Velké Pavlovice

Displaying 1 - 22 of 22
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
V Rósinově rebníček, aj, v Rósinově rebníček, utopil se tam syneček, ja, syneček. Utopil se, škoda ho, aj, utopil se, škoda ho, přišla vodinka, vzala ho, *) ja, vzala ho. Plače vo ňé děvečka, že už pozbela synečka. Neplač vo ňé, dítě mé, šak ho tam zase spatříme. Zase ho tam spatříme, až jednó všecí vstaneme.
[: Co to děvče povidá? Na synečka svědčí, :] že on zabil jelena v bolehradské seči. Ei, nebyl to jelínek, byly to dvě laně; nepovidej, má milá, nepovidej na mne.
Ešče se já podívám k tem pavlovským zahradám. Esli je tam ešče černooké děvče, já si na ně zavolám. Ani ho tam nevidím, ani ho tam neslyším; [: a to sám Pán Bůh ví, :] s kým se já včil potěším.
Ja, ty milý převozníčku, převez ty mě přes tu malú dunajičku, přes vodu studenú, vodu bystrú; mám tam frajerenku jako jiskru. Nemám lodi, ani vesla, všecko mně to ta voděnka pryč odnesla; voděnka studená, voda bystrá, moja frajerenka jako jiskra.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
[: Kdyby černé očička :] [: v krámkách prodávali, :] věru by jich děvčátkům chlapci kupovali. Ale černých očenek v krámě neprodajú, lebo si jich kramáři sami rádi majú.
Když sem k vám, má milá, chodívával, dycky sem chodníček znamenával. Červené, bílé růže sem sázel, když sem tě, má milá, vyprovázel.
Před naše zahrada pletená a v ní je studýnka sróbená,*) u ní rozmarýn, o něm dobře vím, když ho sázela. Nasela tam také marjánku, aby měli chlapci památku. Poďte, chlapci, k nám, já vám take dám rozmarijánku. Pěkné rozmariján lámala, chlapcům za klobóčky dávala. Svému milýmu, roztomilýmu s pantló vázala. Když tě tak do pantlí přistrojím, potom ti, můj milý, vypovím, že ty k nám chodíš, falešně mluvíš, o tém dobře víš. A půjdeme spolu na jarmak, copak tam budeme kupovat? Pantlu zelenó, modró, červenó na rozlóčenó.
U Brna se rozednívá, má milá mně vypovídá. Vypověz mně, vypověz, připoví mně jiná ješče dnes.
Teče voda, teče pod pavlovské mlýny, ubozí sirotci plakávali u ní. Teče voda, teče pod široký kameň, ubozí sirotci plakávali na něm. Kde sirotek plače, všude se zem třase, kde slza upadne, znamení ostane.
Koničku bělavý, vyvez mě z Moravy esli nevyvezeš, střelím ti do hlavy. Vyvezu, vyvezu na tureckú mezu, tam odtuď uvidíš tu brněnskú vežu. Ta brněnská veža velice vysoká, nemohla přeletět kačena divoká. Ne tak ta divoká, ta nedělá škody, přiletí k rybníčku, napije se vody. Přeletěla přes ňu jenom jednú v roce, vypila voděnku všecku na potoce. Voděnku vypila, kalíska nechala, po tobě, synečku, památka zůstala.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Dyž jsem na koníčka sedal, můj tatíček na mne volal: Ei, synu, synu milý, já jsem tě těžko choval. Třeba ste mě, můj tatíčku, třeba ste mě těžko choval, to je mně nejlitější, že ste mě na vojnu dal.
Tatíčku můj starý, vyplaťte mě zvojny, vyplaťte mě z vojny, néni dobře na ní.
U Dunaja šaty perú, vojáci tam maširujú; poznala milá milého, zavolala si na něho. Počkej, synku, vyplatím tě za sto zlatých, dajú-li tě. Za sto zlatých mě nedajú, kyrisarů málo majú. Jak to milá uslyšela, přežalostně zaplakala: Ach, Bože, Bože, Bože můj, už nebude šohajek můj.
Dolinečka, dolina, ej, dolinečka, dolina, malovaná dokola. Kdo dolinu maloval, hezké děvče miloval. Maloval ju Janiček: Jeho vraný koníček. Maloval ju dokola: Jeho zlatá podkova.
Máš, máš, má panenko, černé oči máš, černé oči jako trnka, z tebe bude hospodyňka, ze mně hospodář.
Vsadila sem hrušku v humně, nevím, esli se mi ujme; ujme-li se, bude rodit, budú za mnú chlapci chodit.
Skleničko skleněná, dobré vínko z tebe! Pozdrav Bůh sklenářa, který robil1) tebe. Skleničko skleněná, dobré vínko z tebe, dokad v tobě kapka, nepůjdu od tebe.
Syneček se u muziky točí, že má černé oči, sklínku vína sobě nalívá: Napí se, šak se můžeš napit, máš hodnú galánku, pomože ti platit, hodnú, bílú, černookú, červenú, ja, červenú, ja, červenú.
Ti pavlovčí chlapci sú hodní šviháci, jenom jim to schází, že sú vysměváci. Ti se vysmívajú z chudobných děvčátek, a sami nemajú kabátů na svátek. Kabátů na svátek, ani do kostela, bodaj jich nechtěla šafářova dcera. Šafářova dcera, ona sobě vede, ona sobě myslí, že pro ňu král jede. A on pro ňu přijel hunkovský abdekr, čtyrech psů zapřáhl, pátý mu utekl.

Location attributions