všichni / vše

Displaying 1 - 46 of 46
Kdyby mně máti na trávu dala, já bych jí trávy nůši nažala. Tráva neroste jenom za vodou, kudy Chejnovští mládenci jedou. Ale ne všickni, jenom někteří: ti kteří nosí pávové peří. Pávové peří, stříbrné sponky: to jsou mládenci jako z pivoňky.
Vypraná vestička[14] neválená: že je má panenka pohaněná. Kdo ji hanil? všichni lidi: co je komu na tom? mně se líbí. „Vypraný šáteček[15] neválený: že je můj holeček pohaněný. Kdo ho hanil? všickni lidi: co je komu na tom? mně se líbí.“
Žádnej neví, co je láska, kdo jí nezkusil: nešel bych já za svou milou, kdybych nemusil: ale já tam mnsím jít, svou panenka navštívit, kdyby mně to všickni lidé měli za zlé mít.
Vzdor na vzdor někomu do našeho domu, vzdor na vzdor někomu do našich vrat: rostou tam dvě růže, žádnej k nim nemůže, žádnej jich nemůže pomilovat. „Já nejsem žádnej pes, abych k vám oknem lez; já nejsem žádnej pes, ani šelma: až já budu chtíti l) vaši dceru míti, nepůjdu já oknem, půjdu dveřma.“ 1) kdybych já šelma byl, já bych k vám nechodil, já bych k vám nechodil přede všema.
Já bych tě, má zlatá, já bych tě rád, kdyby mně nebránil můj kamarád. „Já bych tě, můj zlatej, ještě radši, kdyby nebránili všickni naši.“
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Zatmělo se mně slunéčko, ach kdo potěší, moje znej milejší, mé zarmoucené srdéčko! Zatmělo se mně ze všech stran, že mnoho falešných a málo upřímných, že mnoho falešných lidí mám. Nemohu nikam vyjiti, aby mne nemohli ti lidé falešní, aby mne nemohli soudili. Ach suďte, suďte, jak sluší: záplat vám to pán Bůh, vy lidé falešní, záplat vám to pán Bůh na duši. Na duši, tak i na těle, proto že jste všichni, i ti mí přátelé, proto že jste všichni proti mně!
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.
Mějte se dobře v domě tom, roste tam javorovej strom; už mně zarostla cesta k vám, mějte se dobře všickni tam! Já jsem tě věrně miloval, své srdce jsem ti věnoval: ale tys měla v srdci klam, měj se, má milá, dobře tam! „Jen ty se, milej, dobře měj, tvé srdce, komu chceš, si dej: už z naši lásky není nic, my svoji nebudeme víc!“
Muzikanti! co děláte? pivo máte a nehráte. Zahrajte mně na housličky, rozveselte ty holčičky. Zahrajte mně na tu basu, rozveselte všecku chasu. Zahrajte mně na ty dudy, rozveselte všechny všudy. Zahrajte mně všickni spolu, vyprovoďte mě až domu.
Ještě mi jednou zahrejte za zdraví mého děvčete, za zdraví děvčete, za zdraví mé, to že se upřímně 1) milujeme. 1) za zdraví všechněch, kteří jsou zde.
Všickni svatí tancovali, mezi nima pámbů‘; svatý Petr vyskakoval, až se chytal trámu.
Všickni se ptajou, komu to hrajou? – Janečkovi, Holečkovi! Nic se neptejte, jen vy mu hřejte – Janečkovi, holečkovi!
Když se všickni voženili, já se taky vožením: ženu pošlu na robotu, sám si doma poležím.
Všichni psi štěkají, kudly vyjou: Adamka vyběhla, co kupujou? Kupujem, kupujem dceru vaši. Šimanka vyběhla: „Kupte naši!“ My vaši nechceme, ta je líná: jen jednou za tejden hrnce mejvá. Kdy hrnce uměje, hubu nechce: že už jí od toho bolí ruce.
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
O naší veselce psi se porvali, že jsou po malíčku kostí dostali; muzikanti pěkny peníze: dohromady čtyry halíře. O naši veselce psi se porvali, že jsou pomaličku kostí dostali; páni muzikanti pěkuy peníze: všickni dohromady čtyry halíře!
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.
Ještě jednou budme zdrávi, všichni dobří kamarádi! kdo chce s námi býti, musí umět piti, pány bratry ctíti, k nim upřímný býti: to je, bratří, naše ctnost, zejtra přijít povinnost.
