prsten

Displaying 1 - 64 of 64
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
Sázela má milá modrou fíjaličku; když ji nasázela, prosila vlažičku. Vlažička nepřišla, přišla jen rosička, aby jí neuschla modrá fijalička. Modrá fijalička co pávové peří: každá holka blázen, která chlapci věří. Já taky věřila a jsem oklamána: ztratila jsem prsten s třema kamenama.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě prstýnek svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti prstýnek nosit nedám. Kdybych já věděla, že budeš můj, dala bych já tobě šáteček svůj: ale že ty myslíš jinam, ani ti šáteček špinit nedám!
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Tesknosti mně jdou, jedna za druhou: že jsem se rozloučil včera s mou milou. Dala’s mně šátek, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho zavorám. Já ho zavorám do černý země: nedostaneš, holka, šátek ani mě. Dala’s mně prsten, já ho eště mám: až pojedu vorat, já ho závorám. Já ho závorám od meze k mezi: žádnej se nedoví, kde prsten leží!
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Když jsem já šel na procházku skrze dvě uličky, vzal jsem já si novej klobouk, bíly rukavičky. Potkal jsem tam dvě panenky, ony spolu stály: já jsem jim dal pozdraveni, ony se mi smály. Vzal jsem já je za ručičku, za ručičky obě: Pojď Toničko! pojď Pepičko! sedněme si k sobě. „A já nechci, já nepůjdu, já se na tě hněvám, že si mi vzal můj prstýnek, teď já žádnej nemám.“ Mlč a nemluv, nepovídej, vždyť tu nejsi sama. „A ty nejsi mládeneček, jako já jsem panna!“ Necht si nejsem, ať si nejsem, ale já jsem býval: dokud jsem já, má Pepinko, k tobě nechodíval.
Měla jsem milého hulána, hulána, měla jsem ho ráda: měla jsem střibrnej prstýnek, prstýnek, já jsem mu ho dala.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
Odcházel synáček přede dnem, jeho milá koukala z okna ven. „Kam pak, můj holečku, kam pak jdeš? že si ani zde n nás nesedneš.“ Když už mně, má milá, čas vyšel: kamarádi čekají, abych šel. Co mně dáš, má milá, na cestu? ten prstýnek, kterej máš na prstu. „Ten prstýnek je mně těžko dát: ale tebe ještě hůř zanechat!“
S tebou jsem se, holka, těšíval, s tebou jsem se, holka, těšil, dokud jsem tě v srdci nosíval, dokud jsem tě v srdci nosil. Hleď, hubičko, už jsem vojáček,[81] hleď, hubičko, už jsem voják: když jsi mne milovat nechtěla,[82] nejčko muším mašírovat. Kdybych věděl, že tě dostanu, kdybych věděl, že budeš má, koupil bych ti zlatej prstýnek, má hubičko roztomilá!
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
Z jedné strany Dunaje Dorna nohy myje; z druhé strany Dunaje Ján napájí koně. Ach, má milá Dorničko, bílý nohy máte: Což je tomu přeblaze, za kém pokráčáte. Ach, má milá Dorničko, černý oči máte. Což je tomu přeblaze, za kém pohlédáte. Ach, má milá Dorničko, bílý ruce máte; což je tomu přeblaze, komu je podáte. Ach, můj milý Janíčku, přijdi ty dneska k nám, tobě já jich podám. Ach, má milá Dorničko, bévá tma z večera, Donaj je hlyboká. Ach, můj milý Janíčku, já zažnu svíčečku proti okýnečku. Až ty Donaj přeplyneš, já podám ručičku. Dorna svíčku zažala, Ján po vodě plyvá. Ach, maměnko má milá, puste mě z hradu ven, ztratila sem prsteň. Já tě nepustím z hradu, sama ti proň půdu. Dorna z hradu vyběhla, k rybářom běžela. Ach, rybáři, rybáři, chyťte mi tu rybu mému srdci libú. Rybáři sak zatáhli, rybičku vytáhli. Ach, to není ta ryba, mému srdci libá. Po druhý sak zatáhli, Janíčka vytáhli. Ach, to je ta ryba, mému srdci libá. Ach, což je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla milá dva nože, oba metalové. Jedném hrob ukopala, druhém se zabila: Kdo tu půde, pojede, každé si zpomene! Ach, tu leží Dornička, panská služebnička, vedle leží Janíček, panské služebníček. Zhynul milé pro miló, milá pro milého. Ostali tam obá dvá jeden pro druhého.
