holka

Displaying 1 - 100 of 176
Počkej na mne, holka zlatá, půjdem spolu na pouchňata: já je budu v šátku nosit, ty je budeš na mně prosit.
Když sem odcházel, muzika hrála; moje nejmilejší pro mne plakala. Ach, neplač pro mne, pojď raděj se mnou: a já tobě koupím sukni zelenou. Sukni zelenou, ne tuze dlouhou, abysi ty mohla vandrovat se mnou. Povandrujeme přes hory, doly, a lesové budou naše komory. Tráva zelená naše peřina: tam budeme spávat a se milovávat, holka rozmilá.
Ach holka, holka! černé oči máš: a já se tě bojím, že mne oklamáš. „Kdybych já měla ještě černější, neboj ty se, neboj, můj nejmilejší! Neboj se, neboj mých černých očí: ale jen se varuj klevetných řečí.“
Vrána na dubě[11] žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,[12] že my svoji budem, jsem ti pravila.“
Co jsou nám Hosiňáci dokázali, co json nám Hosiňáci dovedli: oni nám naše holky odváděli, oni nám naše holky odvedli!
Pod našima okny roste jeřábek: že jsou naše holky jako obrázek. Pod našima okny roste rokytí: že jsou naše holky jako to kvítí.[17]
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý?
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: komu ty se dostaneš, má zlatá holčičko? Koulely se, koulely dvě naproti sobě: komu bych se dostala, než, Jeníčku, tobě? Komu bych se dostala, než, můj milej, tobě: ty jsi hezkej, já taky, šikneme se k sobě.
Moje milá roztomilá, což to holka hezká: sukničku má roztrhanou, košiličkou blejská. Moje milá sukní nemá, ale bude míti: zeleničkou, červeničkou, jakou bude chtíti.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.
Třeboně, Třeboně! co se to lam blejská? já tam taky pudu, namlouvat si budu, je tam holka hezká.
V tej naši zahrádce pěknej ptáček skáče; klekání zvonějí, lidi se modlejí: jdi už domů, chlapče![20] „Já domů nepudu, já tu ještě budu: jen malou chvilčičku, až mně dáš hubičku, potom domů pudu.“ Kolem, holka, kolem, pod tím panským dvorem, kolem jsem obešel, přeci jsem nenašel mej panence roven.
Což jest ta láska zlá, když mají holku dvá: jeden ji miluje, druhej jí slibuje – nechají tak obá.
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Já mám holku komornou, ona líhá pod kolnou: já jí koupím prsten, za prstýnkem postel, postýlku javorovou, aby byla mou ženou.
Nechoď tam, poď radš k nám, já jsem holka vonačejší; poď radš k nám, nechoď k ní, já jsem holka vonačí: jest-li ona bohatější, já jsem za to upřímnější; nechoď k ní, pod radš k nám, já tě ráda uhlídám.
K Lužanům je cesta zaprášená všecka, komu se nestejská po ní chodit? komu se nestejská, když je holka hezká, komu se nestejská vyprovodit? K Pažežnici cesta trníčkem vobrostlá, komu se nestejská po ní chodit? mně se tam nestejská: je tam holka hezká, vona mě chodívá vyprovodit.
Nad Pušperkem je zelenej vršeček, nad Pušperkem je zelenej vršek: zamračilo se, bude tam pršet; zamračilo se, bude tam pršet. Bude tam pršet, jen se bude líti; bude tam pršet, jen se bude lít: je tam má milá,1) já tam musím jit; je tam má milá, já tam musím jít. 1) já tam mám holku, musím pro ni jít. Za Domažlici velikej vršík: mraky se strojí, bude tam pršít; bude tam pršít, bude se lít: já tam mám milou, musím tam jít.
Každej se mne ptá, kde je má panenka, každej se mne ptá, kde je má milá? sedí pod stromečkem, hraje si s věnečkem: to je má milá, holka rozmilá.
