bok

Displaying 1 - 24 of 24
V lámanom boku, drevo rúbajú a do Lubici triesky
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
Jedú páni, jedú brněnskú silnicú, až se jim šablenky na boku libocú. Hoja, chlapci, hoja, ja s vama pojedu a já vám v Opavě košulky prať budu. Kde bys ich, má milá, kde bys ich právala, dyž tam vody není, jen skala, kamení? Já bych si stanula pod lindu zelenú, já bych si natřásla rosenku studenú. Kde bys ich, má milá, kde bys ich věšala, dyž tam plota není, jen skala, kamení? Já bych ich věšala na hedbávnej šňoře, na hedbávnej šňoře, v cisarskej komoře. Kde bys ich, má milá, kde bys ich válela, dyž tam válů není, je skala, kamení? Já bych ich válela na zlatém válečku, na zlatém válečku, s tebú, šohajíčku.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.
[: Pod Slavkovem, pod tú horú :] [: rozstavil Rus svú armádu. :] Minulého dňa druhého pobil Francúz Rusa mnoho. Minulého dňa třetího ptali se jeden druhého: Neviděl's-li bratra mého? Tvůj bratříček už tam leží, krev mu z obú boků běží. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nožkú, lituje ho. Že už pozbyl pána svého, co mu dával oves, seno.
Zdalo se Ranoši na loži ležucej, že Jaša utonul po vodzě plynuci. Že Jaša utonul, jak by ho vidzěla, popatřicě lude, jak ho milovala. Chodzila Ranoša, po břehu běhala, rybaky na pomoc po vodzě volala. Rybaře, rybaře, pro Boha živeho, či scě něvidzěli Jašonka mojeho? Vidzěli, vidzěli ale něživeho, na prostředku vody mečem probiteho. Rybaře, rybaře, na čluny sedajcě, mojeho Jašanka na břeh vyrušajcě. A hnedkaj rybaře Čluny zarušali, mileho Jašanka na břeh vyrušali. Skočila Ranoša s břehu vysokeho, vydobila ten meč z boku Jašoveho. Meč ten vydobila, sama se probila, pohledněcě, lude, jak ho milovala. Bože můj, Bože můj Bože miloscivy, keho jsem kochala, teho mi už něni.
Tam z tej strany Dunaja, tam se chlapci scházijú, sobě hádky dávajú. Kdo ten Dunaj přeplyne, ten to děvče dostane. A ten šohaj, mladý pán, podepřel si své boky, pluje v Dunaj hluboký. Když ke koncu doploval, vesele si zazpíval: Hoja, chlapci, vesele, už to děvče moje je.
Synečku, synečku, velké sliby máme, [: kerý jich zrušíme, :] počet z něho dáme. Snadný já, děvečko, snadný já počet dám, dojda k farářovi hned sa vyzpovídám. Není, můj rozmilý, není farář Pán Bůh, on ti neodpustí, dyž mu povíš pravdu.1) Pěkně já ťa prosím, moja roztomilá, budu já putovat za tebe do Říma. Kdyby si putoval do Jeruzaléma, před hrubým oltářem padl na kolena; na kolena padl, sedům rázů omdlel, ješčě ti, synečku, odpuščat nebudem. Dopusť, Bože, dopusť takového hřmění, by na ťa padalo tři noci kamení. Bodaj ťa, synečku, popadla hodoňka, co by ťa držala do půl sedma roka. Do půl sedma roka, zrovna sedum roků, až by ti padali červi z tvého boku. Bodaj ťa, synečku, metalo vředisko, až by ťa hodilo na naše smetisko. Nekleň, milá, nekleň, už jsu proklnutý, snad mosím zahynút pod ludskýma ploty. Pod ludskýma ploty, jako ten hnilý klát, kerý sa nehodí ani do kamen dat.
Ženo má, ženo má, ženo má maličká, já tebe radši mám než husar koníčka. Husar má koníčka za tři sta tolarů, a tebe, ženičko, zadarmo dostanu. Husar koníčkovi musí dati obrok, a ty mně usteleš podušenku pod bok. Husar má koníčka pro svoje ježdění, a já tě, ženičko, pro své potěšení.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Já sem sobě umínil, že stoupím v stav manželský, a když se mně zle povede, stoupím ve vojanský. Místo domu zděného mám koníčka vraného, na bok si připna šabličku, sednu si na něho. Místo ženy spanilé mám dvě pistole v sedle, karabinu, taky paláš, víc mě neuhlídáš. Jedu do pole širého mezi své kamarády; podívej se, moja milá, jak mě mají rádi.
Já sem sobě umínil, že stoupím v stav manželský, a když se mně zle povede, stoupím ve vojanský. Místo domu zděného mám koníčka vraného, na bok si připna šabličku, sednu si na něho. Místo ženy spanilé mám dvě pistole v sedle, karabinu, taky paláš, víc mě neuhlídáš. Jedu do pole širého mezi své kamarády; podívej se, moja milá, jak mě mají rádi.
Jiné čtení Vyšla hvězda krásná jak dennice jasná, svítila ona panence, až šohajka našla. Přišla, žalovala: Máti povídala, že sem děvčina chudobná, voják domu nemá. Třeba domu nemám ani chaloupečky, a já přece nemiluju špatné frajerečky. Místo domu mého mám koňa vraného, na bok si připnu šabličku, sednu si na něho. Místo krásných panen pěkné sedlo na něm. Pár pistolí, karabinu, odjedu já na něm.
[: Za bzenckýma humnama :] zabili tam Bzenčané hejtmana. Střelili mu do boku štyry kulky, pět broků do boku. Zpívali zaň rekvie v tej bzeneckej hospodě na víně. Slúžila se mša svatá, slúžily ju ty bzenecké děvčata.
[: Ach, Bože můj všemohuci, :] račils mě na svět stvořici. Ach, jako to polne kvici, na ktere milo patřici. A pokud sum mlade leta, kvici to pro mne rozkveta, na duši se něpamata. A jak přijdu stare leta, to se duše, to se leka. Vidzi ona smrci smutnu, vidzi střelu přeukrutnu. Ach, jak ona měři po mně, ohnivým šipem střeli do mne. A jak duše z cěla vyjdzě, to před sudce smutna půjdzě. Pan ji budzě ukazovac, ruce, nohe přebodzene, svate boky odevřene. Pohledz, člověče zuchvaly, na svu duši jsi nědbaly. Jak sem pro tebe pracoval, než sem cě ja z pekla pojal. A tys něbyl temu vděčny, musiš teraz v oheň věčny. Ach, Pane Ježiši Kriste, vedz nas po te svate cescě.