Dé mně, Bože, ten dar, co se mně v noci zdál, pod našem vokénkem hezké šohajek stál.1) Hezké šohajínek, bylo mu Martinek, co se mně naprosil o zlaté prstýnek!2) O zlaté prstýnek, o zelené vínek, abych mu ho dala, že je hodné synek.
Kdes ty, holubka, kráčala, keďs ty křidelko, moje srdenko, zmáčala? Kráčala sem já po poli, svému milému na zdory. Keď do izbičky kráčala, zelený vjének, zlatý prstének strhala. Tu ho, šohajko, tu ho máš, a šak ty o to, srdenko moje, dávno hráš.
[: Dy sem byla u maměnky v domě, :] [: chodivalo šest mladeňců ke mně; :] hej. Každeho jsem pěkně přivitala, každemu jsem podarunek dala. Najprvšimu cele nove šaty a druhemu prsteneček zlaty. A třetimu dobre posedzeni a štvrtemu šatek vyšivany. A patemu košulenku tenku a šestemu vineček zeleny.
Něskoro, děvečko, něskoro lituješ, ach, dy už na rukach děťatko pěstuješ. Bylo třa, děvečko, bylo třa zavčasu, dokavad si měla ješče svoju krasu. Bylo třa, děvečko, zamknuť se v komoře a nepustiť synka do svojeho lože. Ale tys pustila, slibom’s uvěřila, tak’s při tom věneček zeleny pozbyla. Nadarmo, děvečko, hažeš prstenečkem, on už věc něbudě zelenym věnečkem. Byl pěkny zeleny, a včilej je černy, ach, jakej on došel škaredej proměny!
Usnula dzěvečka pod lelujum, přijel k ni Janiček, obudzil ju: Stavaj, mila, nělež, me srdečko pocěš, budzěš mojum. Dybych ja vědzěla, že budzěš můj, dalač bych ja tobě prstynek svůj. Prstynek ze zlata, krakovska robota, kochanku můj. Dybych ja vědzěla, že budzěš můj, dalač bych ja tobě vjuneček svůj. Vjuneček zeleny, ješče nězvědněny, kochanku můj.
Haničko, hubičko, dé trošku červenéch jabliček z fěrtošku. Kdes ty jabka natrhala? V zeleným hájičku na stromečku. Ty včil miluješ jiný chlapce, já už vím, že mě nemáš v lásce. Jen povídé, nezapíré, dyž nésem tvůj milé, prsteň mně dé. Co se mám pro milýho trápit? Volím já jemu prsteň vrátit. Já ho vrátím, já mu ho dám, za jedneho chlapca deset jich mám. Měla sem milýho, už nemám, kerak jinýho zas vydělám? Jinýho mně bude snadně; zatřasu višinkó, on mně spadne.
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Zhůru stežka: dolů druhá, rozlučme se spolu, milá! Jaké naše rozlóčení, dyž sme spolu naučení!1) Vrať mně, milá, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milá, prsténeček, já ti vrátím tvůj šáteček. Prsténeček, zlaté očko, s Pánem Bohem, má děvečko.
Husičky, husičky, vysoko letíte, vysoko letíte, každého vidíte. Zatočte se kolem nad milého dvorem, zkažte mu novinu, že se vdávat budu. Už jsem naň čekala, pětapadesát let, už mi má hlavěnka počíná šedivět. Ten zlatý prstýnek do prsta zarůstá, stříbrná tkanečka k čelu mi přirůstá.