Tamhle za vodou dvě holky s trávy jdou, potřebovaly by převezení: vstávej převozničku, převez mou holčičku, aby mi nepřišla k utopení.
Vítr fouká od Podlážek, má panenka jak obrázek; vítr fouká od Podlážek, zima, zima, zima je. Topěj‘, kouří se z vesničky, vem mě, holka, do světničky, topěj, kouří se z vesničky, zima, zima, zima je.
Holka modrooká, nesedávej u potoka, holka modrooká, nesedávej tam: v potoce je velká voda, vezme-li tě, bude škoda; holka modrooká, nesedávej tam! Holka modrooká, nesedávej u potoka, holka modrooká, nesedávej tam: v potoce se voda točí, 1) podemele tvoje oči; holka modrooká, nesedávej tam! 1) přijde na tě mysliveček, připraví tě o věneček; holka modrooká, nesedávej tam!
„Pusť mě, holka, pusť mě do komůrky.“ A já nechci, já tam mám měchurky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší komůrky, že jsem tě nepustila! „Pusť mě, holka, pusť mě do setničky.“ A já nechci, já tam mám rohlíčky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší setničky, že jsem tě nepustila!
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Zelenaly se pšeničky, když jsem já šel od hubičky; zelenaly se vesele, když jsem šel, holka, od tebe. Pšeničky se zelenaly, modré oči zaplakaly; už já musím jít od tebe, – potěš tě sám pán Bůh s nebe!
Ouvej, ouvej, co já dělám! měl jsem holku, už ji nemám; měl jsem děvče namluveny, jinej přišel, vodved mně ji. Až pojedu tou dolinou, moje koně řejhtat budou; ten podsední ten nejvíce, co mě nosil k mej panence.
K Lužanům je cesta během, celičká zavátá sněhem: kdo chce holku pomilovat, musí cestu prohazovat.
Utíkej, holka, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Která je holka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ni rosička, jako makové zrníčka. Vyrazí na ní jako hrách – škoda tě, holka, nastokrát!
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“
Sázela má milá modrou fíjaličku; když ji nasázela, prosila vlažičku. Vlažička nepřišla, přišla jen rosička, aby jí neuschla modrá fijalička. Modrá fijalička co pávové peří: každá holka blázen, která chlapci věří. Já taky věřila a jsem oklamána: ztratila jsem prsten s třema kamenama.
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: jen se na mě nehněvej, má zlatá holčičko! Já se na tě nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš přes zeleny žito. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude žíti? můj milej je daleko, musím pro něj jíti. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj vzkázat. Trávo, trávo, travičko! kdo tě bude kosit? můj milej je daleko, musím smutek nosit. Žite– žite– žitečko, kdo té bude žiti? má milá je daleko, musím za ní jiti. „Žite– žite– žitečko, kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj zkázat.
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej ohlapiček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář hezkejch holčiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla malá holčička, do kláštera dala, nebyla bych sňala mého Jiřička!“
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!
Když jsem nebyl doma, holka se mně vdala; když jsem nebyl doma, byl jsem v Bavořích: potom přijdu domu, ona stojí v domu, má bílej čepeček, pláče ve dveřích.
Teče voda studené k znejmilejší do dvorečká, k znejmilejší do dvora. Kdo tu vodu vyvede, ten mou holku znejmilejší, ten mou holku povede. Prší voda, prší dýšť: ty mě, holka znejmilejší, ty mě holka ošidíš. „Ošidila jsem jich pět: ještě myslím, můj holečku, ještě myslím na devět. Ošidím-li šestého: tebe já mám, můj holečku, tebe já mám jistého!“
Ještě se tě jednou zeptám, mám-li, holka, přijití k vám? „Přijď k nám, chlapče, jednou v roce, když je u nás o jarmarce. O jarmarce kup střevíce – po jarmarce nechoď vice!“
Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly; pan farář se na mě kouká: Chlapče, co ti to mrňouká? „Mrňoukají to kolečka, že mne nechce má Ančička; a já je zalejn vodou: namluvím si holku jinou.“
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
Hrášek květe, vika taky: máma hezká, dcera taky; hrášek květe, vika ne: dcera hezká, máma ne. Málo pšenic, málo žita: byla’s holka pro mě bita; málo pšenic, málo žit: nemusím tě holka mít.
