žito

Displaying 1 - 64 of 64
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“
Ztratila jsem pantoflíček ve pšenici, ztratila jsem pantoflíček v žitě: jen ty mi ho, můj Honzíčku, hledej, ztratila jsem pantoflíček levej.
Za tím naším háječkem zraje pěkný žito: můj milej je daleko, je mi ho přec líto. Já mu pudu naproti, vemu pěkný šaty, dám mu hezkou hnbičku a srdéčko taky.
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: jen se na mě nehněvej, má zlatá holčičko! Já se na tě nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš přes zeleny žito. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude žíti? můj milej je daleko, musím pro něj jíti. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj vzkázat. Trávo, trávo, travičko! kdo tě bude kosit? můj milej je daleko, musím smutek nosit. Žite– žite– žitečko, kdo té bude žiti? má milá je daleko, musím za ní jiti. „Žite– žite– žitečko, kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj zkázat.
Svit, měsíčku, pomaličku na ten panskej dvůr: nemysli si, moje milá, abych já byl tvůj. Jiní žito zpodsívali, já bych plívy bral: nemysli si, moje milá, abych si tě vzal!
Na jednom poli pšenička, na druhém poli žito: pověz mně, pověz, má milá! kterého je ti líto? „Toho mi není nic líto, co má ty černý oči; neb on se za mne stydíval, chodíval ke mně v noci. Ach! toho je mně nejlítěj, co má ty vraný koně; neb on se za mne nestyděl, chodíval ke mně ve dne.“
Když se to žítko, žítko v poli vymetalo, tehda mě ještě, ještě děvče milovalo; milovalo, slibovalo: ale teď už mne, už mne, už mne zanechalo!
Hrášek květe, vika taky: máma hezká, dcera taky; hrášek květe, vika ne: dcera hezká, máma ne. Málo pšenic, málo žita: byla’s holka pro mě bita; málo pšenic, málo žit: nemusím tě holka mít.
Hajho husy ze pšenice, hajho husy ze žita! lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Ta malá se sama točí, a ta velká nemůže: ona čeká na chasníka, až jí chasník pomůže.
Eště dnes budu rozsívat voves, voves, eště dnes budu rozsívat voves: voves jsem rozházel, přece mně nevzcházel: co je to? budu rozsívat žito, žito, co je to? budu rozsívat žito.
Lepší je žitečko nežli oves; lepší je mládenec nežli vdovec: mládenec si lehne na podušku, a vdovec vzpomíná na nebožku Lepší je pivečko nežli voda; lepší je panenka nežli vdova: panenka si lehne, nic neříká, vdova má na mysli nebožtíka.
Kdes holubičko lítala, žes sobě líčko, krásné peříčko zrousala? „Lítala jsem já přes hory, svému milému, roztomilému na vzdory.“ Budeš-li ještě lítati, budu já na tě, má holubičko, líkati. Políknu na tě ječný klas: dostanu já tě, má holubičko, brzo zas. Políknu na tě žitíčko, dostanu já tě, má holubičko, brzičko. Políknu na tě do kvítí, dostanu já tě, má holubičko, do sítí. Políknu na tě na buku, dostanu já tě, má holnbičko, za ruku. Dostanu já tě, za ruku: nepustím já tě, má holubičko, do roku. Dostanu já tě za obě: nepustím já tě má holubičko, až v hrobě.
Bětuška nic nepláče, není jí to lito, že ji odtud povezou přes zeleny žito. Tatíček tu ostane a matička taky: ach, kdo pak jim poslouží, až budou stonali?
Sedláčkovi hodně je: jak namlátí, tak věje; žitečko platí za čtyry zlaty, pšenička je za dukát, šočovička taky tak.
Až já budu nade dvorem, pode dvorem vorávat, budou na mě hezky holky černovoky volávat. Až já budu nade dvorem, pode dvorem žito žít, budou na mě hezky holky černovoky švitořit.
Čí to koníčky, čí to? pošlapaly nám žito, pošlapaly nám jary, nebylo eště zraly. Čí to koníčky, čí to? pošlapaly nám žito; pošlapaly nám ječmen, z konce do konce všecken.
Když jsem já ty koně pásal, přišla na mě dřímota, dřímo – dřímo – dřimotinka, koně vešly do žita. Přišel na mě šelma sedlák, toho žita hospodář: „Co ty, šelmo! co tu děláš, že ty koně v žitě máš?“ A já nejsem žádnej šelma, já jsem hodné matky syn: kdyby mně to jinej řekl, tomu bych se postavil! Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neztratil: jen jedinkej zákolníček, a ten jsem vám zaplatil. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jsem vám neukrad: jen jedinkou homoličku, a pro tu jsem s půdy spad. Sedům let jsem u vás sloužil, a nic jste mně nedali: jen jedinkou košiliěku, ‚) a tu jste mně zas vzali. Já jsem synek zachovalej, žádnej na mě nic neví: jenom vaše Bětulinka, a ta na mě nepoví. Kdyby chtěla povědíti, pověditi nemůže: neb mě sama vodívala do zahrádky na růže. 1) jen tu starou kamizolku, a pro tu jste plakali. Aneb: jenom vaši Bětulinku, a pro tu jste plakali.
