Tábor

Displaying 1 - 100 of 102
Ten panskej dvoreček ten se bělí, slouží tam můj milej, mně se líbí; slouží, slouží, slouží v panským dvoře, on se tam červená jako růže. Ten Řečičky zámek pěkný bílý, slouží tam můj milý, mně se líbí; je pěkný červený, jako kvítí: kýž mi ho je možná políbili!
Kdybych já moh býti, kde je mé myšlení: tam kde se prochází moje potěšení! Kdyby mi nebyly hory na závadě, viděl bych mou milou chodit po zahradě. Chodit po zahradě trhat modré kvítí: ach, to sám pán Bůh ví, budu-li tě míti! Hory, Černé hory, ustupte na stranu: ať přece mou milou za ženu dostanu.
Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati.
Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce.
Třeboně, Třeboně! co se to lam blejská? já tam taky pudu, namlouvat si budu, je tam holka hezká.
Pěknej obrázek mám, vím co s ním udělám: jsou na něm dvě srdce – jedno dám panence, druhé si sám nechám. V Hrazánkách je radost, je tam děvčátek dost: kýž mně to pán Bůh dá, bych brzy mohl já jedné odtud pomoct!
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
U té naší maštalky teče voda se skalky: kdo tu vodu okusí, za panenkou jit musí, třeba byla pod zámky.
Což ten slavíček od pal noci zpívá? což se ten hlásek pěkné rozlíhá! sedne na větvičku, zpívá si písničku, aby slyšela samička milá.
Nad Strakonici při tej silnici rostou tam tři růže: jedna rozkvětá, druhá dokvětá, třetí kvést nemůže. Kýž je mně možná s ty jedny růže utrhnout jeden květ: všecky přátele bych opustila – pro chlapce celej svět. 1) 1) jen tátu s mámou ne! Aneb: jen tebe, chlapče, ne!
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. Má zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, má zlatá panenko! na mé zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, má zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, má Mařenko, má zlatá panenko! lidi lhali!
Neříkej, má panenko! neříkej nic, že jsme spolu mluvili, neříkej nic; že jsme spolu stávali, hubičky si dávali, neříkej, má panenko, neříkej nic!
Okolo Kestřan travička zelená, okolo Kestřan tráva roste: až tráva vyroste, Ančička doroste; až tráva vyroste, pak bude má. Už je vás málo, Kestřansky děvčátka, už je vás málo, maloučičko: bylo vás jedenáct, už nejsou jen dvě z vás, přišlí vojáci, pobrali vás.
Černé oči, jděte spat, však musíte ráno vstát. Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko. Už sluníčko vychází, má milá se prochází. Prochází se po rynku, přinesla nám novinku. To novinku takovou, že na vojnu verbujou. Když verbujou, budou brát, 1) škoda hochů nastokrát! Ty hezké nám poberou, 2) ti chromí nám zůstanou. 1) Když verbujou, budou brát, půjdeme se taky dát. Dej se bratře, já taky, budem spolu vojáky. 2) Zverbovali Honzíčka, dali jemu koníčka. Dali zeleny šaly a klobouček ušatý. Na klobouček píření jemu pro potěšení.
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.
Na jednom poli pšenička, na druhém poli žito: pověz mně, pověz, má milá! kterého je ti líto? „Toho mi není nic líto, co má ty černý oči; neb on se za mne stydíval, chodíval ke mně v noci. Ach! toho je mně nejlítěj, co má ty vraný koně; neb on se za mne nestyděl, chodíval ke mně ve dne.“
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
V Klášteře koníčky kšírujou, v Srníně jedou vorat: zkažte tam mou milou rozmilou, zkažte ji pozdravovat! Roudničtí sedláci vorají, Sedlečtí jedou vorat: zkázal tě, panenko, tvůj milej nastokrát pozdravovat.
Jedou husaři, od Vídně jedou, také-li jede ten můj milej? viděla bych ho, slyšela bych ho: pod ním koníček pěknej bílej. Jede husárek po Pražském mostě, pod nim koníček za dvě stě: koníček skáče, Andulka pláče, že jí Jeníček už nechce.
