bratr

Displaying 1 - 69 of 69
Otep praví bratre, nech je s nám jak chce
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.
[: Putovali dva mladzěnci,:] dva mladzěnci, oba bratři. Pohledz, bratře, co jsmy našli, nějsmy teho, nějsmy hodni. Jeden pravi: Je to psjatko, druhy pravi: Je dzicjatko.1) Sejmi, bratře, rukavice, vem to cělo na sve ruce. Poněsem ho do klaštera a z klaštera do kostela. Ku kostelu přichazeli, dveře se jim otevřely, zvony samy zazvonily. Položili ho na oltář před Pana Jezu Krista tvař.2) A dzicjatko nemeškalo, ku mladzěncům promluvilo: Dzěkuju vam, dva mladzěnci, dva mladzěnci, oba bratři, budu za vas mšu služici.3)
Běži voda, běži, po kameni šusci, zkazala mně moja mila, [: že mne už opusci. :] Už mne opuscila cela ma rodzina, ene mne ty něopuščaj, Panenko Maria! Už mne opuscili bratři, tovaryši, ene mne ty něopuščaj, můj Kriste Ježíši! Už mne opuscili, kteři byli se mnu, ene mne ty něopuščaj, ktery jsi nade mnu!
Upřimnost pěkná cnost, ta bude trvat na věčnost. Miluj mě, bratře, já tebe, dostaneme se do nebe. Tam bude v nebi sláva má, Ježíš, Maria matka má. Maria, matičko milá, vypros nám milost u syna. U syna svého milého vypros nám milost každého.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
Lišička sedí na hrázi, myslivec za ňú pochází; střelil na lišku, zabil Marišku, tam ona leží ve vršku. 1) Měla sukničku zelenú a šnurovačku červenú, pančošky bílé, střevičky černé, hlavěnku všecku zraněnú. Urostly na ní tři růže, žáden jich trhat nemůže; jedna je bílá, druhá červená a třetí pěkná zelená. Pro tento jeden bílý květ, musím opustit celý svět, otca, mamičku, bratra, sestřičku, pro jednu vonnú růžičku. 2)
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
Na jednej dolině snížek poletuje, na druhej dolině vdova dům buduje. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. Jak bych já ubohá s vámi vandrovala, komu bych ubohé sirotky nechala? Jedno daj bratrovi a druhé švagrovi, a to nemluvňátko povandruje s námi. A dy sú přijeli prostřed bílej hory, Turek jí povídá: Nebral sem tě s dětmi, než sem tě vzal samu za poctivú ženu. Máti nemeškala, bučí zohýbala, vintušek vázala, synáčka tam dala. Dyž bude, synáčku, větřícek fúkati, tenkrát sobě mysli: Kolíbá mě máti. Dyž bude, synáčku, snížek poletovat, tenkrát bude tebe máti nakrmovat. Dyž bude, synáčku, deščíček pršeti, budeš sobě myslet: Napájí mě máti.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
[: Pod Slavkovem, pod tú horú :] [: rozstavil Rus svú armádu. :] Minulého dňa druhého pobil Francúz Rusa mnoho. Minulého dňa třetího ptali se jeden druhého: Neviděl's-li bratra mého? Tvůj bratříček už tam leží, krev mu z obú boků běží. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nožkú, lituje ho. Že už pozbyl pána svého, co mu dával oves, seno.
Sestra bratra vystrojala na tu vojnu na daleko Košulku mu vyválela, aby sa na něm bělala. Šnurečku mu zavázala, by sa na něm červenala. »Všecí páni z vojny jedú, mého bratra koňa vedú. Ptám sa já vás, páni milí, kde ste mého bratra děli?« Na tém francúzkém pomezí tvého bratra hlava leží. Leží, leží porúbaná, podkovama rozšlapaná.
Trubju, hraju i bubnuju, vojačkové maširuju. Težcic bych ja maširoval, dyby mi hdo koňa sedlal. Starši sestra uslyšela, bratrovi koňa sedlala. Ta prostředni šablu dala, ta najmladši zaplakala. Něplačcě, sestry, o bratra, a on přijdzě za tři leta. Už tři leta pomijaju, sestry bratra vyhlidaju. Pytam se vas, pani mili, kaj scě bratra, kaj scě dzěli? Vaš bratřiček v poli leži, krev od něho valem běži. A kůň jeho vedle něho, nohu hřebe, lituje ho. Stavaj, paně, stavaj, nělež, daval si mi holy oves. A včul němáš ani slamy, rozďubu cě straky, vrany. Straky, vrany i ptakove, na ostatku chrobakove.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
[: Ach, teče voda za vodó, :] [: za Dřímalovó stodoló. :] Často tam hosti bévajó, pěknó dceruško milujó. Ach, milujó ju, milujó, že jí dlóho mít nebudó. Ale to nečí pachole odvede jim ju svévole. Dceruška sedí v zahradě, vije věneček z fiale. Stroj si, synečku, hlavičku, proti tomuto věnečku. »Jak pak mám smutný strojiti, dy se mně strojí zabiti?« Neboj se, synečku, žádného, mám já bratříčka švárného. Dyby tě chtěli zabiti, my tě budeme brániti.
