamení těžkého. Kamení těžkého, nalámať ho možu, na tebe, děvčino, zapomnět nemožu. Zapomeneš na mne, můj šohajku, snadně, dyž pomaširuješ, nepohlídaj na mne. Nepohlídaj na mne, na moje stavení, snadno zapomeneš, moje potěšení. Jednú zapomenu, po druhé zpomenu, po třetí, má milá, za tebú poběhnu.
Pošla děvečka do jezirečka pro vodu studenú; utrhla sobě za kordulenku rezetku zelenú. Švárný šohajek na vraném koni jede naproti ní. Dej mně, děvečko, dej tu růžičku, ona pěkně voní.
Divijó se, divijó, nač kováři pijó, a jakpak be nepili, dež lidi šidijó. Divijó se, divijó, nač kováři pijó, ze starýho železa nový cvoke bijó. Divijó se, divijó, nač mokrščí pijó, voni majó peníze za humne v kameňó.
Divijó se, divijó, nač kováři pijó, a jakpak be nepili, dež lidi šidijó. Divijó se, divijó, nač kováři pijó, ze starýho železa nový cvoke bijó. Divijó se, divijó, nač mokrščí pijó, voni majó peníze za humne v kameňó.
Za našó vsó jahode só, trhala je má panenka, husaři s ňó. Za našéma stojí mája, tancovala má panenka s husarama. Husaři só hodní chlapi, voni dajó za hoběnko štere zlatý. Štere zlatý, ješče více, naší chlapci ti dávajó dva tisíce. Dva tisíce, to je přemoc; měla bes te, má panenko, štere sta dost.
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.
Ti komenščí pacholíci hodní só, voni sobě na parádo nenesó. Co propijó, zaplatijó, žádnýho se nebojijó, hodní só.