pivo

Displaying 1 - 85 of 85
Má zlatá panenko! jak se máš? až zejtra k vám přijdu, co mně dáš? „Přinesu koláče na míse, naleju ti piva, napí se.“
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o mé nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Kam se půjdem projít, má milá? „Do pěkné zahrádky, ty a já.“ Nepovídej na mé, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Trhat pěkné kvítky,[22] ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam je budem dávat, má milá? „Do bílého šátku, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co z nich budem dělat, má milá? „Pěkný věnec víti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam půjdem na večír, má milá? „Do naši hospody, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Žejdlík piva píti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam pak půjdeme spat, má milá? „Každý na svou postel, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! A když ráno vstáném, má milá? „Tuť se políbíme, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá!
Paňmámo! milej jde k nám: jakou mu večeři dám? Večeře hotová, pečínka skopová, pivíčko přinešeny pro moje potěšení. Paňmámo! milej jde k nám, jakou mu postýlku dám? Postýlka dubová, peřinka prachová, běloučké povlečení pro moje potěšení. Panímámo! milej jde k nám, jakou já mu večeři dám? Večeře hotová: pečínka skopová, ještě k tomu pivíčka žbán.
Přijď k nám ve dne, sedni si vedle mne, přijď k nám ve dne, sedni vedle mne: dej nám přinést piva, abych se napila; já dám na stůl chléb a sejr a sůl.
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ať ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ať ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ať ho berou, ať je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“
Nad Pušperkem ten vršeček je okrášlený, ono se tam procházelo, mé potěšení; prochází se po senci, nosí pivo ve sklenci: když měl přijít k svej panence, on šel ze senci. Netrvala malá chvilka, on dal zas nalít; kdy měl připit svej panence, on dal jinej pít: „To ti na truc já dělám, že ti ani pít nedám: aby každej o tom věděl, že tě rád nemám.“ Kdybych já to, falešníku, byla věděla, nebyla bych já z tý sklence to pivo pila: bohatých tu málo máš, z chudých si posměch děláš, zpomeň sobě, falešniku, 1) že sám nic nemáš! 1) počkej jenom, falešníku, se vším se shledáš!
Protivinský zámek, pod ním pivovárek, vaří tam pivíčko jako voda; vzkázalo mi děvče, že ona mne nechce: když nechce, ať nechce, není škoda!
Šla Dorota do mlejna, potkal on ji – ach můj Bože! potkal on ji Vavřina. „Pojď, Vavřino, pojď ty k nám, já tě ráda – ach můj Bože! já tě ráda uhlídám.“ Přišla domu k mateři: „Stroj, maměnko– ach můj Bože! stroj maměnko večeři. K tej večeři džbán piva: přijde on k nám – ach můj Bože! přijde k nám dnes Vavřina.“ „Však já ti dám Vavřinu, vezmu-li já – ach můj Bože! vezmu-li já pružinu. Však já ti to vdavadlo z tej kotrby – ach můj Bože! z tej kotrby vyženu!“
Je-li pak to pravda, nebo ne, že plyne dudáček po vodě? Jakpak by to pravda nebylo? modrooké děvče pravilo. Běžte, lidi, běžte s hákama, vytáhněte ho i s dudama. Zabili dudáčka, zabili, 1) kdo nám bude hrávat na dudy? Ještě je tu jeden takovej: toho nám tu pán Bůh zachovej! Zadudej, dudáčku, zadudej! nebo mi ty zlaté dudy dej. „Než bych já ty zlaté dudy dal, radši bych ti na ně zadudal.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty tomu dobře rozumíš. „Kterak pak bych dobře zadudal? ještě jsem pivička nebubal! Až já se pivička nabubám, potom teprv dobře zadudám.“ 1) Když jsme tě, dudáčku, vytáhli, tak nám na ty dudy zadudli. „Jak pak bych na dudy zndudlal, když jsem ještě pivo nebumbal? Až já se pivička nabumbám, pak vám na ty dudy zadudlám.“ Zadudej dudáčku, jak umíš, však ty mým nožičkám rozumíš.