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Nebudeš, má milá, nebudeš má žena, kdyby ti visely pentle přes ramena. Pentle přes ramena, dundel na střevíce: nepůjdu k vám více do vaší světnice!
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Tamhle je háječek, tamhle je háj, tamhle je, má milá, veselý kraj: já ti dám kvinde, hledej si jinde, o tě nedbám. „Jest-li ty mne necháš, já tě taky: vždyť mně jinej šlape zas na paty, ještě hodnější a vonačejší nežli jsi tyla
Protivinský zámek, pod ním pivovárek, vaří tam pivíčko jako voda; vzkázalo mi děvče, že ona mne nechce: když nechce, ať nechce, není škoda!
Na hoře Táboře u sedláka, praly se děvečky o vojáka. Mý zlatý panenky, neperte se: tu máte kalhoty, rozdělte se. Jedna je popadla, utekla pryč; druhá zas plakala, že nemá nic.
Vondrojic panenky jsou tuze pyšný: vodřelý kocoura pod černou višní; předek mu vařily, zadek mu pekly: bodejž se ty pyšny panenky ztekly!
Zdálo mi se, zdálo na neděli ráno, že muzika hrála, chasy bylo málo. Panen bylo více: 1) tři sta tři tisíce; třema řady stály – samy klebetnice! 1) Děvčat bylo více: plničká světnice – šenkýřojic Bětka, ta je parádnice!
Když jsem já šel na procházku skrze dvě uličky, vzal jsem já si novej klobouk, bíly rukavičky. Potkal jsem tam dvě panenky, ony spolu stály: já jsem jim dal pozdraveni, ony se mi smály. Vzal jsem já je za ručičku, za ručičky obě: Pojď Toničko! pojď Pepičko! sedněme si k sobě. „A já nechci, já nepůjdu, já se na tě hněvám, že si mi vzal můj prstýnek, teď já žádnej nemám.“ Mlč a nemluv, nepovídej, vždyť tu nejsi sama. „A ty nejsi mládeneček, jako já jsem panna!“ Necht si nejsem, ať si nejsem, ale já jsem býval: dokud jsem já, má Pepinko, k tobě nechodíval.
Kudy, kudy, kudy, kudy do panské zahrady, kudy, kudy, kudy, kudy do panských vrat: vrata jsou zavřeny, stýblem zastrčeny: kudy, kudy, kudy holku pomilovat?
Dej mi, Bože, synka, co na harfu břinká, aby mně zabřinkal večír u vokýnka. Večír u vokýnka, ve dne u stolečka, aby každý věděl, že mám harfeníčka. Dej mi pán Bůh synka, co na cimbál cinká: on mně bude cinkávati v noci u vokýnka.
U cimbálu stála, pořád trucovala, dokud jsem nevhodil dolar do cimbála. Tolar do cimbála, dva zlaty jsem propil, ještě jsem si k tomu novy boty koupil. Sobě novy boty, holce pantoflíčky, aby mně dávala upřímny hubičky.
Kdo hodně tancuje, muzice platí, přijmou ho do nebe andělé svatí.
Na vršíčku v hospodě muzika tam hraje: podme se tam podívat, kdo to tam tancuje. Tancujou tam vojáci, mají bily šaty, zeleny vyložení, oficíři taky.
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, ať si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]
Půjč mi, ženo, motovidlo, půjč mi, ženo, motáček: já se budu učit motat, ty se budeš otáčet.
Ty Vorlíčky kostelíčku, ty stojíš na skalách; umřelo mně potěšení, už leží na márách: máry jsou červeny, mý děvče je bledy: napilo se kořaličky, vono je vopily. A já vždycky, a já vždycky, co to tu zvonějí; voní už mý potěšení do hrobu dávají: hrobaři, nechte jí, neb je to děvče mý: napilo se kořaličky, vono je vopily.
Okolo Třeboně pasou se tam koně. Dej kobylám, to ti povídám, dej kobylám ovsa.