Za Strakonici zelenej vršek; vyšlo mračinko, bude z něj pršet. Bude z něj pršet tichá vlažička: že mně odpoví moje holčička. Kam se poděju, kam se obrátím? kde se obrátím, všecko vyvrátím! Na ten vejvratek pověsím šátek: ta máš, má milá, ten můj zármutek! Tam nad tím Lazem zelenej vršek: zamračilo se, že bude pršet. Že bude pršet ticha vlažička: že zapomíná moje Ančička. Že budou pršet velká kápata: že jsou tam v Lazu jiná děvčata.
Tesknosti mně jdou, jedna za druhou: že jsem se rozloučil včera s mou milou. Dala’s mně šátek, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho zavorám. Já ho zavorám do černý země: nedostaneš, holka, šátek ani mě. Dala’s mně prsten, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho závorám. Já ho závorám od meze k mezi: žádnej se nedoví, kde prsten leží!
Holka neznámá! pojď, půjdeš s náma: my máme kytičky za kloboučkama. „Hoši neznámí! jděte si sami: já doma zůstanu mezi horami.“
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Netrucuj mně, holka, netrucuj mně moc; jsem chlapík svobodný, můžu si pomoct: dyť já ještě nejsem s tebou oddaný, ani těm Chuděnským pánům poddaný.
Nechoď ty k nám v kabátě, vem si kamizolku, však já o tom dobře vím, že máš jinou holku! U ní celý večer jseš, u mne jen se stavíš; pro ni všecku lásku máš, ke mně jen tak pravíš. „Po čem to, má panenko, po čem to hádáte?“ Ach, můj zlatej Jeničku! hladké líce máte. – Do maličkejch kroužečků vlásky vám se točí, a ta vaše falešnost vám se blyští z očí.
K Ouněticům dlouhá cesta přes ten trávniček: pojď mě, holka, vyprovodit, svítí měsíček. „Proč bych já tě, máj holečku, vyprovázela? když mi má zlatá matička nedovolila!“ – Straka skáče po zahrádce, hledá zrníčko: nemysli si, má panenko, na mé srdíčko. Straka skáče po zahrádce, hledá ječný klas: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu zas.
Holka černooká! nebuď tak vysoká: pejcba tě podvede, že nebude z tebe, leda stará děvka.
Měl jsem hezkou milou, a už nemám žádnou: vyskočím si na koníčka a pojedu do městečka, namluvím si jinou. Namluvím si jinší, mnohem upřímnější: ty se, holka, ke mně nehlas, ty se, holka, ke mně nehlas do smrti nejdelší!
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
A já vždycky, co mě má hlavička pobolívá? a já vždycky, co mě má hlava bolí? má hlavička pobolívá, má panenka zapomíná;[29] a já vždycky, co mě má hlava bolí? Však já předce pro tě do nemoci neupadnu, však já předce pro tě stonat nebudu! do nemoci neupadnu, když tě, holka, nedostanu;[30] však já předce pro tě stonat nebudu!
Kudy je, kudy je cestička k Vílovu, kudy je, kudy je cestička k vám? cestička daleká, vítr ji zafouká: holka černooká, nebudeš má!
Proč sem jdeš, nač sem jdeš? já o tě nestojím, proč sem jdeš, nač sem jdeš? já tě nechci: kdybych já tě chtěla, 1) já bych ti zkázala, třeba byl měsíček na půlnoci. 1) ty máš holku jinší, ta je ti milejší; ke mně jsi falešný, já tě nechci!
Vy jste mládenci pro samou rekraci, vy jste mládenci pro samej špás: do hospod chodíte, holky podvádíte; vy jste mládenci – bodejž vás ras!