Jdzě dzěvucha od Bohumina, [: a syneček za ňum :] s flašečkum vina. Dzěvucho, vrać se, bo tam sum hoscě. O, ja se něvracim, bo sem na moscě. Předala prsteň i zaušnice, kupila se zamek i kamenice. Před kamenicum vrany kůň stoji, že se juž ma mila ku slubu stroji. Ku slubu stroji, hořce plakala, až se všecky vlasy z hlavy trhala. O, ty synečku, tys temu vinen, že si mne napajal červenym vinem. Červenym vinem, ostrum gořalkum, včil ja juž musim być tvojum manželkum.
Šla do komory, plakala, tam zeleny věnek a zlaty prstenek skladala. Hraj mně, muziko, vesele, dokad mam prstenek a zeleny věnek na hlavě. A jak věnek pozbudu, smutku a žalosci nabudu.
[: Bystra voda vyliva, :] všecky lučky přikryva. Jenom jednej něchala, co ma mila sedala. Co ma mila sedala, žulte vlasky česala.1) Žulte vlasky do země do travičky zelenej. Česala jich hřebeněm, na nich zlate prsteně.2) Němohla jich rozčesať, do věnečka zapletať. Něni teho v dědině, co můj vinek rozvině. Něni teho ve světě, co můj vinek rozpletě.
Sviť, měsíčku, jasno, ai, už slunečko zašlo, hej, hej, už slunečko zašlo. Osviť doly hory, aj, do novej komory, hej, hej, do novej komory. V tej novej komoře, ai, malovane lože. V malovanem loži, ai, dvoje malych leži. Povědaju sobě, ai, o vinku zelenym. O vinku zelenym, ai, o prstenku zlatym. Co je mi po vinku, ai, jako po prstenku. Vineček uvadně, ai, prstenek se zlame.
Žalo děvča, žalo trávu nedaleko vinohradu. Přišel na ňu šelma hájný, vzal jí plachtu a šel od ní. Cos, má milá, od ní dala? Prsten zlatý sem mu dala. Dala sem mu prsten zlatý, koštoval mia tři dukáty.
[: Stojí hruška v širém poli, :] v širém poli. Pod tou hruškou Dunaj běží. V tom Dunaji troje ryby. Kdo ty ryby lovit bude? Lovil on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. Vylovil si rybu štiku. Přineslu ji před svou matku. Hádej, matko, co v tej rybě? V tej rybě je zlatý prsten, v tom prsteně drahej kamen. Skroz ten prsten tráva roste. Po tej trávě pávi chodí. Kdo ty pávy pásti bude? Páslu on je jen Jozef sám. Maruška mu nadháněla. A ty nedej do pšeničky! A já nedám do pohanky. Spolu pásli, spolu hráli. Aj jsou všechno proso spásli. A ty budeš louky sícti. A já budu věnce víti. Věnce vila skroz modrej květ. Že je Jozef Nováků zet.
Jiná (Nápěv předešlý) Rozvi se, rozvi, krásná růžičko, kdo tě má milovat, srdce perličko. Miloval sem tě, už víc nebudu, a už já pro tebe na vojnu půjdu. Koně sedlejte, pistoli dejte, a mou nejmilejší mně zavolejte. Na koňa sedal, za paláš se bral: Navrať mně, má milá, co sem ti zavdal. Nezavdal si mně jenom prstýnek, ještě si vyloupl jeden kamínek. Já ho nevyloup, on jest sám vypad’. To máš znamení, že budeš plakat. Přede mnou, za mnou nepřátel dosti, můžeš si vybírat, co chceš k libosti.
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
Přišel sem sa [: podívati, :] budeš-i mia milovati. Budu, budu a i mosím, lebo já tvůj prsteň nosím.
