bít

Displaying 1 - 74 of 74
Jak se ten měsíček obloží, bílá rabla bych viděla
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: V čirem poli stoji zamek, :] [: služil tam jeden pacholek. :] Služil tam s jednu děvečku, to s rychtařovu dcerečku. Sedym let tam spolem byli, slova spolu němluvili. 2) A jak bylo v osmem letě, dal jim Pan Bůh krasne ditě. Tak se spolu uradili, by to ditě zmordovali. Zrob ty, mila, jak rozumiš, enom ať se něvyzradiš. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. 3) Divča pani to vidělo, hned panovi žalovalo. Pantatičku, zla novina, naša Anka mela syna. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. »Jdi, Aničko, jdi do pole, co uvidiš, všecko tvoje.« 4) »Stoji, stoji šubenička, na ni bila holubička.« Hdo tež na ni viseť budě? Hdo by jiný, lež Anička? 5) A idě kat s ňu po mostě a rozpravi s ňu po sprostě. Chceš, Aničko, moju byti? Ja ti kupim živobyti. Dělaj, kate, jak maš dělať, moje očka zavazovať. Ja sem teho zaslužila, tři děti sem usmrtila. Jak to slovo vypustila, hned ji hlava odskočila. Zakryte tu krev červenu, ať ji vrany něglubaju.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
U tého háječka zelenýho zabili pacholka knězovýho. Zabili ho, on tam leží, jeho frajerenka za ňém běží. Slavkovský hodine slyšet sem bit, přišla mně novinka, že mám umřit. Děkuju tě, moja milá, že se mě při smrti navščivila.
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
Vyletěla holubička, ai, vyletěla holubička, ai, od sósedů z okýnečka. Sedla sobě na bránečku: Copak děláš, můj synečku? U synečka za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži synek leží, poróbanó hlavu drží. Cos, má milá, cos dělala, žes synečka róbat dala? Bránila sem, nemohla sem, vezma šátek, plakala sem. Sósedova stěna bílá, teče po ní krev nevinná. *) Panenka ju zaličuje, krev nevinná přestupuje. »Nepřestupuj, krev nevinná, bývalas mně kdysi milá.« Nezaličuj, nezaléčíš, pokad se s ním nerozlóčíš. Už je stěna zalíčená, má milá s ním rozlóčená.
Pod Štramberkem, pod tym zamkem, hej, pod Štramberkem, pod tym zamkem bije se žid se šuhajkem, hej. Biju se tam o galanku, co služi v štramberskym zamku. Žid měl koňa, šuhaj druheho, jeli do pole šireho. Kery ten kůň tuhši běži, ten tu děvuchu obdrži. Ten židův kůň tuhši běžel, ten tu děvuchu obdržel.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
A před vraty kameň zlaty, bila leluja; vije vinky z mateřanky švarna divčina. Nědavaj ho synečkovi, un je podvodny, ale ho svaž do šatečka, shoď ho do vody. Voda běži, vinek plyně, už je po kraju; chceš-li ho měť, ma děvečko, ja ho dostanu. Voda běži, vinek tyně do sameho dna, ach, něnis ty, ma děvečko, věnečka hodna.
Co sem sa nažaua, taky navázaua, na miuého roli, až mia huava bolí! Nemíniu’s sa ženit, moheu’s nezačínat, mohli sa mně s tebú ludé nevysmívat. »Jestli to musí byt, že si ťa musím vzít, dyž na ťa pohlednu, dycky ťa budu bit
Polajko, polajko, dávno sme sa znaly, keď sme šohajovi spolu čarovaly. Nečarovala sem, ani má mamička, než mu čarovaly mé černé očička.1) Čarovaly tobě moje černé oči, keď’s jich viděl ve dně, musel přijít v noci. Čarovala tobě má bílá hubička, keď ti ščebetala jako laštovička.
[: Hnala Anička kravy :] [: přes lesek jaborovy. :] Vyběh syneček z choja: Vitaj, Aničko moja. Dal ji jablečko i dvě: To maš, Aničko, sobě. Ona jablečko sjedla, jak bila šatka zbledla.