Všickni se starají o moji chudobu: a já se nestarám, chvála pánu Bohu!
Myslivci už z lesa jdou, z lesa jdou, hajnej ještě v lese: každej kytku za kloboukem, jen se všechna třese.
Zima byla, bláto bylo, cikáně se narodilo; narodilo se nám v neděli, aby o tom všickni věděli. Zima byla, bláto bylo, cikáně se narodilo; zima je, bláto je, cikáně už tancuje.
Čí to koníčky, čí to? pošlapaly nám žito, pošlapaly nám jary, nebylo eště zraly. Čí to koníčky, čí to? pošlapaly nám žito; pošlapaly nám ječmen, z konce do konce všecken.
Rozhněvala se Káča na Kubu: uvařila mu kaši z votrubů; když ji všechnu sněd, hodně se najed.
Kumburskej zámeček vršku kulatýho: dostal jsem koníčka pěknýho vranýho. Trubači troubili, podkůvky klapaly: Jičínsky panenky ty pro nás plakaly. Neplačte, panenky, a vy moji známí: nepudeme sami, půdou všickni s námi. Půdou tam hrabata, páni potentáti: nejedna matička musí zaplakali. Nejedna matička, nejedna sestřička, ta kerá na vojně má svýho bratříčka. „Děkuju ti, hochu, za tvoje chození: aby ti pán Bůh dal šťastny navrácení!“ Děkuju ti, holka, cos mě ráda měla: aby ti pán Bůh dal hodnýho manžela!
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
„Jeníčku můj milý! jste všecken opilý. Zůstaňte tu u nás, já dám pozor na vás.“ Andulka usnula pozoru nedala. On šel domů přece, utopil se v řece. Zůstalo znamení, klobouk na sroubení. Andulka jej vzala, šla domů, plakala.
(do kola tancujíce ji zpívají) Já na světě zarmócená, ode všech sem opuštěná, nemám v světě žádného, kromě Jána svatého. Nemám, kdo by orodoval, za mne k Bohu stížnost podal, proti utrhačům mým, bezbožným nešlechetným. Zlé huby se staví na mne, jazyky si brousí na mne, kterak by mě skazili, v hanbu mě přivodili. Ale toho nedovedó a v hanbu mě nepřivedó, svátý Jan mně spomůže, utrhače přemůže. O, zastaň mě, Jene svatý, zahub jazyk jedovatý, by se všickni poznali, na pokání se dali.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Mamulenko moja, žale mia dochoďá, ti moji frajeři všetci mia odchoďá. Jeden mia odešel, druhý sa zjevuje, ale moje srdce za prvším banuje.
Nad Slavíkovice holuběnka líce. [: Všece ledi povidajó, :] že mě milé nechce. Dež mě nechce, nechť se, já plakat nebodo, šak so ješče malý děvče, vdávat se nebodo. Dež mě nechce, nechť se, já se ho neprosím, šak so ješče malý děvče, vdávat se nemusím.
Zdálo se mně, zdálo, oj, na nedělu ráno, že byla muzika a u ní chlapců málo. U ní chlapců málo a dívek na tisíce, třema řade stále, same klebetnice. Třema řade stále a klebete vázale, na jedno panenko všecke jich skládale.
Sedláci, jonáci, ti jsó ničky páni, [: nesmí jim poróčet na robotu žádný. :] Sedláci, jonáci, ti mají svobodu, robota jim padla, milujó hospodu. Robota jim padla, desátku nedají, budó se jmenovat sedláci zemani. Desátku nedají ze žádné slepice, mužó dat sedláci na stranu čepice. Modli se, sedláčku, modli se každý den, že nemusíš smekať čepicu před drábem. Modli se, sedláčku, modli se den každý, že nemusíš nosit čepicu pod paží. Svoboda je zlatá, poddanosť proklatá, z toho se radujem, že padla robota. Z toho se radujó všickny selscí voli, že se té proklaté roboty zbavili. Nevstane robota, nevstane už více, hrany jí zvonili na staré hrabice.1)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.
