Plzeň

Displaying 1 - 60 of 60
Já jsem panna růže, dokud nemám muže. Já jsem panna kvítek, dokud nemám dítek.
Kdyby mně máti na trávu dala, já bych jí trávy nůši nažala. Tráva neroste jenom za vodou, kudy Chejnovští mládenci jedou. Ale ne všickni, jenom někteří: ti kteří nosí pávové peří. Pávové peří, stříbrné sponky: to jsou mládenci jako z pivoňky.
Louka široká, tráva zelená; pásla má milá, pásla jelena. Nebyl to jelen, byla to laně: počkej, má milá, tři léta na mě. „Tři léta čekat, ještě se nevdát: mohla bych sobě žalost odchovat. Žalost odchovat, radost pochovat, potom do smrti toho litovat.“
Mračí se, mračí, že bude pršet: za naším humnem zelenej vršek. A na tom vršku širokej kámen: chlapec s panenkou sedává na něm.
Když sem odcházel, muzika hrála; moje nejmilejší pro mne plakala. Ach, neplač pro mne, pojď raděj se mnou: a já tobě koupím sukni zelenou. Sukni zelenou, ne tuze dlouhou, abysi ty mohla vandrovat se mnou. Povandrujeme přes hory, doly, a lesové budou naše komory. Tráva zelená naše peřina: tam budeme spávat a se milovávat, holka rozmilá.
Ach holka, holka! černé oči máš: a já se tě bojím, že mne oklamáš. „Kdybych já měla ještě černější, neboj ty se, neboj, můj nejmilejší! Neboj se, neboj mých černých očí: ale jen se varuj klevetných řečí.“
Vrána na dubě[11] žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,[12] že my svoji budem, jsem ti pravila.“
Záhon petržele, záhon máku: Nechoďte k nám, hoši, do baráku. Záhon petržele, záhon prosa: nechoďte k nám, hoši, když je rosa. Záhon petržele, záhon mrkve: nechoďte k nám, hoši, až se smrkne. Záhon petržele, záhon zelí: nechoďte k nám, hoši, až v neděli.
Pod našima okny roste jeřábek: že jsou naše holky jako obrázek. Pod našima okny roste rokytí: že jsou naše holky jako to kvítí.[17]
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Toho já neudělám, já ty husy dobře znám: jsou to husy z toho dvora, kam já chodívám.
Moje milá roztomilá, což to holka hezká: sukničku má roztrhanou, košiličkou blejská. Moje milá sukní nemá, ale bude míti: zeleničkou, červeničkou, jakou bude chtíti.
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Žádnej neví, co je láska, kdo jí nezkusil: nešel bych já za svou milou, kdybych nemusil: ale já tam mnsím jít, svou panenka navštívit, kdyby mně to všickni lidé měli za zlé mít.
Vzdor na vzdor někomu do našeho domu, vzdor na vzdor někomu do našich vrat: rostou tam dvě růže, žádnej k nim nemůže, žádnej jich nemůže pomilovat. „Já nejsem žádnej pes, abych k vám oknem lez; já nejsem žádnej pes, ani šelma: až já budu chtíti l) vaši dceru míti, nepůjdu já oknem, půjdu dveřma.“ 1) kdybych já šelma byl, já bych k vám nechodil, já bych k vám nechodil přede všema.
Vyletěl holoubek na zelenej doubek. Vyletěl, zahoukal, až se dub zahoupal. Za ním holubička, hledala samečka. Sameček uletěl za ten panskej jetel. Za jetel na lesy: „Holoubku můj! kde jsi?“
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
Zelenaly se pšeničky, když jsem já šel od hubičky; zelenaly se vesele, když jsem šel, holka, od tebe. Pšeničky se zelenaly, modré oči zaplakaly; už já musím jít od tebe, – potěš tě sám pán Bůh s nebe!
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť mé ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!
Když jsem já ty pole vláčel, tenkrát jsem se dosedláčel; vláčel jsem je mrchou vranou, když jsem chodil za svou pannou.
Chlapče, chlapče, můj holečku! ty mně trápíš mou hlavičku; ty mě trápíš a sužuješ, mé srdéčko zarmucuješ.