Mám já v Hodslavicách galánku, dal sem jí tolarek závdanku. Ona mně závdanku nechce vzíť, ani mú galánkú nechce byť. Na našem staveňú roste strom, do takej galánky bije hrom. Nech bije, nech tříská, já nedbám, jinú si galánku vyhledám. U našej zahrádky roste květ, pro moju galánku jede čert: Vem si ju, čertičku, já nedbám, jinú si galánku vyhledám.
Když sem za svou milou chodíval, pěkně mně měsíček svítíval. Sviť, měsíčku, sviť jasně, ať nám láska nezhasne. Jedna baba nám ju zhasila, co k nám ty klebety nosila, baba původ nevěry, ďábli v její matěry. Z upřímného srdce roste strom, do falešné lásky bije hrom. Bij, hrome, do ní z jasna, ta láska je falešná.
Dyž sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] s jiným stát. A ona s ňém stála do rána, [: a to mně na zdůry :] dělala. Pod našim okynkem roste strom, do falešné lásky bije hrom. A na tem stromečku bílé květ, za jedneho synka třeba pět.
[: Milá zelí okopává, :] šohaj za ňú povolává. Okopávaj zelí, milá, až okopeš, budeš moja. Co ty na mne, milý, voláš? Šak’s povídal, že mne neznáš. Jak jsem já tě měl poznati? Nedala mně tvoja máti. Sadím já ti strom zelený, abys měla potěšení. Na tem stromě bílá šatka, na tej šatce naša láska. Sadím ti ho pod okénko: Tu máš, moja frajerenko. Dyž ty na ten strom pohledneš, Pokaždé na mne zpomeneš.
[: Milá zelí okopává, :] šohaj za ňú povolává. Okopávaj zelí, milá, až okopeš, budeš moja. Co ty na mne, milý, voláš? Šak’s povídal, že mne neznáš. Jak jsem já tě měl poznati? Nedala mně tvoja máti. Sadím já ti strom zelený, abys měla potěšení. Na tem stromě bílá šatka, na tej šatce naša láska. Sadím ti ho pod okénko: Tu máš, moja frajerenko. Dyž ty na ten strom pohledneš, Pokaždé na mne zpomeneš.
[: Pod horú studenečka, :] [: pěkná čistá, bystrá. :] Ja, napí sa jí, milá, budeš pěkná bilá. Ja, napí sa jí ešče, budeš hezké děvče.
[: Stodynka róbená, :] voda v ní stodená. Napi se jí, milá, budeš pěkná bílá. Napi se jí ešče, černovoké děvče. Jak se jí napila, krása jí změnila.
[: Ty hodiny vívanské, :] vívanské, ty sú, Bože, ciganské. Dyž se měly štyry bit, kázali mně k milej jít. Štyry bily, pět bilo, milej doma nebylo. Byla ona v hájíčku, žala kravám travičku. Dyž nažala vázala, milého zavolala. Poď, můj milý, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Aj, bolí mě hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro vinu, že ty chodíš za jinú.
[: Starojitský kostelíčku, :] stojíš na pěkném kopečku. Kvete z tebe růža bílá, umřela mě moja milá. Dyž umřela, co mám dělat? Musím sobě jinó hledat. Mám já miló, leda bylo, leda by teskno nebylo. Mám já miló, co je po ní, dyž mi za ňó jiný chodí. Všecky panenky po párách, moja milá je na márách. Všecky panenky v hospodě, a má milá leží v hrobě.
Teče voda v hulici od Hošt'na k Bystřici, teče voda bílá, abys se umyla. Děvečka se umyla, vodička se zkalila, voda se zkalila, že pannó nebyla.
