nejeden

Displaying 1 - 25 of 25
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Přišla je mně včera z rána přežalostná novina: že můj milej těžce stone, o tom jsem nevěděla. Ach, co sobě počít mám? koho sobě objednám, by mně napsal pár řádečků, po kom já je poslat mám? Vidím, vidím, že je darmo, že tam musím sama jít, abych mohla s nejmilejším pár slovíček promluvit; abych se ho zeptala, chce-li míti doktora? ach, což bych já převelice neráda ho ztratila! „Doktora mně, má panenko, doktora mně nejednej: radši ty mně, má panenko, pěknej pohřeb objednej; co máš dáti doktoru, dej to radši kantoru: kantor ten mně bude zpívat, až mě ponesou k hrobu.“
Skákal pes přes oves, přes zelenou louku; šel za ním myslivec, péro na klobouku. Skákal pes přes oves, po zaječí sledí: nejedna panenka za myslivcem hledí.
Boleslav, Boleslav, to krásné město: neplač, nekvil, nenaříkej, moje nevěsto! „Jak pak nemám, smutná, plakat, naříkat, když tě vidím do vojenských šatů oblíkat. Ty vojenské šaty trápí srdce mé!“ Neplač pro mě, nenaříkej, zas se sejdeme. „Jak pak se sejdeme, když leprva jdeš? co pak ty mně, můj holečku, co pak mně pošleš?“ Pošlu ti psaníčko nejedno v roce: abys ty vždy dověřila mé věrné lásce.
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!
Kolíne, Kolíne! na pěknej rovině: nejeden synáček u tebe zahyne. Kolíne, Kolíne! nejsi hoden státi: nejedna matička synáčka tam ztratí. Matička synáčka, sestřička bratříčka; nejedna panenka svého milovníčka.
Bělohrad, Bělohrad! je to krásné město: císař pán povídal, že rozbourá všecko. Turek mu odepsal, že se ho nebojí: že okolo něho samá voda stojí. Bělohrad, Bělohrad, turecké pomezí: nejednej mamičky synáček tam leží. Nejeden synáček, upřímnej bratříček, nejednej panenky hezkej milovniček!
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
Nejednó sem [: obešel, :] a nic sem tam nenašel, jenom jedno [: okýnko, :] pod kerým milá spala. Ja, dybych měl ty klíče, ty ode dňa bílého, nedal bych já [: svítati :] až do roku celého.
O, chmelu, chmelu, chmelu zeleny, bez tebe žadneho vesele něni. Dybys ty, chmelu, po plotach nělez, něnadělal by si z panenek něvěst. A že ty, chmelu, po plotach lezeš, nějednej panence věneček vezmeš. O, lasko, lasko, buď mezi nami, jako ta vodička mezi břehami.1) Voda uplyně, břehy podryje, tebe si, dzěvuško, syněk něvezme. Dy si něvezme, plakač něbudu, jak jsem prv dělala, zas dělač budu.
Pošlu ti psaníčko, má zlatá Aničko, aby si věděla, že si mé srdečko. Vyhlidaj, Aničko, na mezřickém mostě, pošlu ti psaníčko po rybárskej poště.1) Nejedna rybinka dolů vodú přešla, neviděla sem jí, co by psaní nesla.
Nejednúc sem, nedvakrát sem tu ves obešel, ešče sem ťa, múdrá panno, doma nenašel. Našel sem ťa u súsedůj na horním konci, štyřé stáli, namlúvali tebe mládenci. Ja, byl bych já za blázenka, abych si ťa bral, ptáci žito vyzobali a já plevu bral.
Vysoké jsú u súsedů okna, nejednúc, ne dvakrát má hlavěnka zmokla. Vysoké jsú, už se ponížily, že už si mú milú chlapci namluvili. Namluvil ju súsedů pacholek, ona mu upekla nadívaný vdolek. Byl ten vdolek nadívaný hrubě, že on se rozsypal synečkovi v hubě.
Zdálo sa mi [: té noci, :] v posteli ležící; že můj milý [: vandruje :] [: k uherské hranici. :] Ach, vandruje, vandruje, už sa nenavrátí; ach, kdo už mně ubohé poctivost navrátí! Ach, poctivosť, poctivosť, což je to pěkná cnosť; a kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa ta poctivosť na vodě rodila, nejedna by panenka pro ňu sa brodila. Ale sa ta poctivosť na vodě nerodí, nejedna panenka nepoctivá chodí.
[: Vím já jednu skalu, :] [: v tej skale je fára. :] V tej fáře falář je, pěknú kázeň káže. Nejednu panenku s mládenečkem sváže. Kněže, milý kněže, nesvazuj nás štólú, nebudeme spolu. Svaž nás přes stoličku na malú chvílečku.
Peřiny, peřiny, mý milý peřiny! Už my vás vezeme do cizí dědiny. Nejednó maměnka, nejednó zdřímala, než ona dcerušce peřiny schystala. Matička zdřímala, tatíček posvítil, aby své dcerušce peřiny nalíčil.
Poctivosť, poctivosť, co ona panuje! Kerá panna švárná, nech si jí šanuje. Nech si jí šanuje, do papírka sková, nech si jí mládencom opatrovat nedá. Ona by ju každá panna zachovala, dyby se synečkem v noci nesedala. Poctivost, poctivost, co je to pěkná cnosť! Kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa poctivosť na skale1) rodila, nejedna panenka by na ňu chodila.2) Ale sa poctivost na skale nerodí, nejedna panenka bez věnečka chodí.
Landava, Landava, to francózký město, císař pán povídá, že rozhází všecko. Landava, Landava, francózký podmezí, nejedné maměnky synáček tam leží. Maměnky synáček, sestřičky bratříček, nejedné panenky hezký šohajíček.1) Landavo, Landavo, ty se v prach obrátíš, než jedné panence synečka navrátíš. U města Landavy je rybník krvavý, kdo ho okrvavil? Syneček z Moravy. Okolo Strasburka teče Raň krvavá, Kdo ju okrvavil? Francózská armáda. My sme odepsali, že se nebojíme, že celó Landavo na prach rozházíme. Ani netrvalo tři hodiny zplna, že celá Landava rozházena byla.
Kolíne, Kolíne, na pěkné rovině, nejeden syneček u tebe zahyne.1) Nejeden syneček, nejeden bratříček, musí zaplakati můj starý tatíček.2) Můj starý tatíček, má stará maměnka, musí zaplakati má milá panenka. Kolíne, Kolíne, nejsi hoden státi, nejedna matička pro tě syna ztratí. Matička synáčka, sestřička bratříčka a milá milého, sokola sivého. Ach, Bože, rozbože. s vysokého neba, abych já nejídal komisného chleba.
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.
[: Panimamo, švarnú dceru máte, :] [: ale že jí doma nemíváte, :] zle je. Dyby ste ju doma mívávali, chlapci by k vám za ňú chodívali, zle je. Vaša dcerka, ona doma není. Ona pleje rozmarýn zelený. Než ona ho záhonek vypleje, nejedno sto husarů přejede. Husarenko, husarenko malá, pojeď s nama, s nama husarama. Než bych měla s husarama jeti, volila bych do vody skočiti. Do tej vody, do tej hlubočiny, kde jsou ryby samy divočiny.1) Viděla sem krev v kolaji běžet a husarky porubané ležet.
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
V dobrým sme se sešli, v dobrým se rozejdem, take-li, můj synečku, [: na sebe zapomenem? :] Já na tě zpomenu, to nejednó v roce, já na tě, má panenko, já na tě v každém kroce.