Co dělá má panenka o vánoci, co dělá má panenka v lítě? vybírá koukolíček ve pšenici, vybírá koukolíček v žitě.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou sil tam sedlák jaré žito, husy mu ho seberou. Jdi, má milá, jdi na ně, jdi, má milá, zažeň je: počkej, huso chocholatá, budeš bita ode mne!
CO sa tý bude o mně starajů navozím žita
Povedal si, že ma vezmeš, hoď na jeseň žitko
Kedy že to žitko zídě, co na mojom hrobě idě
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
[: Lepší je vínečko nežli voda, :] [: lepší je panenka nežli vdova!:] Lepší je žitečko nežli oves, lepší je mládenec nežli vdovec.
[: Kdes, holubičko, lítala, :] [: žes své pérečka :] zmáchala? Lítala sem já po poli, svému milýmu na vzdory. Budeš-li ješče lítati, budu na tebe lícati. Nalícám na tě žitné klas, dostanu tebe brzo zas. Dostanu-li tě za ruku, nespustím se tě do roku; dostanu-li tě za obě, nespustím se tě až v hrobě. Nechám na hrobě znamení: Tudy ležijó dvě holóbátka spojený.
Dybych já věděla, čije sú to koně, dala bych já stavit [: maštalenku pro ně. :] Dybych já věděla, že jsú to Jankovy, dala bych jim přibit stříbrné podkovy. Stříbrné podkovy a zlaté cvečečky, abys ty nešidil chudobné děvečky. Dybych ja věděla, že sú to milého, nažala bych já jim žita zeleného.
Dybych já věděla, čije sú to koně, dala bych já stavit [: maštalenku pro ně. :] Dybych já věděla, že jsú to Jankovy, dala bych jim přibit stříbrné podkovy. Stříbrné podkovy a zlaté cvečečky, abys ty nešidil chudobné děvečky. Dybych ja věděla, že sú to milého, nažala bych já jim žita zeleného.
Dybych ja věděla, či sú to koníčky, já bych jim nažala zelené travičky. Ale já dobře vím, že nejsú milého, nebudu já kazit žita zeleného. Ale já dobře vím, že sú to mamičky, nebudu já kazit zelené travičky.
Když jsem já šel po Dunaji, po té velké hrázi, [: seděly tam tři panenky, ony kostky hrály. :] Jedné řikají Marjánka, druhé Karolinka, o té třetí vám nepovím, to je má panenka.1) Jednu jsem vzal za ručičku a druhou za obě, vedl jsem je na lodičku poplavit na vodě. A já s tebou nepoplavu, ty seš šelma velká, otrhals nám marijánku, kerá modře kvetla. Mariánku, rozmarýnku, kerá modře kvetla; copak by nám, můj synečku, panímáma řekla! Slibovals mně, můj synečku, že ty si mě vezmeš, až sobě to jaré žito pod hájičkem zežneš. Už si sobě pod hájičkem jaré žito zežal, přece sis mě, můj synečku, přece sis mě nevzal.2) »Počkej na mě, má panenko, počkej na mě sto let, až ti zoubky vypršijou, nebudou tě bolet,«3)
Slibovals, že si mne vezmeš, až to zrale žito sežněš. Slibovals mi, že na rolu, přived si mne na něvolu. Slibovals mi, že do statku, přived si mne na zlou matku, slibovals mi, že do fojstvi, přived si mne do hoferstvi.
Slibovals, že si mne vezmeš, až to zrale žito sežněš. Slibovals mi, že na rolu, přived si mne na něvolu. Slibovals mi, že do statku, přived si mne na zlou matku, slibovals mi, že do fojstvi, přived si mne do hoferstvi.
Nic to, má milá, nic to, všecko to z lidí přišlo; z lidského návodu, poručeno Bohu. Já sem syneček, já sem, já sem chodíval špásem, myslelas opravdu, že si tebe vezmu? Čí to husičky, čí to? Pozobaly nám žito, pozobaly nám jaré, ešče nebylo zralé.
Nejednúc sem, nedvakrát sem tu ves obešel, ešče sem ťa, múdrá panno, doma nenašel. Našel sem ťa u súsedůj na horním konci, štyřé stáli, namlúvali tebe mládenci. Ja, byl bych já za blázenka, abych si ťa bral, ptáci žito vyzobali a já plevu bral.
Vletěla husička do našeho dvora,1) [: pověz mi, děvečko, :] ešli bys mne chtěla. Ja by tebe chtěla, nědaju mi naši, že se tva rodina vysoko vynaši. Vysoko vynaši, zhůru sobě vedě, a ja sem děvečka chudobna pro tebe.2) Tatičku, tatičku, moc-li matě žita? Ja se vam oženim dněska lebo zitra. Ožeň se, synečku, choť ja žita němam, ale ti ja přece svadbeňku udělam. Z žitečka jareho, z chlebička režneho, aby si něšidil děvčaťa švarneho.