Dybych já věděla, či sú to pérečka, já bych je schovala do svého šátečka. Dybych já věděla, že sú bratra mého, já bych je schovala do šátka bílého. Dybych já věděla, že sú to Janíčka, já bych je schovala do svého srdečka.
[: Kúlaj mně, maminko, košulenku, :] [: já si pojedu pro milenku. :] Juž je košulenka vykúlaná, juž je děvečka vyjednaná. Bránili mně ju brať moji máma, já si ju vezmu, dyť je moja. Bránili mně ju brať moji táta, já si ju vezmu, je bohatá. Bránila mně ju brať moja sestra, já si ju vezmu, dyť je hezká. Bránili mně ju brať moji bratři, já si ju vezmu, dyť mně patří. Bránili mně ju brať všeci ludé, já si ju vezmu, moja bude.
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.
Rostó, rostó, rostó konopě za cestó a jsó pěkný zelený, a za nima leží moje potěšení, je celý zmordovaný.1) Ponéprv zavolal2) na svoju matičku, by mu vody podala. Ona šaty prala, šaty dopírala.3) Vodinky mu nedala. Po druhý zavolal na svoju sestřičku, by mu vody podala. Ona trávu4) žala, trávu dožínala, vodinky mu nedala. Po třetí zavolal na svého tatíčka, aby mu vody podal. A on drva ščípal, ščípal a doščípal,5) vodinky mu nepodal. Po štvrtý zavolal na svého bratříčka, aby mu vody podal, a on pole voral, pole dovorával,6) voděnky mu nepodal. Po pátý zavolal na svó némiléší, by mu vody podala. Ona šaty šila, zlatem vyšívala,7) vodinky mu podala. Lepší je má milá, Andulka rozmilá, než má celá rodina; ona šaty šila, zlatém vyšívala, vodinky mu podala.
Šohajku, šohajku, ty jsi dobrý ditě. Dybys nebyl dobré, nehledali by tě. Šohajku, šohajku, vaší tě hledajó, tvý vraný koníčke po tobě řehtajó. Tatíčku, tatíčku, déte jim vobroko; já musím za miló, mám tuze daleko. Bratříčku, bratříčku, dé mně tvó sestřičku, já ti budu říkat: Rozmilé švagříčku.
[: U Jamolic na rohu, :] točí se tam šohajíček na vraném koňu. Točí se tam semo tam, komu já tě, má panenko, tady zanechám? Zanechám tě bratrovi, zanechám tě upřímnému kamarádovi. Já pojedu do Prahy, kópím ti tam na památku drahé gorály.
A dyž na vůz sedala, na maměnku volala: Maměnko ma, nědajtě mne vzať. Jeď už enem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. A dyž na vůz sedala, na tatička volala: Tatičku můj, nědajtě mne vzat. Jeď už edem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Dyž vyjela za vrata, zavolala na brata: Bratřičku můj, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Když vyjela na cestu, zavolala na sestru: Sestřičko ma, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na otce jako na trni, pchače, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na mamku jak na horucu plaňku; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na bratry jako na vysoke Tatry; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na sestry jak na pekelne čerty; jeď edem, jeď, chtělas ho měť.
Děkuju vám,1) má milá maměnko, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali.2) Děkuju vám, můj milý tatičku, děkuju vám na stokrát, že ste vy mě těžko vychovali, mezi dobrý lid dali. Děkuju vám, moji bratři, sestry, děkuju vám na stokrát, že ste se mnó dobře bévávali, a já už jedu pryč od vás.3)
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
»Sedaj na vůz, kochání moje, nepomože plakání tvoje. Nepomože, milý Bože, dy už koničky ve voze sú zapřáhnuté.« A jak bych já na vůz sedala, dy sem matce neděkovala? Děkuju vám, má mamičko, za to vaše chovaníčko, za to chování. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem otci neděkovala? Děkuju vám, otče milí, že ste mne dotad živili, už nebudete. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem bratrům neděkovala? Děkuju vám, bratři milí, co ste na mne dobří byli, už musím od vás. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem sestrám neděkovala? Děkuju vám, sestry milé, co ste na mne byly dobré, dobře se mějte. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem prahům neděkovala? Děkuju vám, dvéři, prahy, co mé nožky chodívaly, už víc nebudú. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem stolům neděkovala? Děkuju vám, stoly, lavy, co mé ruce myjávaly, už víc nebudú.