Vylezu, vylezu na krakovsku vežu a tam se podzivam kaj mileho vezu. A vezu ho, vezu k městu Olomuci, nech cě tam provodzi Pan Bůh všemohuci. Pan Bůh všemohuci, všickni Boži svaci, že se mně šohajek jakživ něnavraci. Pocěšeni němam, pocěš mě Pan Bůh sam, pocěš mě, Janičku, na vranem koničku.1)
Aló, páni muzikanti, na mně pozor déte, naučil sem se pěsničku, vy mně ju zahréte. Přede všema začnu chválit tam teho s huslama, že by lepší jindá dělal, dyby vostal doma. Cimbalista pořád zhusta na svůj cimbál pere, dyž mu do ňé často hází, po straně se směje.1)
Běží zajíc [: po poli, :] kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať zajíce uloví, kamaráde můj. Běží srna po poli, kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať nám srnu uloví, kamaráde můj. Běží sokol po poli, kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať sokola uloví, kamaráde můj. Běží panna po poli, kamaráde můj. Pusťme my se po vůli, který pannu uloví, kamaráde můj. Všecko sme polovili, kamaráde můj, jak zajíce, tak srnu, jak sokola, tak pannu, kamaráde můj. Budeme se děliti, kamaráde můj, tobě zajíc a srna, a mně sokol a panna, kamaráde můj. Jestli se ti málo zdá, kamaráde můj, tobě všechna zvěřina, a mně švárná děvčina, kamaráde můj. Jestli se ti to zle zdá, kamaráde můj, tobě sedlo a mně kůň, a ty sobě pannu hoň, kamaráde můj.
Darmo se ty trápíš, můj milý synečku, nenosím já tebe, nenosím v srdečku, a já tvoja nebudu ani jednu hodinu. Copak sobě myslíš, má milá panenko, dyť si ty to moje rozmilé srdenko; a ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám malú veveričkú a uskočím tobě z dubu na jedličku, předce tvoja nebudu ani jednu hodinu. A já chovám doma takú sekerečku, ona mi podetne buk a i jedličku: A ty přece budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá. A já se udělám maličkým zajíčkem a já ti uteču zeleným hájíčkem, předce atd. A já chovám doma takového psíčka, co on mně uhoní každého zajíčka. A ty atd. A já se udělám maličkú myšičkú a já se ti schovám doma pod pšeničkú. A já chovám doma takovú kočičku, co ona vychytá kdejakú myšičku. A já se udělám tú malú rybičkú a já ti uplynu preč po Dunajíčku.1) A já chovám doma takovú udičku, co na ní ulovím kdejakú rybičku. A já se udělám divokým holubem a já budu lítat pod vysokým nebem. A já chovám doma takové havrany, co mně vychytajú kdejaké holuby. A já se udělám tú velikú vranú a já ti uletím na uherskú stranu. A já chovám doma takovú tu kušu, co ona vystřelí všechným vranám dušu. A já se udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na zemi. A sú u nás doma takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi; a ty předce budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá.
[: Všecke moche z lesa jedó,:] komárovi ženo vezó. Komár všecke vtáke pozval, jenom jedné sove nezval. Jak se sova dověděla, hned na svadbo přeletěla. Sedla sobě na kraj pícke, spívala sobě pěsničke. Tři pěsničke vespívala a tak se do pláče dala. Vzal jo brablec v první tanec, šlápl jí na pravé palec. Jenom brabče s upřímností, polámu ti všecke kosti.
Já su malý žáček, zpívám jako vtáček. Ešče bych lépe zpíval, dybych žemličky s medem jídal. Ale já nemám hlasu, jídávám s olejem kašu. *) Já su malá panenka, chcu byt Kristova milenka. Ráda do kostela chodím, Pánu Bohu se tam modlím. **) Já su malá Apolenka, vyletěla sem z komínka. Lidé se mne polekali, na kolena poklekali, lidé se mne nelekejte, na kolena neklekejte. ***) O, Kriste králi, my žáci malí víme o tobě, žes přišel s nebe, stoupils k nám dolů, byls s námi spolu. Na zemi's bydlel, tomus ty sám chtěl, Protož my všickni dnešní vršečky tobě zpívat budem až na věky, amen.
3.Svatá panna Barborka ráno vstávala, do knížek hleděla. Co tam viděla? Svaté Pozory, svíce hořely, andělé zpívali. Panna Maria se všema svatýma, stoj při mně, až já budu umírati. Nedej ďáblům přistúpiti. Přistup sama s andělama, se svým synem Kristem Pánem až na věky věkův, amen.
Smrtná neděla, kdes klíče děla? Dala sem jich, dala svatému Juří. A svatý Juří země odmyká, aby tráva růstla, fiala modrá. Všeliké kvítí rozkrásně rozkvétá. Smrti sme odnesli a máj ešče v lesi, a naší pacholci ležá na peci.