Stroj se, stroj se, jenom rozpomeň se, néni to na rok, ani na leta dvě. Je to, je to do smrti nejdelší, hleď, můj Janičku, ze všech nejmilejší. Až já vyjdu, ještě se podívám, ještě-li já tam tatíčka uhlídám. Uhlídala tatíčkovo žito: Teprva je mně toho slibu líto. Až já vyjdu, ještě se podívám, ještě-li ja tam matičku uhlídám. Uhlídala matijčino zelí: Teprva nynčko mé srdečko želí. Neuhlídám, ani neuslyším, s kejm pak se já přesmutná tu potěším!
Děvečko, děvečko dobreho chovani, už ti tak něbudě, jak bylo u mamy. U mamy si jedla žitne halušečky, a včilej musiš jesť dosť chore klusečky.
Hompé, Bartoši, co to neseš na koši? Nesu, nesu, nesu, půl míry žita od pana Víta. Vít není doma, jel do Koříma, jenom sama nevěsta, ukradla nám kus těsta, napekla vdolků, pozvala pacholků. Pacholátka, jezte, šak je to v městě atd.
Aj, oramy, oramy susedove žitnisko, pohonič něchce pohonić, že mo krotke bičisko. Dobre koně, dobre bič, ale šelma pohonič, de mo koničke širovać, voli dzivča milovać.
Čí to husičky na tej vodě? Chodijú sobě po slobodě. Co sa dívča nanaháňá od večera až do rána! Vezmi, synečku, vem flintičku, zabij húsírka neb husičku, ony budú poletovat, ty jich budeš postřelovat. Kúpil on žita za tři groše, posypal husičkám po troše. Dyž se husy nazobaly, na voděnku posedaly.
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Šuo děvčatko žito žat k zelenému háju, nadešeu ho mládenec, zalubiuo sa mu. Poď, ty dívča, suúžit k nám, k temu mému pánu, nebudeš nic děuávat, enom pásat pávů. Já bych šua k vám suúžiti, máte ťažké vrata, nemohuy by chodívat za mnú pachouata.1)
Ach, žito zelené jak tráva, je na něm žencou vejše práva. Ach, vejše práva, vejše kopy, váže syneček, váže snopy. Ach, váže, váže, povazuje, za ním milenka poskakuje.
Hore, slunečko, hore, tam hore pod polodně. Tam hore pod polodně, kdze moj milý žitko žne. K lúkám, slunečko, k lúkám, dávno na tebja kúkám.1)
Slunečko zachází za keř malenový, zkažte tam dobrú noc mému frajerovi. Zkazuje, zkazuje, ale ne na dlúze, je tuze nemocná, do večera umře. Už nám ta děvinka, už nám zahynula, slunečko a láska, ta ju ukosila. Žala milá, žala, zralé žito žala, ale ju nezralú smrtolka sežala.
Kdosi na mně volá z rakúského pola, já se ohlašuju, na moravském stoja. Nic se nestarajte, děvčata moravské, už vám dozrávajú žita zadunajské. Nic se nestarajte, co se máte starat, dyť vy nebudete kontribucí dávat. Kontribucí dávat, na robotu chodit, jenom se budete s galánama vodit.
Císaři, císaři, malú krajinu máš, dyž si nás odvedl, kerak nás vychováš? Nebůjte se, chlapci, u císaře hladu, už se u Břeclavy žita zelenajú. U Břeclavy žita, u Telnice oves, nebůjte se, chlapci, budete mět co jest.
[: Poď, Aničko, poď ty za mňa: :] [: Oj, nebude ti křivda žádná. :] Nebude ti žádný láti, ani otec, ani máti. Štyry jamy žita máme, nebozízem vyvrtané.1) Štyry myši okované, to jsú naše koně vrané. Dva brablce oškubané, to jsú naše voly tažné. Tři sýkory naběhané, to jsú naše krávy dojné.
Žitečko, obili pěkně se zeleni, jarovsči pacholci žebráka zabili. Vzali mu kabelu a všecky krajice a šli se statkovać na Krasno k muzice.
Pan Bůh zaplať, pane hospodaři, za tu koledu, a vam take, pani hospodyně, ať se vám daři, co matě na poli, v zahradě, na roli, slivky, jabka, pšenica, žito, suržica.
Budeme-li žito žít, budem taky vázat, můj milé je daleko, nemám po kém zkázat. Je-li jeden daleko, šak je druhé blíže, uviju mu věneček z rozmarýny, z růže.
Smrtná neděla dnes nám nastala [: a my sobě rozjímáme :] smrť Ježíše Pána. Jenž umřel pro nás, chtě vykoupit nás, s nebe dolů na zem stoupil, aby nás hříšné vykoupil. Maria, pros za nás. Svatá Marketo, dej nám nový léto na pšeničko, na žito, až nám bude žíti, rač nám otevříti. Troje brány odevřený a zlatéma podepřený. Až se smrti dotkli a jí hlavu setkli. Královničko, královno, mazaničko mazaná. Dejte nám, dejte nového koláče, ať se nám smrtka nerozplače. Máme smrtko maló, tuze rozmazanó; nechce s nama choditi, musíme ju nositi.