[: Ty pernšténské kostelíčku, :] [: stojíš na pěkným kopečku! :] Vycházijó panny z tebe jako andělové z nebe. Vyšla jedna pěkná bílá, a tá byla moja milá. Vyšla druhá ešče lepší, tá byla má némiléší. Vyšla třetí jako máslo, až se na ni srdce třáslo. Vyšla štvrtá jako růža, ta už potřebuje muža. Vyšla pátá jako obraz, dyž mě nechceš, hrom tě rozraz. Hrom tě rozraz na vše strany pro falešné milování.
Ty bobrovsky kosteličku, stojiš na pěknym travničku. Kvecě z něho růža bila, umřela mňe moja mila. Všecky panny jdu po parach, ta moja leži na marach. A dyž leži, co mam dělać? Musim ja smutny pochovać.
Holubičko bila, holubek cě vola, abys přilecěla do šireho pola. Ješče něpoletim, bo mi něpotřeba. Ješčech se u matky něnajedla chleba. Chleba něnajedla, vody něnapila, ješčech ja u matky bydla ňeužila.
Ach, Bože, můj Bože, co to za proměna! [: Za věnek zeleny bila karkulena. :]
Jedú kupci od Hulína, pytajú sa, po čem vlna? A ta bílá po tolaru, a ta černá po grýcaru. Ta strakatá, jak kdy platí, poďte, kupci, kupovati. Poď, kupečku, poď, holečku, prodáme ti jalůvečku. Z jalůvečky bude kráva, z tej nevěsty mladá žena.
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.
A před te naše u lože, rozkvětájó tam dvě růže. Jedna je bílá, druhá červená, a majó pěkný vobnože. Z jedné vykvětá bílé květ, musím vopustit celé svět, matku, tatička, sestru, bratříčka, přidržet se šuhajíčka.
Ty, děvečko, bílá růže, nebylo ti třeba muže. Ani muže, ani dítek, mohlas chodit jako kvítek. Mohlas chodit po slobodě jak ryběnka v bystrej vodě. Mohlas chodit po jarmakoch jak kuřátko po hambálkoch.
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!
[: Komu je horši na světě :] jak tej ubohej sirotě. Co svych rodiči němaju a po světě se tulaju. Ach, každy laje a bije a žaden něpolituje. Ach, polituj mne sam, Bože, dy můj tatiček němože.1) Už můj tatiček tvrdo spi, moja mamička něslyši. Ach, můj tatičku, stavajtě, požehnani mi davajtě. Ach, dajtě mi ho s ručičku, můj roztomily tatičku. Ach, můj tatiček něstava, požehnani mi nědava, A sam Pan Bůh je vysoko a můj tatiček hlyboko. Moje ďiťatko, něvolaj, a mi těžkosti nedělaj. Bo ja už věcej něstanu, ležim tu pod tverdu zemu. Sem od tebe daleko, ležim ve hrobě hlyboko. Ležim blizko kostela, něslyšim ja zvoněňa. Ani ptačka zpivati, ene tvůj hlas nařikati.
Zle ste mia, mamičko, zle ste mia vydali, jak by ste mia byli za humno vyhnali. Zle ste mia vydali, mamičko má miuá, dycky mia muž bije, že nejsu poddaná. Dceruško má miuá, nemožu ti radit, musíš byt poddaná, nebude ťa muž bit.
Komenský dvorečku, co by do ťa hrom bil a toho švajčara co by napřed zabil. Komenský dvorečku, žáden ťa nechválí, je v tobě jak v pekle, enom že nepálí. Nepálí, nepálí, ale pálit bude, až ten starý švajčar z toho dvora půjde.
Do zahrádky vkročila, a já sama, a já sama, růže bílá, červenavá, už mi moja bazalenka zem přemáhá.1) Tři růžičky utrhla, a já sama atd. Vila ona věnečky. Jeden vila niťama. A vajdovi kúdelú. Vezmi, bratře, ostrý meč. Utni hlavu, zahoď preč.