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.
Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, můj tacičku, zlaty holubečku, politujcěž mne. A taciček idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podź, milý bratřičku, zlay holubečku, politujže mne. A bratřiček idzě, dveři odvíro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moji sestre, to je krev moja. A, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, mo mamičko, sivo holubičko, politujcěž mne. A mamička idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom ja žadneho, co mne lutuje. Podź, milo sestřičko, sivo holubičko, politujže mne. A sestřička idzě, dveři odviro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moje sestre, to je krev moja.
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.
A před te naše u lože, rozkvětájó tam dvě růže. Jedna je bílá, druhá červená, a majó pěkný vobnože. Z jedné vykvětá bílé květ, musím vopustit celé svět, matku, tatička, sestru, bratříčka, přidržet se šuhajíčka.
A v tym našim lese pod sosnum, tancuje tam bratr se sestrum. Tak se jim tam dobře libilo, že jim tam slunečko svicilo. O, pojdźme bratřičku, pojdźme preč, bo by nas tu vzali ludzě v řeč. A kaj my to, sestro, půjdzěme, dy žadnej cestečky něvime? Půjdzěme, bratřičku, k Dunaju, kaj nas tam ludkove něznaju. A chodź nas tam oni něznaju, ale se nas oni optaju. Odkadź jscě, ludkove dva mladzi, že vas tak smuteček nadchodzi? A my sme su oba z Novej vsi, tam su horši ludzě jak zli psi. Bo psi ščekaju, zas přestanu, a ludzě jene omuvaju.
Ach, Bože, rozbože, kde je má maměnka! Už na ní narostla zelená travěnka. Zelená travěnka modrým kvítím kvete, že už mě, maměnko, vdávat nebudete. Ach, Bože, rozbože, kde je můj tatíček? Už na něm narostl zelený trávníček. Zelený trávníček, červený hřebíček, že už mně nebude vdávat můj tatíček. Já nemám maměnky a nemám tatíčka, já tady mám jenom jednoho bratříčka. Ach, Bože, rozbože, jakó já křivdu mám! Komu požaluju, dyž rodičů nemám. Požalovala bych svému bratříčkovi, předc to tak nebude jako tatíčkovi. Požalovala bych své milé sestřince, předce to tak néni jako své maměnce. V slavkovském krchově holubička sivá, a tam odpočívá má maměnka milá. V slavkovském krchově vyrůstá hřebíček, tamto odpočívá můj milý tatíček.1)
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Vanoce, vanoce, skoro-li budětě? Ubohe siroty, kaj se podějetě? Co maju rodiče, to půjdu do domu, a ja sirotečka ze služby na službu.1) Ja němam tatička a němam matičky, ja němam bratřička a němam sestřičky. Ach, Bože, rozbože, kaj su můj tatiček? Už na nich narostl zeleny trávniček. Zeleny travniček, bily krvavniček, už mi věc něstanu rozmily tatiček. Ach, Bože, rozbože, kaj su ma mamička! Už na nich narůstla zelena travička. Zelena travička, bila lelujička, už mi věc něstanu rozmila mamička.2) Dyby ja věděla, že jich z hrobu zvihnu, nosila bych hlinu od Těšina k Vidňu.3) Ale ja dobře vim, že už jich nězvihnu, že jejich hlavěnky nikda něuhlidnu. Dy ja si zpomenu na svoju mamičku, jak by mi rozpalil pod srdečkem svičku. Vyjda na zahradu, chytila se pnička: Ach, Bože, rozbože, už němam tatička. Vyjda na zahradu, chytila se přičky: Ach, Bože, rozbože, už němam matičky. Vyjda na zahradu, chytila se plota: Ach, kaj se poděju, ubohá sirota!
Rodinečko moja, marněs mně zhynula, bratra mně zabili, sestra utynula. Bratra mně zabili v městě při muzice, sestra utynula na zelenej říce.
Do zahrádky vkročila; zdraj, hora, zdraj, hora, hora Píščekova. Tři růžičky utrhla; zdraj atd. Vila ona vínečky. Jeden vila harasem. Druhý vila hedbávem. Třeti vila v všem zlatě. Jeden dala družbovi. Druhý dala bratrovi. Třetí dala milému.