Muzikanti! co děláte? pivo máte a nehráte. Zahrajte mně na housličky, rozveselte ty holčičky. Zahrajte mně na tu basu, rozveselte všecku chasu. Zahrajte mně na ty dudy, rozveselte všechny všudy. Zahrajte mně všickni spolu, vyprovoďte mě až domu.
Letěla husička, letěla z vysoka, nemohla přeletět, padla do potoka. Padla do potoka, vodičku vypila: aby jí šenkýři nelili do piva. Nelili do piva, raděj do kořalky: že se ní mývají ty zdejší panenky.
Co pak se, mládenci, neženíte? ani si namlouvat neumíte! Dáte-li na pivo, já vám povím: o jednom kořínku na louce vím. Olšový, bezový, dubový list: kdo se chce oženit, musí ho sníst. Já jsem se oženil, jen jsem ho sněd“: dostal jsem holčičku, je jako med.
Lepší je žitečko nežli oves; lepší je mládenec nežli vdovec: mládenec si lehne na podušku, a vdovec vzpomíná na nebožku Lepší je pivečko nežli voda; lepší je panenka nežli vdova: panenka si lehne, nic neříká, vdova má na mysli nebožtíka.
Pod dubem, za dubem měla jedna dvě červené jablíčka, dala jedno mně; nechtěla mně obě dát, začala se vymlouvat, že nemá, že nedá, že je o ně zle. Pšeničku jsem zašil, nebudu jí žít; pivo jsem dal nalejt, nebudu ho pít: holku jsem si namluvil, jinej mně ji odloudil, a tak lásce naší konec učinil. „Já jsem ti zavdala jedno jablíčko, a ty mně za něj dej svoje srdéčko.“ – Chceš-li ty mé srdce mít, musíš za své vyměnit: pak budu celý tvůj, má holubičko. Lásku si slíbíme, dáme si ruce; kněz nám je zaváže k věčné památce. A tak potom budem sví, žádný nás nerozdvojí: já budu tvým mužem, ty ženkou mojí.
Poslechněte lidi málo, co se je před lety dálo, kterak jedna svatba byla, moc diváků přivábila. Ženich ten byl z Chudé Třídy, a nevěsta z Ženské Bídy, prohlášeni jsou v Jekově a oddáni v Nebylově. Družba ten byl z Drbalova a mládenec z Vyhnanova, družka byla ze Strojetic a kuchařka od Odřetic. Piva, vína bylo dosti, každý pil po své libosti; a když po obědě bylo, všecko se to k tanci mělo. Na skřipky hrál od Šumavy, a na šalamaj z Vratislavi; a na trouby co troubili, od Mrázova kdesi byli. Ze Strakonic byl s dudama, od Trhanova s kobzama, s trumarínou od Dobřína a s kejdama z Kokořína. Frkoč foukal jeden z Lomu: divili se lidé tomu, kde jsou takovou čeládku shledali k tomuto sňatku. Bylo jest to hodování, přes příkopy tancování! Rozešli se po tom čase – nevím, kde se sejdou zase.
Alou vivat! budem pívat: dokud je pivíčko v sudě, šenkýřka nalejvat bude. Alou vívat! budem zpívat: když se tak pivíěko pění, písnička daleko není.
Pivíčko je naše, šenkýřův je žbánek; kdo nám ho navařil? ten Chuděnskej sládek.
Píme pivo pomaloučku, dokud teče ze soudečku: píme pivo, píme je, šenkýřka nám naleje. Třebas já byl otrhánek, jen když já mám piva žbánek: pivo, pivo červeny to je mý potěšení!
Nestarej se, ženo má! kde je pivo, tu jsem já; nestarej se, ženo má, kde mne najdeš: kde je piva sklenice, tu je taky mý srdce; nestarej se, ženo má, tu mne najdeš!
Nalévej, nalévej, šenkýřečko krásná! když už je hnedlínko má sklenička prázdná. Nalévej, nečekej, krásná šenkýřečko! když už je hnedlínko vypito pivečko.
Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na mě se nekoukej, že jsem malej: máš-li pivo,1) nalej mi ho, a já mám peníze, zaplatím ho. Jen ty mně, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej: nalej, nalej, dokud teče, dokud ti vejdělek neuteče. 1) ty máš pivo, já peníze; však já ti zaplatím do halíře. Jen ty mi, šenkýřko, piva nalej, na to se nekoukej, že jsem malej. Jsem-li já v hospodě maličkej host, na to se nekoukej, mám dluhů dost!
Kdybych já věděla, co dělá Matěj, já bych mu poslala na pivo zlatej,[63] na pivo zlatej, pěknej kulatej: aby se nabumbal[64] můj zlatej Matěj.
Trne na trne někomu do našeho domu, trne na truc někomu do našich vrat: žádnej nám nemůže za naše peníze, žádnej nám nemůže rozkazovat: my mužem pivo pít a hezky holky mít, žádnej nám nemůže zapovědít.
Nepůjdu já přes ten háj, kudy ovčák ovce hnal: půjdu radši silnicí, za tou, hezkou dívčicí, kdyby mně ji pán Bůh dal! Nepůjdu já přes ten les, kudy řezník ovci nes‘: půjdu radši silnicí, kudy chodí chasníci, kudy šenkýř pivo vez‘.
V tom Klášteře je tam pivovárek, v tom Klášteře je tam pivovár; je tam sládek bodný, vaří pivo dobry: já bych je sám všecko vybubal!
Když bylo to pivo drahy, tenkrát bylo zle: já měl kabát roztrhaný celý na sobě; nejčko pivo laciny, já mám kabát zas jiný – jen že visí na hřebíku u židoviny!
Proč bychom veseli nebyli, když nám pán Bůh přeje? dává nám na světě pivíčko a po smrti nebe. Proč bychom veseli nebyli, když už smrt utekla? peklo je vodnicí zaseto: nepřijdem do pekla! Aneb: Proč bychom veseli nebyli, když už čert dávno scíp? peklo je pšenicí zaseto 1) a ďábel pryč ulít. 1) peklo je mrkví zaseto, budem se dobře mít!“
My jsme mládenci marnotratní, nám nejsou peníze pra-nic platný: půl dáme šenkýři a půl panně, a nám nic mládencům nezůstane. Já jsem synáček marnotratný, mně nejson peníze pra-nic platný: hnedle je utratím, 1) za pivo dám, pivíčko vypiju – zas nic nemám! 1) co já nepropiju, v kartech prohrám, a co neprohraju, holkám rozdám. Aneb: rád piju, tancuju, v karty hraju, rád hezky děvčátka pomiluj u.
Kdyby nebylo pana starého, tak by nebylo piva dobrého: ale náš pan sládek drží na pořádek, za to chvalme ho. Jen kdyby ženy neškaredily, když na pivo jdem, se nevadily, tak by žádné hádky, křiky, nepořádky nikdy nebyly. Vždyť my mlčíme, když kávu pijou, z hrnců mázových do sebe lijou: a nám k snídaníčku ňákou drobeničku ráno přinesou. Co vždy bývalo a co se patří, toho držme se, rozmilí bratří: ženám kávy šálek, mužům piva džbánek, tak se to patří!
Kde je sládek, tam je mládek, tam je taky pivovárek; kde se pivo vaří, tam se dobře daří: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo píme, ať to zvíme, zdali sobě rozumíme; máme-li se rádi, jsme-li kamarádi: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo piti, vesel býti, hezké děvče v lásce míti, to nás, bratří milí! blaží každou chvíli: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo píti, vlasti žiti, řeč a krále slušně ctiti: tak zni naše právo, česko ať je zdrávo; pojďme tam a píme ho až do rána bílého!
Píme pivo s bobkem, jezme bedrník; nebudeme stonat, nebudeme mřit: tak ta bába říkávala, když do lesa chodívala na ten bedrník, na ten bedrník.
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
Blahoslavený sládek, který první pivo vařil: ale zlořečená šelma, který ho první platil. Sbor: Sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in secula seculorum, amen. Blahoslavený šenkýř, který pijákům věří: ale zlořečená šelma, který jim pěnou měří! Sicnt erat in principio atd. Blahoslavený šenkýř, který pijákům čeká: ale zlořečená šelma, který jim kabáty svléká. Sicnt erat in principio atd.