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Hoja, hoja, daleko-li paseš? Malenku napaseš [: na zelenej trávě, :] na pěknej otavě. Hoja, hoja. Je tam studenečka, co sa napije Malenečka, Malenečka sa napije, děvečka sa umyje; aby byla bílá, Pánu Bohu milá. Ne tak Pánu Bohu, svojemu milému, synečkovi černookému. Hoja, hoja. Druhá odpovídá: Mně sa kravičky dobře pasú, ony mně neletajú, zelenej travěnky nehledajú, zelenej travěnky, dobrej dětelenky. Hoja, hoja.
Studená rosa padá, šohajek koně hledá. Nehledaj, šohaj, koně, poslala jsem já pro ně. Na to milotské pole černojoké pachole. Černojokého synka, co na husličky břinká. Jede šohajek hájem, černá košelka na něm. Perme ju, milá, z mydla, bude košelka bílá. Perme ju, milá, perme, enom jí nezederme. A dyž ju zedereme, na druhú zebereme.
Na onej hoře stoja verbiře. Buch na okenečko, stavaj, galanečko, daj koňům vody. Kerak ja mam vstať, koňom vody dať. Je tam zimna rosa a ja sem včil bosa, budu ozabať. Vem ty cukličky na sve nožičky;1) jak mi Bůh pomůže, ja ti kupim nove pěkne střevičky. Byť bys ich kupil, chodiť něbudu. Mamka zakazala, bych v nich něchodila, že by mne bila. Mamky se něbůj, sedaj na můj kůň, pojedem v cizi kraje, tam su inši obyčeje, malovany dvůr.
Šel Jura na víno, na to dobré víno. Šla pro něho žena. Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala pro péska. Pések nechce Jury kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Zas poslala pro kyj. A kyj nechce péska bíti, pések nechce Jury kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala pro oheň. Oheň nechce kyja pálit, a kyj nechce péska mlátit, pések nechce Jury kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala pro vodu. Voda nechce ohňa hasit, oheň nechce kyja pálit, a kyj nechce péska mlátit, pések nechce Jury kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala pro vola. Volek nechce vody píti, voda nechce ohňa hasit, oheň nechce kyja pálit, a kyj nechce péska mlátit, pések nechce Juru kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala k řezníku. Řezník nechce vola bíti, volek nechce vodu píti, voda nechce ohňa hasit, oheň nechce kyja pálit, a kyj nechce péska mlátit, pések nechce Juru kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti; šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala pro babu. Baba nechce čarovati, Řezník nechce vola bíti, volek nechce vody píti, voda nechce ohňa hasit, oheň nechce kyja pálit, a kyj nechce péska mlátit, pések nechce Juru kousat, Jura nechce domů jíti, že se mu chce ještě píti. Šel Jura na víno, na to dobré víno. Poslala pro čerta. Čert hned počne babu bráti, baba počne čarovati, řezník počne vola bíti, volek počne vodu píti, voda počne oheň hasit, oheň počne hned kyj pálit, kyj hned počne péska mlátit, pések počne Juru kousat; Jura musel domů jíti, že se mu už nechce píti; vzal ho čert do pekla,1) ubohého Juru.2)
Pověz te mě, má panenko hezká, bodeš-li te ta naša nevěsta? A nebodo, nebodo, a ve máte zló mamo, vona be mě bijávala každó hodino. Nebůj te se, má panenko, bití, a deť seš te jak to jarní kvítí; pěkná bílá, červená, jak růžička sázená, te mosíš bét, má panenko, předci žena má.
Aj, ženy, ženy, poraďte, ženy, já zlého muža mám; a on mě bije, velice pije, co si s ním počat mám. Vyjdi do pola, natrhaj zela,*) zela králového, jak ho okusí, hned umřít musí do dňa devátého. A jdi na pole, nařež cibule, pod oči si namaž, aby neřekli lidé klebetní, že ho neráda máš. Cibulu plela, oči si třela, smutně naříkala, pod starú švestku na starém došku, tam ho pochovala.
Ešče sem se neoženil, [: už mě ženička bije. :] Už si na mně nachystala štyry dubové kyje.