V tom hovězském kostelíčku, v tom hovězském kostele, našla jsem já tam za oltářem dva stříbrné prsteně. Jeden sa mi na prst hodil a ten druhý milému, a až půjdeme od oltářa, dáme jeden druhému.
Čich pak je to děvčička, co má černý vočička? Vona na mně kóká. Má zlaté prstýneček a zelené věneček; vona na mně kóká. Vona na mně, já na ňo, esle já jo dostano! Vona na mně kóká.
[: Horala linda, linduška, :]1) seděla pod ňú Babuška. Jiskerky na ňu padaly,2) mládenci o ňu plakali. Jenom ten jeden neplakal, co jí prstenky posmekal.3) Není tě hanba, mládenče, posmekat krúžky panence?
Dals mně to, Matúšku, dals mně to za dary! Prstýnek mosazný za štyry krajcary. Mosazný prstýnek, olověnú krúžku, lahko sa ti vráťá ty dary, Matúšku.
Pohleď, pohleď, co se sviči, přez zeleny kopec, ty ovečky běhaju, přez potůček skakaju. Aha pity aha pity, k Betlemu spichaju. A cuž vy tež daruječe, vy paně hospodař? Ja daruju klobasu, třikrat se s ňum opašu, a to temu Ježiškovi, to ja mu doněsu. A cuž vy tež daruječe, vy pani hospodyň? Ja daruju plenečky a zlate peřinečky, a to temu Ježiškovi do tej kolibečky. A cuž vy tež daruječe, vy švarne dževuchy? My darujem věneček a zlatý prsteneček. A to temu Ježiškovi do jeho jesliček. A cuž vy tež daruječe, vy pani synove? My darujem voničku ze zlateho hřebičku, a to temu Ježiškovi pro jeho mačičku.
Kolednice idu, koledovať budu, leluja, zemo zelena,1) přede dvorem jablunečka, ovoce něma. A co nam ty daš, prošvarny hospodař? A ja vam dam dva bite tolary,2) leluja atd. Což nam ty daš, prošvarna hospodyň? atd. A ja vam dam dva vdolky mazane.3) Což nam ty daš, propěkny pacholče? A ja vam dam svůj prstenek zlaty.4) Což nam ty daš, propěkna děvečko? A ja vam dam svůj vinek zeleny. Což nam ty daš, prošvarny pohůnče? A ja vam dam dvě stavečky šnury. Což nam ty daš, prošvarna kravařko? A ja vam dam kolečko, pohludky.5)
Aj, pojedzěmy my na tu koledničku a přivezemy my prošvarnu dzěvečku. Hej nam hej, spomeň na nas s koledu. Aj, pojedzěmy my nědaleko pro ňu a přivezemy ci švarnu bohatu ženu. Hej nam atd. A ma ta dzěvucha take bystre oči, co ona vyšije černu šatku v noci. A ma ta dzěvucha taku veverečku, co ona skače v noci po lůžečku. A ma ta dzěvucha takove rybaře, co ji oni chycu rybečku ve vodzě. A ma ta dzěvucha takovy prstenek, co se un ji svici v noci jak ohenek. A ma ta dzěvucha takove tesaře, co ji oni setnu jaborek ve dvoře. Z toho jaborečka budzě kolibečka, co budzě dzěvucha kolebać synečka.
Ková synek, ková vrata, růže červená, růžičko červená, lilium fiala. Ty vrata jsou z stříbra, zlata, růže červená atd. Svítilo se po všem dvoře. Po všem dvoře i v komoře. V tej komoře bílé lože. Na těch ložích panna leží. Ta panna má zlatej prsten. Kdo ten prsten símat bude? Sejmul tě ho její mjilej. Sejmul jí ho, ji obejmul.
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.