Trávo, trávo, trávo zelená! kdo tě bude trávo žít, až já budu v hrobě hnít? trávo, trávo, trávo zelená! Pivo, pivo, pivo červené! kdo tě bude pivo pít, až já budu v hrobě hnít? pivo, pivo, pivo červené! Děvče, děvče, děvče rozmilé! kdo tě bude milovat, až já budu v hrobě spát? děvče, děvče, děvče rozmilé!
Pivo, pivo! kdo tě bude pít? kdo tě bude, pivo, pít, až já budu v hrobě hnít? pivo, pivo! kdo tě bude pít? Bratři, bratří! vy budete pít! kdo je ale bude pít, až i vy budete hnít? bratří, bratří! kdo je bude pít? Pak je budou naši kluci pít: ti zas budou kluky mít, ti též budou pivo pit: pivo, ty se věčně budeš pít!
Píme, bratří, píme pivo, voda ať si teče mimo: vodou my se umejeme a piva se napijeme. Co před námi živi byli, taky rádi pivo pili; a co po nás budou žiti, taky budou pivo píti.
Kamaráde! nepí, chalupa ti letí, zabije ti ženu, zůstanou ti děti: neohod tam, nepí ho, toho piva hořkýho! „Kamaráde! jen pí, ať chalupa letí; veme-li čert ženu, veme taky děti: pojď jen tam, dej si ho, toho piva hořkýho!“
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Což pak mne, má ženo, neznáš, neznáš? vždyť jsem já z Podmoklé bednář, bednář. Pobíjím na pivo 1) sudy, sudy, znají mne šenkýři všudy, všudy. 1) Udělám já tobě víka, víka, budeš moct přikrejvat mlíka, mlíka.
Když jsem šel z hospody domu, to o půl noci, neměl jsem já pražádný strach s té tmavé noci; když jsem já přišel domů, klepal jsem na svou ženu: „Otevři mně má ženuško, já už jdu domů.“ Tu mne začls má ženuška smutně vítati, mou paruku kopuletou s hlavy škubati, a to bylo vítání do božího svítání, tu jsem dostal od své ženy trpké snídaní. Smutně zpomínal jsem sobě na pana sládka, že ho někdy porodila neštastná matka; on dobré pivo vaří, kapsa nehospodsří: teď jsem dostal za pokutu – musím drát peří.
Co pak se to se mnou děje, žádný mi nic nepřeje; prstem na mne ukazují, za ochlastu mne mají: tak jako bych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl, a své peníze propil! Kdybych třebas dukát propil, šenkýřka se nehněvá; šenkýř se mnou se nevadí, pivička mi nalívá: tak jako bych hoden nebyl atd. Alou, páni muzikanti! z veselá mi zahrajte; hrajte, trubte na vše strany, a mne obveselujte: tak jako bych atd. Veselosti plná hlava, v kapse ani krejcaru; má-li žena jaké groše, všechny jí je poberu: tak jako bych atd. Šel jsem včera do hospody, v patách za mnou běžela; jen jsem si dal holbu piva, už se do mne pustila: tak jako bych atd. Vždycky jenom mně vyčítá – věřte mi na mou víru – že mám kabát plný záplat, kalhoty samou díru: tak jako bych atd. Ach, moje zlatá ženuško! jen se na mě nehněvej, radši mi ňáké peníze na pivíčko vydělej: tak jakobych hoden nebyl, abych trochu vesel pobyl a se pivíčka napili
Šel Jukel na pivo, na dobré pivíčko; šla žena pro Jukla: „Pojd domů brzičko!“ Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala pro psíka, aby pes Jukla kous: pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala je pro kej, aby kej psa mlátil: kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít atd. Poslala pro oheň, aby oheň kej pálil: oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat atd. Poslala pro vodu, aby oheň hasila: voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit atd. Poslala pro vola, aby vůl vodu pil: vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit atd. Poslala pro řezníka, aby řezník vola bil: řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit atd. Poslala pro bábu, aby odčarovala: bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít atd. Poslala pro čerta, aby čert bábu vzal: čert nechce bábu brát, bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít atd. Poslala pro hroma, aby hrom čerta tlouk: hrom začne čerta tlouct, čert začne bábu brát, bába začne čarovat, řeznik začne vola bit, vůl začne vodu pít, voda začne oheň hasit, oheň začne kej pálit, kej začne psa mlátit, pes začne Jukla kousat, Jukel už chce domů jít, že už se mu nechce pít: ach to dobré pivo, to dobré pivíčko!