Zakukala kukulenka [: v čirém poli v háji, :] kerá žena muža bije, každá bude v ráji. Zakukala kukulenka [: v čirém poli pěkně, :] kerý muž svú ženu bije, každý bude v pekle.1)
Kdes byl, Janko? Na jarmaku. Cos tam počul za novinku? Co to byla [: za novina! :] Jedna žena [: muža bila. :] Kde ho bila? Pod komínem. Čím ho bila? Motovidlem. Bývaj, mužu, bývaj dobrý,*) nechodívej do hospody. Čím ho bila? Rukavicú; kde ju vzala? Za policú. Bývaj atd. Sama pila ze sklenice, jemu dala ze střevíce. Bývaj atd. Sama jedla ryby, raky, jemu dala dva zemiáky. Bývaj atd. Sama jedla na šálečku, jemu dala na střípečku. Bývaj atd. Sama lehla do peřiny, jemu dala hrachoviny. Bývaj atd.
Na horách, na dolách srnička vodu pije; neščasná hodina, dyž žena muža bije. Mužíček pobožný tam pod pecú sa modlí: Nebij mňa, ženuško, šak já už budu dobrý.1) Nebij mňa, ženuško, šak já už budu dobrý, až na mně naroste rozmarýneček drobný.2) Rozmarýnek drobný travěnku převyšuje, ne každá ženuška svého muža miluje.
Zakukala zezulenka, sedňa na jalovec: Kerá žena muža bije, to není pěkná věc. Tři dni na něj kukala, jest a pit mu nedala. Kuku, kuku, safijenský kluku. Zavřela ho do posady, že se jí nekořil, prut na něho naměřila, aby se jí modlil.1) V kotle vodu vařila, ruce, líce pařila. Kuku, kuku, safijenský kluku. Má ženuško nejmilejší, já tě pěkně prosím, nedělej mně té potupy, já tě bíti musím. Nepřestala žehrati, nechtěla se podati, až on začal jí na zada hrati.2) A ta přemilá hra celú hodinu trvala, až její zádečka modrým kvítím prokvetala. A už já to dobře znám, že je muž nad ženú pán; už já dycky mu slovo dobré dám.3)
Zapomněl jsem doma gatí, košulenku na hóvratí, včil nesmím domů jít, bude mě žena bit. Jaká by ho haňba byla, dyby žena muža bila, ach, Bože jediný, snad musím z dědiny.
Ptam se ja cě, dzěvečko, prvni raz, skoro-li mi šatku daš? Až budzě v tom městečku jarmaček, to ci kupim šateček. Ptam se ja cě, dzěvečko, druhy raz, brzo-li mi vinek daš? Čekaj, mily synečku, do leta, až budzě hojně květa. Ptam se ja cě, dzěvečko, třeci raz, brzo-li moju byc maš? Až se budzě sucha lipka zelenac, bila růža červenać. Kupil synek zeleneho harasu, přikryl lipku zavčasu.1) Podivaj se už, ty dzěvečko ma, jak se lipka zelena, bila růža červena.
[: Maměnko, vožením se, :] [: meč, synku, vošidíš se. :] Maměnko, nevošidím, dyť já ju dobře vidím. Maměnko, je bohatá, meč, synku, je hubatá. Maměnko, pěkná bílá. Meč, synku, mrcha shnilá. Maměnko, pěkně chodí. Meč, synku, do hospody. Maměnko, pěkně šije, meč, synečku, ráda pije. Maměnko, jen voděnku, meč, synku, kořalenku.1)
Ta židenská pěkná bílá mája, stavěla ju první stárka sama,1) dež husičke vyháněla, na májo se podívala, haj, husičke, hájhá, zelená se mája.
Heryška v kole tancuje, ráda mládence miluje, má milá Heryško, červená, bílá*) růžičko. Heryška atd. Připni sobě pásek na zlatý řetázek. Má milá atd. Klekni na stoličku, vypí gořaličku. Vyber sobě z pěti, kerú budeš chtěti.
Přemá milá Heliško, červená, bílá roužičko! Zapletám, přepletám, přepletala sem červeným zeleným bílým harasem.