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“
Pověz mně, má milá, kudy je cesta k vám? „Pod našima okny roste tam tulipán Pod okny tulipán, u stezičky strůmek.“ – Dej pozor, Andulko! aby tě nepodved. Jest-li tě podvede, pak si tě neveme, na koníčka vsedne, na vojnu odjede. „Neboj se, má milá, toho neudělám: pro jednu panenku na vojnu se nedám!“
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Sviť, měsíčku, polehoučku na ten černý les: nemysli si, má panenko, že k vám přijdu dnes. Sviť bleďoučký, svit měsíčku, na ten panský dvůr: nemysli si, má panenko, že já budu tvůj. Když jsem já k vám chodívával, ty’s plakávala; panímáma mne vítala, ty’s mne nechtěla. Nynčko bysi ráda chtěla, už nemáš koho: tenkrát já si osedlávám koně vraného. Tamhle stojí kůň můj vraný, na něm bílý plást: co ty tomu, má panenko, co tomu říkáš? „Což bych tomu smutná řekla, jsem´t sama vinna; neb jsem sama ten plást bílý ti způsobila!“
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
Hájkovic Andulka, ta je hodná holka: ona nic nedělá, jen se z okna kouká. Ve čtvrtek zašívá, a v pátek vypere, v sobotu vyválí, v neděli to bere.
Ty Cekovské krávy mají málo trávy, mají děvky ucourany – rády by se vdaly. Jedna má kováře, druhá perníkáře, třetí stojí na ulici, čeká šindeláře. Když se ho dočkala, hubičku mu dala: „Hleďte, hoši! na mou kuši, já jsem se už vdala.“ Ta jedna se vdala, druhá tak zůstala, třetí sobě naříkala, že to promeškala.
Má panenka hezká je, shodila mě se stáje, shodila mě dolů, nadala mně volů – proto přeci hezká je.
Nepůjdu z hospody, šelma bych byl! dokud si děvčátko nenamluvím. Až si ho namluvím, půjdu domů, poručím hospodu pánu Bohu.
Nepůjdu z hospody, až vyjde dennice, až mne vyprovodí moje tanečnice. Nepůjdu z hospody, až bude den bílý, až mne vyprovodí moje potěšení. Moje potěšení, má panenka zlatá, až mne vyprovodí před ty naše vrata. Nepůjdu z hospody až za dvě neděle, až pro mne má milá v kočáře přijede. Kočár malovanej, čtyry vraný koně: až si mne odveze potěšení moje. Nepůjdu z hospody za čtyry neděle, až ty stary panny všecky vlk pobere. Ty stary pobere, ty mlady dorostou, jako když vyroste jeteličks s rosou. Jetelička s rosou ta se pěkně seče, jako když se děvče ve svátek obleče. Ve svátek obleče,1) přistrojí v neděli, aby ji v kostele mládenci viděli. 1) Ve svátek obleče, ve všední přistrojí: přijde do hospody, přec u dveří stojí.
Tskhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po lehoučku tancujou: takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po maloučku pracujou. Má milá máti! mám-li mu dáti hubičku nebo dvě, že mi je vrátí. „Mé zlaté dítě! ošidil by tě: dal by ti hubičku, zanechal by tě.“
Všickni se ptajou, komu to hrajou? – Janečkovi, Holečkovi! Nic se neptejte, jen vy mu hřejte – Janečkovi, holečkovi!
Mládenec má dobře, ten se ženit muže: ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí ňákej zkáze. Mládencovi dobře, on se ženit muže, co mu srdce káže: ale panně ne tak, ona musí čekat, až jí někdo vzkáže.
Můj zlatej Matoušku! pejchu máš v kloboučku, a kuráže nosíš plny kapsy: však až se oženíš, svou krásu proměníš, však potom, Matoušku, sklopíš oči!
Náš kohoutek kokrhá, kokrhá, bude brzo ráno: můj Jeniček zpomíná, zpomíná na mě, panímámo! kýž je možná tobě, potěšeni moje, hubičku dáti! Panímámo vstávejte, vstávejte, pantáta vás volá; snídaníčko chystejte, chystejte, bude u nás svatba: já se bodu vdávat, musím brzo vstávat ráno, raníčko. Můj Jeníček jede k nám, jede k nám, tamhle od háječku; věru, já ho dobře znám, dobře znám, po vraném koníčku: jenom pospěš hodně, potěšení moje, ráda tě vidím. Ráda tomu, ráda jsem, ráda jsem, srdce ve mně skáče; můj oumysl potěšen, potěšen, pro tebe, můj chlapče: nebudu se bávat, žebych měla spávat sama jediná.