Kudy, kudy, kudy cestička pro mého Honzíčka, kudy, kudy, kudy cestička pro milého? on hledá bohaty s mašlema po paty; ale hodná holka sprostická není jeho!
Nevěř, holka, nevěř nic, já jsem hoch z Nechanic; nevěř, holka, nevěř nic, nebudeš má: já dnes jednu miluju, zejtra jiné slibuju; já jsem tak jako pták – pomiluju, nechám tak.
Co si počnem, Matěji! Matěji! když nás holky nechtějí? nechtějí? „Nechrne my je, Martine! Martine! však jsou to jen brakyně, brakyně!“
Vidíš, holka, vidíš, kterak ty mě šidíš: já se ti šidit nedám – radši tě ošidím sám!
Já mám holku z Rokycan, jak živ jsem ji nevídal; to je holka letitá, tej se láska nechytá.
Když jsem holku vyprovázel, někdo za mnou hroudy házel; ať si házel neb neházel, já ji předce vyprovázel.
Já jsem chudej pacholíček, mám maličko košiliček: má milá se za mě stydí, že mě vždycky v jedny vidí. Nestyď ty se, holka, za mě, já si koupím zejtra na ně: na dvě tenky, na dvě tlusty, však nás pán Bůh neopustí. Třebas já byl bez čepice, jen když já mám hezké děvče; třebas já byl bez klobouku, jen když já mám hezkou holku. Já jsem chlapík ošacenej, kabát pětkrát obrácenej: vem ty si mě, nebo nevem, já mám kabát jenom jeden. Kdybych já byl sedláků syn, což bych já se pěkně nosil, ale že jsem chalupníků, nosím kabát bez knoflíků.
Kdybys byla holka jako jiná, nechodila bysi samá špína: ani neumíš hrách vařiti, a přeci chceš chlapce šiditi!
Která hodně mlátí, která hodně žne, ta je hodná holka, ta se hodí mně. Která nechce mlátit, která nechce žít, pro tu ať si přijde Malenickej žid.
Hájkovic Andulka, ta je hodná holka: ona nic nedělá, jen se z okna kouká. Ve čtvrtek zašívá, a v pátek vypere, v sobotu vyválí, v neděli to bere.
Kdy je byla ta krátká noc, tenkrát bylo strašidel moc: po půnebí chodily, hezky holky strašily.
V Varvažově na vršíčku je tu málo višní: jsou tu malí trpaslíci a jsou tuze pyšní. Jeden je tu trpaslíček na krátkých nožičkách, ten si počal vybírati v těch zdejších holčičkách. Kde ramena, tu kolena, břicho jako nůše: Bože, rač nás uchovati od takovy duše! Lecjakýs trpaslíček o krátkých nožičkách chtěl by sobě vybírati v hezounkých holčičkách. Vždyť má nožky jako hůlky, ruce jako topory: pán Bůh račiž opatrovat od takovy netvory!
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“
Jen jsem jednou doma nebyl, stala se mně škoda: měl jsem děvče modrooký, vzala mně je voda. A já podu do kláštera, bodu prosit Boha, aby mně ho navrátila ta zpátečně voda. Když jsem nebyl doma, stala se mně škoda: měl jsem hezkou holku, krásnou holubinku, vzala mně ji voda! Ach vodo, vodičko! návrat mně mou milou: jest-li –nenavrátíš, škody nenahradíš, namluvím si jinou. Šel jsem do kostela prosit pána Boha, aby mně mou milou, holku roztomilou, navrátila voda. mou milou jsem našel; a tak z toho smutku, těžkého zármutku byl jsem zase vesel.
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Jak’si řeknu, tak udělám, bez milého nebudu: doběhnu si do kasáren, milého si přivedu! „Čerta, holka, ne milého, čerta, holka, dostaneš: voják vodsad mašíruje, ty pak sama zůstaneš.“
Já mám holku, to je holka, to je ňáká panenka: ona se tak pěkně nosí jako ňáká hraběnka. Vždycky lidé povídají, že ona je hrbatá: vy jste lidi všickni blázni – ona je tak bohatá. Má na zádech spakováno, jako kdy chce vandrovat: nechtěl bych s ní, na mou věru! na ten filec handlovat.