O, vim ci ja zahradečku z trňa, v ni rutvička zelena, hej nam hej, v ni rutvička zelena. O, plela ju prošvarna dzěvucha, plela ju po měsičku atd. Přijechal k ni prošvarny Janiček na svem vranem koničku. Bůh ci pomož, prošvarna dzěvucho, třeba-li ci pomoci? Nětřeba mi, prošvarny Janičku, nětřeba mi pomoci, hej nam hej, choć by pleć do půlnoci. O, zpyšna mi, prošvarna dzěvucho, zpyšna mi odpovidaš, hej nam hej, či mi věnečka nědaš? Nědam ja ci, prošvarny Janičku, nědam ja ci věnečka, hej nam hej, střibrneho prstenečka. Ale ci dam, prošvarny Janičku, ale ci dam voničku, hej nam hej, z červeneho hřebičku.
A ty, milé Pospíšku, přindi ty k nám na přístku, skoro, skoro, ať je nám to na ty cívky sporo. Nekupuj mně ořechů, neměj ze mně posměchu! Hoje, hoje, hoj, přemilý potěšení moje. Nekupuj mně prstýnka, nésu malá pěstónka, hoje, hoje atd. Kup mně radši střevičky na mý bílý nožičky, hoje atd. Kup mně radši šáteček, v každém rožku kvíteček. Hoje atd.
Smrtná neděla, kams klíče děla? Dala sem jich, dala svatému júří. A svatý Júří země odmyká, aby tráva růstla, tráva zelená. Tráva zelená, fiala modrá, všelijaké kvítí v letě prokvétá. Za onú vodú formani jedú;1) a co oni vezú? Nevěstu mladú.2) Nevěstu mladú a uplakanú.5) A což my jí dáme, by neplakala? Dáme jí, dáme šátek červený. Ona šátek vzala, předcej plakala. Dáme jí, dáme pěkný prstýnek. Ona prsteň vzala, předcej plakala. Smrt sme vynesli, máj ešče v lesi, černoccí pacholci sedí na peci. A seďte, seďte, pro máj nám běžte, ze štyrema vršky máj nám doneste. Máj nám doneste, pěkný zelený, a my vám zas dáme šátek červený.
Daleko široko kameň od kameňa, ešče dalej šiřej [: můj milý ode mňa. :] Jak je ten měsíček na nebi vysoko, tak je můj syneček ode mňa daleko. Jak je to slunečko na nebi skrúcené, tak je mé srdenko ve mně zarmúcené. Ani tak nemele ve mlýně odrážka, jako mé srdenko banuje šohajka. Ani tak nehoří svíčka nad oltářem, jako mé srdenko želí za ogarem. Nebudu, synečku, nebudu veselá, dokud nedostanu z tvej ruky prsteňa. Ešče sa prstének na vodě zaklátí, ešče sa můj milý zase k nám navrátí.
Toto je ten chodníček přes ty vinohrady, co sem já jím chodíval k milej na přezvědy. Toto je ten šáteček od mého milého, a já mu ho navrátím, půjdu za jiného. Toto je ten šáteček, co mně milá dala, a já jí ho navrátím, aby neplakala. Toto je ten prstenek od mého milého, a já mu ho navrátim, půjdem za jiného. Za jiného půjdem, tebja lubit budem a na tebja, duša má, jak živ nezabudem. A co bys to, má milá, to peklo robila, za jiného bys išla a mia bys lúbila.
Čeho želíš, moja milá, má Katuško roztomilá? Či vínečka zeleného, či prstenka stříbrného? Neželím tak obojího, jak tanečka poskočného.*)
[: Hraj, muziko, hraj z cicha na Dunaj, :] [: budem sa ubírat:] na milého kraj. A vy, formané, širujte koně, a vy, družbové, sedajte na ně. Ztracila sem vínek, můj zlatý prstýnek, u mamičky mej. U mej matery v truhle zamčený, červeným jabúčkem s milého srdečkem zapečacený.
Povi ti mi, draga mila, bili te mi majka dala? Ča bi mi te aj nedála, kad sam s tobum v noci stala. S tobum sam ja v noci stala, i veru sam tebi dála zlát prstenak na ručícu, z rozmarina kítičicu.