Pepíčku od koní, kam jsi dal podkovy? „Já jsem je zurážel, když jsem vyprovázel mou milou z hospody.“
Neboj se, má milá, neboj se nouze, však já mám peníze schovaný v strouze; schovaný v strouze, přikryty drnem: neboj se, má milá, však nezahynem. Neboj se, má milá, neboj se hladu, však já mám tolary schovaný v sadu: tolary v sadu, pro ty si zajdu: počkej jen, má milá, až je tam najdu!
Já bych se vdávala, naši mi nedají, žebych se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, koláčů nepečou: samými brambory dršky si zatlučou.
Teče voda jívová, jívová, Pavlišovům do dvora, do dvora. Kdo to vodu zastaví, zastaví, Mařenku si namluví, namluví. Já tu vodu zastavím, zastavím, Mařenku si namluvím, namluvím.
Pansky pachole, půjč mi pistole, já si dám jednu ranku: aby slyšela holka má milá až do panskýho zámku.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Už mou milou od oltáře vedou, tenkrát jsi, má panenko, tenkrát jsi má! „Už jsem tvoje, můj nejmilejší! už nejsem paňmámina.“
Já mám jabloňku, já na ni vlezu; jen jednou zatřesu, hned zase slezu. Jsou na ní jablíčka pěkný červeny: já si jich natrhám pro potěšení.
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Plakala nevěsta, že je jí žalostná, že je jí žalostná cesta z domu: „Já smutná nevěsta, já bych si posteskla, já bych si posteskla – nemám komu!“
Jen ty nás, formánku, nezvrhni: dáme ti měchuru s povidly. Jen ty nás, formánku, pěkně vez: dostaneš měchuru eště dnes.
Až my pojedeme přes ten les, nepadni, koníčku, přes pařez. Až my pojedeme po hrázi, koníček podkovy zuráží. Počkej, koníčku, zvedni nožičku, já tobě přibiju tvou podkovičku!
Já mám na stání čtyry koně vrany, já mám na stání čtyry koně: to nejsou koně mý, to jsou pantátovy: počkej, Jeníčku, dají ti je!
My jsme tady dvá, kamarád a já; my svy pivo zaplatíme, žádnýho se nebojíme, kamarád a já! My jsme tady dvá, kamarád a já: až svy pivo vypijeme, z hospody to vyženeme, kamarád a já!
Sklenice skleněná! budiž pozdravena: jak se to z tebe pije, když do té šenkýř nalije!
Nalévej, nalévej, šenkýřečko krásná! když už je hnedlínko má sklenička prázdná. Nalévej, nečekej, krásná šenkýřečko! když už je hnedlínko vypito pivečko.
Tahle sklenička, ta je maličká: tou se mi opila moje Anička. Já jich vypil pět, ještě jednou pět: ona jenom jednu, opila se hned!
Kamaráde! nepí, chalupa ti letí, zabije ti ženu, zůstanou ti děti: neohod tam, nepí ho, toho piva hořkýho! „Kamaráde! jen pí, ať chalupa letí; veme-li čert ženu, veme taky děti: pojď jen tam, dej si ho, toho piva hořkýho!“
Ale pane Bože! to je Švanda, je tu v našem domě samá Manda: bába Manda, máma Manda, dcera Manda, děvka Manda, i ta podrnhyně taky Manda!
Jede Kudrna, 1) jede do Brna, veze kolomaz, kolo mu vrzá. Pane Kudrno! namaž si kolo, ať ti ne vrzá přes cely Brno. 1) Jede Kudrna vokolo Brna, nemaže kola, vono mu vrzá. Počkej Kudrno atd.
Komínku, komínku, komínku můj! za to já tě prosím, jen trošku stoj. Kdybych tě, komínku, byl nedržel, dávno bys, komínku, v pisku ležel. – Co jste zedníci vy řemesníci! pod rukou jste pracovali, peníze jste napřed brali: to mám na vás zisku, komín leží v písku! – Komín sem, komín tam, však já jinej udělám: přidám hrstku popele, komín bude zas cele: komín sem, komín tam, však já jinej udělám! Kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj: vždycky jsem to slýchávala, že ta láska není stálá; kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj. „Řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám: ať si lidi povídají, vždycky pravdu nemívají; řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám!“
Links, rechts! – krejčí, švec to jsou dva rytíři: jeden hadry spravuje, druhej boty klíží.