Už jedou muziky ke dvoru! kam se jim schovám, matičko moje, do domu? „Kdy jsi se jim chtěla schovávat, neměla jsi jim, dceruško moje, slibovat.“ Já neslíbila jen jednomu: svému milému roztomilému, věrnému. Kdo pak mě tam bude šidívat? vždyť já k vám budu, matičko moje, chodívat! „Přijdeš sem jen jednou za tejden: a lidi řeknou, že jsi tu pořád každej den!“ Dvanácte trubačů troubilo, dvanáct mládenců a krásných panen sloužilo. Hrajte mně muziky vesele, dokud mám ještě zelenej věnec na hlavě! Až toho věnečku pozbudu, do roka, do dne veselá ještě nebudu!
Hrajte, muzikanti! ať se chvíle krátí, neb se mé panenství více nenavrátí!
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!
Staral se chudej s chudou, jak spolu živi budou; pán Bůh jim povídal, že víc má, nežli dal: že jim dá pytel mouky, aby si pekli dolky.
Vzal jsem si babičku stařičkou, myslil jsem, že něco má: ona má v komoře kohouta, ten jí tam kokrhává.
Pro peníze vždycky pláču, když si zpomenu na Káču, – co jsem za ni musel dát, když jsem ji chtěl sobě brát. Neb na cizím panství byla, vrchnost mně ji povolila: kdo chce Káču ženu mít, musí dobře zaplatit.
Pivali naši, píme my taky, zůstali dlužni, zůstaňme taky: propí všecko, co můžeš, nebude soudu, až umřeš.
Jak jsem já šenkýře vofouk, vofouk, že jsem já mu z řadu vyfouk, vyfouk. Proto jsem mu z řadu vyfouk, vyfouk, že von mi do řadu přifouk, přifouk.
Blaze tomu, kdo nic nemá: nestará se, kam co schová. Směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne.
nic
Táta náš šel na houby, jest-li on tam zabloudí! „Nezabloudí, tešte se, on vám houby přinese.“
Vandroval Klimánek s Klimánkou na jarmark. Koupil si na šaty po pětadvaceti. Dal si šít kabátek od hlavy k patičce. Pak mu eště zbylo na dvě rukavice. Rukavice zbyly – palečku neměly!
V zeleném háječku hory pukají; zelení myslivci dobře se mají: uhlídají srnku z rána, padne střelná k srdci rána, nožky klesají.
Kdes, kukačko, kde jsi byla, že’s tak dlouho nekukala? „Seděla jsem na buku, volala jsem kukuku! Zakukala jsem panence, že se provdá za mládence: seděla jsem na buku, volala jsem kukuku!“ Žežuličko, kde jsi byla, že’s tak dlouho nekukala? „Kuku! Kuku! kuku, kuku, kuku!“ Seděla jsem na jedličce, volala jsem na myslivce: „Kuku! Kuku! kuku, kuku, kuku!“
Já mám pěknou zahrádku– ku-, ku-, já mám pěknou zahrádku: rostou mi v ní ráže, žádnej k nim nemůže; já mám pěknou zahrádku– kuku-, já mám pěknou zahrádku.
Nechtěla salátu, ani pastrnáku s olejem, s olejem; svázala si šaty, chtěla vandrovati s Matějem, s Matějem.
Co děláš? nevoráš, ani nežneš: co sedláčku, co děláš? přijde na tě zima, mráz, jak živ budeš? „Nic nedbám, jen když mám žbánek v ruce: když se hodně napiju, neptám se, jak zasiju v tomto roce!“
Prodal sedlák koně, plakal tejden pro ně. A pacholek voly, že jim nemá vody. A selka zas krávy, že jim nemá trávy. A děvečka kozy pro velikou nouzi.
Já mám koně, pěkný koně, pasou se mi na výhone: mám koníčky, mám, pasu si je sám.
Kdybys byl, Honzíčku, poslouchal matičku, nebyl bys teď nosil po straně šavličku. Neměl bys šavličku a koně vranýho: nebyl bys poslouchal člověka cizího.

Location attributions