Do zahrádky vkročila, a já sama, a já sama, růže bílá, červenavá, už mi moja bazalenka zem přemáhá.1) Tři růžičky utrhla, a já sama atd. Vila ona věnečky. Jeden vila niťama. A vajdovi kúdelú. Vezmi, bratře, ostrý meč. Utni hlavu, zahoď preč.
Dycky sa sedláci ptajú, jak sa ti hofeři majú; počkaj, sedláče, šak ti vyskáčé z komory koláče.1) A dyž je po velké noci, jde sedlák na hofera v noci; tluče na dveři: Bratře, otevři, založ mne penězi. A dyž je po svatej Aně, když sobě sedláček nažne, jide na pivo, klobúk má křivo, jak je mu to snadně!
Ach, ta vojna, vojna, ta neščasná vojna, čekaj, moja milá, sedum roků na mňa. A po sedmém roku čekaj ešče pět let, potom sa mňa pytaj, budu-li tebe chtět. A i po těch pěti čekaj ešče po dva, potom sa mňa optáš, esli budeš moja. Nebudeš-li moja, budeš bratra mého, přece musíš přijít do roda našeho.
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.
Landava, Landava, to francózký město, císař pán povídá, že rozhází všecko. Landava, Landava, francózký podmezí, nejedné maměnky synáček tam leží. Maměnky synáček, sestřičky bratříček, nejedné panenky hezký šohajíček.1) Landavo, Landavo, ty se v prach obrátíš, než jedné panence synečka navrátíš. U města Landavy je rybník krvavý, kdo ho okrvavil? Syneček z Moravy. Okolo Strasburka teče Raň krvavá, Kdo ju okrvavil? Francózská armáda. My sme odepsali, že se nebojíme, že celó Landavo na prach rozházíme. Ani netrvalo tři hodiny zplna, že celá Landava rozházena byla.
Kolíne, Kolíne, na pěkné rovině, nejeden syneček u tebe zahyne.1) Nejeden syneček, nejeden bratříček, musí zaplakati můj starý tatíček.2) Můj starý tatíček, má stará maměnka, musí zaplakati má milá panenka. Kolíne, Kolíne, nejsi hoden státi, nejedna matička pro tě syna ztratí. Matička synáčka, sestřička bratříčka a milá milého, sokola sivého. Ach, Bože, rozbože. s vysokého neba, abych já nejídal komisného chleba.
Dycky ta novina mně za novinou jde, že už můj bratříček brzy z vojny přijde. Přišla mně novina z francouské krajiny, že mého bratříčka Francouzi zabili. Již je naše radost u věčného Boha, již si náš bratříček nebude stěžovat. Jeho bílé tělo v černé zemi leží a jeho srdečko o žalosti neví. Černá zem, černá zem, jen ty se rozpomeň, Moravca nám propusť a Francouza si vem.
[: Pod hájičkem zelená sa oves, :] neco ty mně, můj synečku, pověz. Povím já tobě neco nového, že pojedem do pola čirého. Co tam budeš, můj synečku, jídať? Chleb komisní, vodičkú zapíjať. Kde tam budeš, můj synečku, léhať? V polu léhat, zbrojú sa přikrývať. Pozdrav mi ju, kamaráde bratře, ať ona o mne už věc neplače. Pozdrav mi ju, aby neplakala, aby na mne tři leta čekala. Za tři leta, až já z vojny přidu, potom si ju za ženičku vezmu.
Svět se točí jako kolo, miluj, děvče, máš-li koho. Koho pak mám milovati, když pobrali všecky chlapy. Tam zahynu jako srnka, nezví o mně má panenka. Tam zahynu jako jelen, nezví o mně bratr jeden. Tam zahynu jako laňka, nezví o mně má maměnka.
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
Ach, ovej, co je láska zlá, dyž jedna milovala dva. Ešče bylo horší, kamarádi bratři, dyž jedna milovala tři. S tým jedným v síni postála, druhýmu ruku podala a třetímu přála: Mám tě, synku, ráda, ach, radši než ty oba dva. Ach, ovej, co je věc těžká, otec mně brání synečka. Zbraňuje mi mati, nedá si tě brati, ach, ovej, co je věc těžká. Můj némiléší synečku, ďi, popros moju matičku, by mi nezbránili, a mi dovolili podat ti pravó ručičku. Ach, ovej, co sem slyšela, ach, ovej, co sem myslela, že já nejsem hodna jedinýho slova. Ach, lásko, jak jsi podvodná.
Kolomazník jede, kolomaz veze, vápeník za ním pospíchá, [: ujížděj, bratře, :] ať se nám to nezmíchá.