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Zabila panička pána, do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli k ní radní páni, na pána sa jí pytali: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do komory, našli jeho klobúk nový. Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, co ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do maštale, našli jeho koně vrané: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do stodoly, našli jeho kočár nový: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do pivnice, našli krvi dvě sklenice: Zrádná paní, jaká to krev? Zabila sem dvě kačice, bylo krvi dvě sklenice; radní páni, to je ta krev. Vešli oni do zahrady, našli jeho hrobek nový: Zrádná paní, tu jest tvůj pán. A tu paničku chytili, do želez ju zakovali, na šibenice ju dali.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
Ej, hora, horička, pod horú krčmička, tam šenkýřka bývá, vínko, pivo lívá.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
Za našum stodolum, za našum pivnicum, sedzi tam Janiček, ma v rukach šklenicu, napaja, prošvarnu dzěvuchu namluva. Ta jeji macička, dy se dovědzěla, hnědky Janičkovi naproci běžela; běžela, z dalekej krajiny vitala. Vitam cě, Janičku, z dalekej krajiny, něbudzeš ty mici z moji dcerky ženy, chudobnys, pro moju dcerušku něrovnys. Dzěkuju, macičko, za vaše vitani: šak ja tež něvidzim střibra, zlata na ni; rovně je, takova dzěvucha jak jine. Ona na lůžečku a on na stolečku, ona mu jablečko a on ji hrušečku, přaje mu, vyšiva šatečku, daje mu.
A co mně dáš, to mně dáš, Pane Bože věčný, ja, edem mně nedávaj starej baby s dětmi. A ta stará dudle jako pivná bečka, a mladá podskakuje jako veverečka. Dáme starej osucha, aby ho žuchlala, tej mladej na střevičky, aby si šupkala.1)
Otvíraj, ženichu, otvíraj své sklady, pili by gořalku ty vlachovské baby. Otvíraj, ženichu, otvíraj pivnice, jak nemáš gořalky, daj aspoň zelnice. Bude-i gořalka, budem pit z pohárka, bude-i vínečko, budem pit ze žbánka. Co sa ty, ženichu, před námi zdaluješ, že ty tej ženičky od nás nekupuješ? Co sa ty, ženichu, před námi schováváš, že ty tej ženičky od nás neodbíráš? Daj ty nám, synečku, daj ty nám skleničku, až my sa napijem, dáme ti ženičku. Až my sa napijem, Bohu poděkujem, Panence Marii za to dobrodiní.
[: Napi sa ty, synku, piva, :] zakel je tvá máti živa. A jak máti oči zamže, dosť sa synek hladu namře.
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.
Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil by si, nemá zač, hulaj, nynaj a neplač. Hulaj, nynaj a neplač, pil by pivo kolébač, kúpil si ho za haléř, vypil mu ho náš taléř. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za zlatý, vypil mu ho bachratý. Hulaj, belaj a neplač, pil by víno kolébač, kúpil si ho za babku, vylel si ho za lavku.
Dycky sa sedláci ptajú, jak sa ti hofeři majú; počkaj, sedláče, šak ti vyskáčé z komory koláče.1) A dyž je po velké noci, jde sedlák na hofera v noci; tluče na dveři: Bratře, otevři, založ mne penězi. A dyž je po svatej Aně, když sobě sedláček nažne, jide na pivo, klobúk má křivo, jak je mu to snadně!