Hejsa, hopsa, má milá! budiž ke mně upřímná: ušiju ti nový šaty, táta kabát udělá.
Střelil myslivec vranku, dal do ní malou ranku:[75] vranka se třepala, až se dotřepala do zeleného hájku. Sedla si na jedličku, zpívala si písničku: „Myslivce, tralala! že jsem já vyhrála na tobě myslivečku!“
Nunváři, nunváři! špatní hospodáři: od božího ranka konkáte do džbánka.
Vstávej, Andulko! snídaní dávej, a já musím plout: šíf naloženej. Andulka vstala, snídani dala, a ještě mě k šífu vyprovázela.
Nejsou lepší řemesníci, jako řezníci: ráno vstane, jde do krámu, drží sklenici.
Za naší lukou ševci se tlukou: někteří potěhem, někteří rukou.
Voral jsem měkkotu vod plotu ke plotu: přišlo ke mně hezké děvče v strakatým fěrtochu. Ještě bych byl voral, kdybych byl vyvoral hezké děvče modrovoké, které bych miloval.
Najal jsem si roli na tom panským poli: dal jsem si ji zvorat židovými voly. Zasil jsem ji, zasil krejcary, sedmáky: vyrostly mi na ní kopřivy, bodláky!
Čí to koníčky, čí to? pošlapaly nám žito, pošlapaly nám jary, nebylo eště zraly. Čí to koníčky, čí to? pošlapaly nám žito; pošlapaly nám ječmen, z konce do konce všecken.
Ti valaši Filípkovi, voni se přes noci pásávali: když jsou se pásali, zimou se třásali, ti valaši Filípkovi. Ten nebožák starej valach složil už svy kosti tam na drahách: „Však jsem ho vyhnal ven, když je byl bílej den – bylo zrovna na štědrej den!“ Pan Fitipek z domu běží: „Bodejž hr.. do toho - starej leží! však jsem ho vyhnal ven zrovna na štědrej den, von jen přeci mrcha leží!“ Pane kmotře! vzkazuje vás náš Tomeš Filípek pozdravovat: byste nemeškali, káru, rumpál vzali, valáška mu pochovali. Ti valaši ze vsi naší, ti se cely noci pásávali; voni se pásali, zimou se třásali, ti valaši ze vsi naší.
Já jsem kočí z Prahy, mám koníčky vraný, koně vranaly, podkovy zlaty. Já jsem kočí z Vídně, mám koníčky šimle, koníčky lysy, hezky se nosí.
Záplat mi, sedláče, službu mou, já sloužit nebudu: já sobě holku namluvil, já se ženit budu.
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.
Všecky, všecky Kláštersky panenky, všecky, všecky Kláštersky panny! chodíte na trávu velebnýmu pánu: hleďte, hleďte, to nedělejte! Hezky, hezky děvčátka česky! požaly jste trávu velebnýmu pánu: hlejte, hlejte, to nedělejte; kdyby na vás přišel, nadal by vám příšer: hlejte, hlejte, to nedělejte!
Pásla ovce, padla s kopce, padla do rokle široký; pásla berany, padla do jámy, padla do jámy hluboký.
Slunéčko zachází za hory: pasáci pečou brambory. Sluníčko zachází za kostel: pasáci lezou na postel.
Zrzavá pase voly; zrzavěj na ni s holí: Zrzavá! požeň domů, „Zrzavěj! nepoženu.“
Na panským mlatě jsou dlouhý latě: nechoď tam, holka, upadnou na tě.
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.
Za krejcar drštiček a za dva masa, aby se najedla ta naše chasa.
Horo, horo bramborová! má panenka není doma, není doma, je na poli: vykopává tam brambory.
My jsme hoši, my jsme,[79] milovali bysme: my milovat nesmíme, na vojnu jít musíme.
Huláni, huláni! malovaný dětí: když sedne na koně, tak jako pták letí. Jaky má kalhoty takový má boty: přijde do hospody, tancuje bez noty.
Když jste mne nechtěli vymáhati z vojny: nynčko se dívejte, jaky mám soužení. Když jste za mnou přišli, já první vartu stál: nynčko se dívejte, co jsem já už vystál. Co jsem já už vystál, co eště vystojím: všecko to, má milá, ‚) pro tě rád přestojím. 1) to pro tě, má milá, že k tobě nechodím.