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
V tom pokojíčku na bílým lůžku vije tam má milá, holka roztomilá, pěknou kytičku. A v té kytičce holoubek vrká: že je moje milá, holka roztomilá, šelma veliká. „Ty‘s ještě větší, můj nejmilejší! za jinýma chodíš, s jinýma se vodíš! ty’s šelma větší!“
Tam útěch panskejch vrat stál jsem tam nastokrát: maj‘ tam hezkou holku, boubelatou všecku – já mám ji tuze rád. Vzadu je buclatá, napřed je ploskatá; na krku má vole, pysky na tři coule, a hlava chlupatá.
U svatýho Jána malej vršíček: že je v Litvfnojcích málo holčiček; málo, maloučko: ale jsou hezky, nejsou tak šmatlavy jako ty Vessky.
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.
Kudy, kudy, kudy, kudy do panské zahrady, kudy, kudy, kudy, kudy do panských vrat: vrata jsou zavřeny, stýblem zastrčeny: kudy, kudy, kudy holku pomilovat?
Měl jsem tě, holka, rád, už tě má kamarád; měl jsem tě, holka, rád, už tě nechci: takovou holčici najdu na ulici, takovou holčici 1) jako ty jsi. 1) takovou opici najdu leckdes.
U cimbálu stála, pořád trucovala, dokud jsem nevhodil dolar do cimbála. Tolar do cimbála, dva zlaty jsem propil, ještě jsem si k tomu novy boty koupil. Sobě novy boty, holce pantoflíčky, aby mně dávala upřímny hubičky.
Strakonické dudy hučí, že mně holka šátek pučí. „Pučím, pučím – anebo nic: já jsem holka od Strakonic.“ V Strakonicích za oltářem leží dudy i s dudařem. Kdo nevěří, ať tam běží, však tam ještě dudy leží.
Na dudy! na housle! na housle! na dudy! proto jsem si dudy koupil, abych nimi holky loudil. Na housle! na dudy! na dudy! na housle! proto jsem si housle koupil, abych nimi holky loudil. 1)
Muzikanti! co děláte? pivo máte a nehráte. Zahrajte mně na housličky, rozveselte ty holčičky. Zahrajte mně na tu basu, rozveselte všecku chasu. Zahrajte mně na ty dudy, rozveselte všechny všudy. Zahrajte mně všickni spolu, vyprovoďte mě až domu.
Alou, páni muzikanti! všem s kuráží, a mně taky: jakou já na mysli mám, takovou vám zazpívám. Měl jsem holku vedle ze vsi, měl jsem ji rád, už ji nechci; měl jsem ji rád dvě léta – už po lásce je veta! Dva mily za sebou vodí, jeden jde k ní, druhej od ní: ona oba ráda má, a tu láska přestává! Vždyť si můžu ještě vybrat rozmarínu, karafiját; z trní růže pichlavá, jako panna podvodná. a falešná panna srdce; z trní růži nechci mít, a s falešnou jsem už kvit.
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, ať si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]
Hajho husy ze pšenice, hajho husy ze žita! lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Ta malá se sama točí, a ta velká nemůže: ona čeká na chasníka, až jí chasník pomůže.
Když já přijdu do hospody zrovna do kola: kdybych tě byl k tanci nevzal, stát bys musela; musela bys v koutě státi, na mládence se dívati, tak jako jiná, holka falešná!
Pojď, Honzíčku, na břitvičku, pojď, Honzíčku, na břitvu: já jsem malá, ty jsi velkej, já se k tobě nešiknu. Koupil jsem si v Praze břitvu, nechtěla mně fousy brát: namluvil jsem sobě holku, nechtěla mne milovat.

Pages