[: V tom klášteře zakázali,:] aby piva nevařili. Že je pivo nevykyšný, že jsou z něho chlapci pyšní. A ten jeden nejpyšnější, protože jest nejhezčejší. Ten šáteček pěkný, bílý, od Barušky darovaný. Ona mu ho darovala, protože ho milovala.1)
Aj, másku, másku, mám na tě sázku, teče z tebe pivo jako na provázku. Vínečko milé, mám k tobě lásku, ty do mne poběhneš jako po provázku. Mám málo na dně, vypiju snadně, vypiju, dám nalit, půjdu dom bez galit.
Letěla husička, letěla z vysoka, nemohla přeletět, spadla do potoka. Spadla do potoka, vodičku vypila, aby jí šenkýři nelili do piva.
Juž sme se dost naspívale, rač nám neco déte, hoběnke se vysušile, napit se nám déte. Déte piva lebo vína lebo gořalenke, abe se nám ovlažile te naše hoběnke.
Mámo, mámo, hosti jedó: Janek jede na teleti, Chlupač jede na praseti a můj milý na vraném koni. Mámo, mámo, co jim dáme jest? Jankovi dáme masiska,1) Chlupačovi kus kostiska,2) mému milému dobré pečeně.3) Mámo, mámo, co jim dáme pit? Jankovi dáme piviska a Chlupačovi vodiska, mému milému dobrého vína. Mámo, mámo, kam jim ustelem? Chlupačovi pod lavicu a Jankovi na lavicu, mému milému na zlaté lože. Mámo, mámo, čím jich zakryjem? Janka zakryjem halinó4) a Chlupatého pruždinó,5) mého milého pěknó peřinó.6) Mámko, mámko, kam jich vyvedem? Janka vyvedem za vrata7) a Chlupatého pod vrata,8) mého milého až k svýmu domu.9)
[: Oženil se naš Adam, :] [: kdo by se ho byl nadal. :] Vzal sobě ženku tenku, němohla vylezt zvenku. Kupil pečivo, chleba ešče se něnajedla. Kupil ji varku piva, ešče se něnapila. Kupil ji z vola kože, byly střevice male. Kupil ji postav sukna, byla jen mala grytka.
[: Oženil se náš Adam, :] [: čert by sa ho byl nadál. :] A žena mu plakala, že by hrubě papala. Napekl jí chleba pec, neostalo jen skrojec. Ešče ona plakala, že by ešče papala. Upekl jí dvě krávy, ostalo jen kus hlavy. Ona zase plakala, že by zase bumbala. Kúpil on jí var piva, všecko ona vypila. Ešče ona plakala, že by ešče bumbala. Kúpil on jí druhý var, neostalo jen pohár.
Za našéma humnama zabile tam hétmana, to máš, pane hétman, to máš, proč nás na to vojnu dáváš. Bela za ňé mša svatá, slóžile jo děvčata, to máš atd. Bele za ňé rekvie v Ořechově na pivě, to máš atd. Belo za ňé modlení za homnama ho trní, to máš atd.
Holianščí zakázali, habe piva nedávali, že je pivo nevekešný, že só z něho stárke pešný. Ta jedna je népyšňéší, má kordulo za pět groši, má kordulo jako hiná, žádná se hí neveruvná.
Vlk s kozú tancuje, nedvěd jim gajduje, baran pivo vaří, kocúr hospodaří v komoře.
Vlk s kozú tancuje, húser jím bubnuje. baran pivo vaří, kocúr hospodaří atd. viz č. 2148
Půjdu, půjdu tu uličku ku dvoru, budu zpivať tu pěsničku o Bohu. Ach, o Bohu, o panence Marii: Spi-li, spi-li pan hospodař lebo ni. Něspim, něspim, koledničky ja čuju, ešče ja vam koledničku hotuju. Nahotovach konev piva, vina žban, ešče ja vam, koledničky, česky dam, Buděm chodiť po koledě celu noc, vemem sobě Pana Boha na pomoc.
Tulemy se, tulemy, koleda, hej! Mladěnečkův hledamy, koleda, hej.*) Nědalečko smy zašly a už smy jich tu našly. Seďa sobě za stolem, kulu sobě tolarem. Seďa sobě na stolku, piju sobě rozolku. Šeda sobě jako pan, při nich stoji piva žban. Seďa sobě na stolku, chystaju nam po vdolku.