Přeškoda na stokrát tý krve červený, že bude vylita po trávě zelený! Po trávě zelený, po studený rose: až mě můj koníček po poli roznese. Neumřu na zemi, umřu já na koni: až se s něho svalím, šavle mi zazvoní!
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. Proč pak pláčeš a naříkáš? já ti pomoct nemohu: v Holomouci na dva placi verbujou tam na vojnu.
Přiletěla holubička přes ty pansky stodoly, zahoukala, zaplakala, 1) že jí chlapce odvedli. Neplač, neplač, nenaříkej, však já si tě přec vemu: za rok, za dvě, za tři léta, až zas z vojny přijedu. Proto jsem se ns vojnu dat, vojna se mně líbila: abych viděl, jak se bijou Francouzové s našima. Alou muziky! s kuráži, pudem do patálie: dívati se na nás bude královna Terezie. Zakokáše, zaplakáše, že nenie vesdy jaro.
Proto jsem se na vojnu dal, vojna mi se líbila: koukni, holka, jak mi sluší kamizola zelená. Ta zelená kamizola a vejložky červeny, čapka žlutá, zlaty třapce a knoflíky stříbrný.
Až já pojedu přes ten les, jen ty mě, koníčku, pěkně nes: stupej a stupej, jenom nedupej, nes mě k mej milej nejposlez.
Háj – háj – háječku zelený! už jsem já na vojnu chycený: na vojnu mě vsáli, provazy svázali, daleko, široko do světa zadali. Háj – háj – zelený háječku! už mám já po boku šavličku: šavle ocelová, ta je moje žena, ona mě vyseká, až mi bude třeba.
Já tu nebudu, věru nebudu, nebudu tu sloužit: je tu má milá, holka rozmilá, bude po mně toužit. Já tu nebudu, věru nebudu tu cestičku šlapat: přijde má milá, holka rozmilá, bude pro mě plakat. S Bohem, má milá, holka rozmilá, na koníčka sedám: snad tebe více, mé milé srdce, nikdy neuhlídám. Zajedu kdesi v nory a lesy, do cizí krajiny: však tebe předci milovali chci, mé srdce jediný.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Už mne nebudeš, má zlatá panenko, už mne nebudeš podvádívat: já sednu na koně, pojedu do boje; budeš se za mnou smutně dívat!
Vždycky jen se ptala, kde armáda stála, že by ona ráda za vojáky: že veme putničku, do ní kořalíčku, že bude prodávat na krejcárky.
Škoda tě, Jeníčku, že máš tu šsvličku, škoda tě, Jeníčku, že jsi voják! v všední den, ve svátek máš bílej kabátek; škoda tě že musíš mašírovat!
Já jinou nechci než Pražskou šenkýřku, já jinou nechci než šenkýřku: ona má dukáty, z vojny mě vyplatí; já jinou nechci než šenkýřku.
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
V Černovicích v hustém lese hezké děvče trávu seče. Když travičky nasekala, za sebe se podívala. Spatřila tu mládenečka, zeleného myslivečka. „Co to, děvče, co to děláš, že v mém lese trávu sekáš? za to zde svůj život necháš!“ „Když mám tu svůj život nechat, potřikráte chci zavolat.“ „Zavolej si třeba pětkrát, neslyší tě než lesní pták.“ Když podruhé zavolala, bratr mladší ji uslyšel, bratru staršímu pověděl. „Milý bratře! zle je s námi, naše sestra volá v háji. Honem koně osedlejme a do háje pospíchejme.“ A když do háje přijeli, vrané koně zastavili, myslivečka tu spatřili. „Co jsi zabil, myslivečku, že máš zbarvenou flintičku?“ „Já jsem zabil holubičku na tom našem jetelíčku.“ „To nebyla holubička, to byla naše sestřička! – Všecky panny věnce vijou, jen mé sestře rubáš šijou. Všecky panny v stříbře, v zlatě, jen má sestra hnije v blátě!“

Pages

Location attributions