Aj, dobru noc, [: aj, dobru noc domu tomu: :] Dzěkoval bych, němam komu. Dzěkoval bych, dzěkoval bych svej galance, ona pravi, že mne něchce. Dzěkoval bych svemu otci, un mi pravi: Jdzi mi z oči. Dzěkoval bych svej mateři, ona pravi: Jdzi ze dveři. Dzěkoval bych svoje sestře, ona pravi: Jdzi mi, lotře. Dzěkoval bych svemu bratru, un mi pravi: Jdzi, ty lachu!
Dyž sem já byl malé chlapec, na husle sem hrával, struny se mně potrhaly, šmytec se mně zlámal.1) Poslali mně na vobróčky, nařezal sem hůlek, abych se měl čém brániti, když pojede Turek. Turek jede od Skalice, šabla se mu blýská, utikéme všecí bratři, ať nás nepotříská.2) Nebojím se ani Turka, ani toho Švédy. Vylezu si na skalinu, nabiju si kédy. Jak já budu kédovati na ty moje kédy, bude Turek střečkovati, bude konec vojny.
[: Keď sme šli na hody, :] [: byuo nás jedenást, :] keď sme šli z hodů dom, chybovau1) jeden z nás. Počkajte, bratrové, nech sa spočítáme,2) néni tu jednoho kamaráda mého.3) Budeme chodívat k frajerence jeho.
Byla jedna vdova, jednu dceru měla. Jednu dceru měla, ďablam zapředala. Jak matka umřela, přijeli ďablove, černi zemanove. Měli šaty knězské, klobučky zemanske a kopyta konske. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš być našum pani. Na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkajcěž, panove, černi zemanove. Až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na matčin hrůb padla, žalostně plakala. Moj mili macičko, komu scě mě něchali? Komuž by inšemu? Ďablu pekelnemu. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš byc našum pani. Na svěcěs ňebyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na otcův hrůb padla, žalostně plakala. Tacičku rozmily, komuž scě mě něchali? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Tacičku rozmili, maci mě předali, djablam poručili. Do domu běžela, na roh stola padla, žalostně plakala. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš byc našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na bratrův hrůb padla, žalostně plakala. Bratřičku můj mily, komus mě poručil? Komuž by inšemu? Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš być našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na sestřin hrůb padla, žalostně plakala. Sestřičko rozmila, komus mě něchala? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu její. Sestřičko rozmila, matka mě předala, djablam poručila. Přijeli panove, černi zemanove, šaty majum knězske, klobučky hetmanske a kopyta konske. Mam ja sa strojici, paňum jejich byci. Dzi, sestřičko, domů, zavolaj slepice a daj jim pšenice. Volala slepice, dala jim pšenice. Kohot sa nadziubal, libezně zazpival a djabli pekelni, ci sa v zem přepadli.
Ej, měla máti, měla dceru, ej, pěkným jménem Kateřinu. A tak si s ňú hore vedla, žádnému jí dat nechcela. Jak v nedělu ráno stala, na ulici umetala. Shodil jí Bůh cedulenku, zlatem psanú literenku. Že má v pondělí umříti, s tým světem sa rozlúčiti. Jak v pondělí ráno stala, s pléjači sa ubírala. Poďme, pletci, plet do pola, a já půjdu také s vama. Jak poledne docházelo, na slunečko pohledala. Běžte, pletci, poobědvat, a já půjdu dom umírat. Jak ke dveřám dochádzala, na mamičku zavolala. Má mamičko, otvírajte, šaty k svadbě vykládajte! Kordulenku damaškovú, co mám k svadbě přichystanú. Tu fěrtušku, tu s pantlama, co sem si ju šila sama. Ty rukávce, ty kmentové, co mám ke svadbě hotové. Ten damašek, ten zelený, co mám tepruv k svadbě nový. Ty čižmičky, ty telací, co sem jich měla dycky v tanci. Tu truhličku s modrú barvú, budú plakat chlapci za mnú. Tu truhličku, tu s pokrovem, budú plakat nad mým hrobem. Ej, s Bohem, s Bohem, má mamičko, s Bohem, s Bohem, má sestřičko! S Bohem, s Bohem, můj tatíčku, s Bohem, s Bohem, můj bratříčku, s Bohem, s Bohem, šohajíčku. S Bohem, s Bohem ostávajte a za mňa sa modlívajte. Ke krchovu docházela, na černú zem pohlédala. Ty černá zem neoraná, sedem roků nekopaná. Budeš zajtra překopaná a já v tobě pochovaná.
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.