K Lužanům je cesta zaprášená všecka, komu se nestejská po ní chodit? komu se nestejská, když je holka hezká, komu se nestejská vyprovodit? K Pažežnici cesta trníčkem vobrostlá, komu se nestejská po ní chodit? mně se tam nestejská: je tam holka hezká, vona mě chodívá vyprovodit.

Pře– má milá kmotra, jste-li vy tak chytrá, abyste vy věděla, co v lucerně mám? mám tam Ančičku, mého srdce svíčku – až já ji dostanu, posvítím si k vám.

Škoda je tě, synku, škoda je tě: pantáta tě nechce mít za zetě, ani dcera za milého; zanechej chození daremného. „Já toho chození nezanechám, dokud vaše dvířka nerozsekám, dvířka novy jasanový, že je konec toho milování.“ Už holečku, už je veta:[24] máma nechce tě za zeta, ani dcera za milého, nech chození daremného. „Já chození nezanechám, dokud vrátka neposekám, třeba byly z brusu novy: 1) abych věděl, kdo k vám chodí.“ 1) vrátka novy jasanový, že je konec milování.

To bylo poslední naše rozlúčení, když jsme my si ruce podávali: ruce jsme si dali, voba jsme plakali, mnoho chčestí jsme si vinšovali. Děkuju já tobě za tvoji hupřímnost, děkuju já tobě, za tu lásku, kerou´s ke mně míval, když jsi k nám chodíval; děkuju já tobě, můj vobrázku!

Ach můj znejmilejší! ty jsi dycky horši, ty sobě každej den jinú hledáš: ty za jednd pudeš, chčesti mít nebudeš, počkej ty, můj chlapče, jak zpomeneš!

Tu káká, poslúchá, buši nastrkuje, tu káká, poslúchá, co mu řeknu: co pak bych tě řekla, ty vobludo zteklá! jdi chlapče fortelnej, jdi do pekla! Takovejch sadílků jsem mnoho přečkala, kerej dycky říká: „za dvě leta!“ dyž dvě leta minu, von běží za jinú: ty chlapče fortelnej jdi do pekla!

My jsme chlapci jích! ze Stráži, my živností nemáme: jenom naše dobry meno, že se dobře chováme. Alou, hoši kamarádi! buďte hodně veseli: dvanáct děvek za půl jabka, čtyrydvacet za cely!

Eště dnes budu rozsívat voves, voves, eště dnes budu rozsívat voves: voves jsem rozházel, přece mně nevzcházel: co je to? budu rozsívat žito, žito, co je to? budu rozsívat žito.

Já mám v levy noze trneček-ček, ja mám v levy noze trn; ve pravy mám bodláček, ten mně vyndá sedláček: já mám v levy noze trneček-cek, já mám v levy noze trn.

Hančičko, vokrúhlej svět: počkej na mě sedům let! „Já nechci, nepočkám, tebe se nedočkám: ty jsi malej pohůnek, já bych se vdávala hned.“

Ten Kouteckej zámek, z daleka ho vidět, šije tam má milá, šije košili: já tam za ní pudu, milovat ji budu, a já si ji vemu za hospodyni.

Deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme k vám: dáte-li nám vaši ceru, dáte-li nám vaši ceru, dáte-li nám vaši ceru, dáte-li ji nám? „Dáme, dáme, dáme rádi, chovali jsme vám ji z mládí, dáme, dáme, dáme rádi, dáme my ji vám: proč bysme ván jí nedali, když jsme vám ji vychovali? pote si jen pro ni, pote, pote, pote k nám!

Est-li jsi, Hančičko, z dobrýho chování, ty budeš naříkat, až pudeš vod mámy. Vod mámy, vod mámy, vod zlatý mamičky: ty budeš hutírat svý černý vočičky. Vod mámy, vod mámy, vod svýho tatíčka: ty budeš spomjnat na jeho slovíčka!

Když jsem si tě nevzal za ženušku, já si tě vyvolím za družičku, abysi mně eště poslúžila, na mú hlavu věnec položila. „To se tě, muj chlapče, nemůže stát, já tě ho pro lítost nemůžu dát, pro pláč do kostela nemůžu jít – o lásko fortelná, musíš vodjít!“

Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“

Incko vám děkuju, má zlatá mamičko! že jste mě chovala ako to jablíčko. Ako to jablíčko, to pěkny červeny: dycky jsem bejvala vaše potěšení!

Vopatruj vás pán Bůh, ´šecky Stražsky chlapci! vopatruj vás pán Bůh, já už jdu pryč: já už jdu do světa, kde růže rozkvětá, já už k vám nepřídu do smrti víc!

Až pudeš ze dveří, vezmi za vodbičku: Vopatruj vás pán Bůh, můj zlatej tatíčku. Až pudeš ze dveří, tak dej pozdravení: Vopatruj vás pán Bůh, všecky mí přáteli!

Kde jsú mý rodiče, kery mě chovaly, aby mně naposled požehnání daly? Požehnání daly, mě vyprovodily, eště se naposled se mnú rozlúčily?

Co jsem se nažála, snopů navázala na tom našem dvoře: ičko muším jití, ´šečko vopustiti – to mám nejvíc hoře! 42

Až z toho Spáňova pudu, což já se vohlížet budu: vohlídnu se jednu, dvakrát, po třetí už budu plakat. Má zlatá Spáňovská cesto, což je mně po tobě teskno: ne tak po tě, má cestičko, ako po tě, má hubičko! Mý zlaty Spáňovsky hory, což mě má hlavička bolí: bolí, bolí, pobolívá, že mně chlapec vodpovídá.

Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“

Vítám tě, nevěsto! do naší chaty: budeš-li hupřímná, budeme taky. My máme hupřimnost, my ti ji dáme: za naši dcerušku té přijímáme.

Jak já si zatupám směle na stole! kde pak je družba můj, ať sem pro mě ‘ Kde pak jsi? družbo můj! poď už mě ssadit: mně už se tu stejská za stolem sedit! Kde pak jsi? družbo můj! poď jen už mě ssaď: dva tance nebo tři. budem tancovat.

A co pak já nejsem družka na modu? když já to do Stráži šecko přivedu: tříce na přesky, jen jso se lesky! co pak mě nechcete, vy chlapci Stražsky? Jak jsem já družička ako malina; za mnu stoji družba ak rozmarína: chlapečku hezkej! jen si nestejskej; až ty vod nás pudeš, jen si zavejskej!

Když jsi se chtěla vdát, musíš družek nechat, musíš meze ženy do komory: vony tě slibuju, že tě věnec vemú, že tě za něj dají čepec bílý.

My máme mladú ženu, ženu, my máme mladú ženu: kdo ji chce vidíti, muši nám platiti, nebo mu klobúk vemu! Potom tancují dále, zpívajíce:

Sundej ty, Vavroušku! sundej svůj věnec: vždyťuž nynčko nejsi žádnej mládenec. Hanka pannou byla, pentle nosila: ona je pro tebe sundat musila. Sundej ty, můj chlapče! sundej ten věnec: jak už z tebe není žádnej mládenec. Když jsem pannu byla, pantle jsem měla: já jsem je pro tebe sundat musela!

Já holka mladá tancuju ráda v Štěpánojc hospodě; za mnu se točí, má černý oči, to potěšení mé.

Škoda toho šátku, že na něn prach padá; škoda toho šátku, že se špiní: škoda by nebylo, kdyby ho špinilo, kdyby ho špinilo potěšení!

Dobře tak na Kačenu, dobře tak na Káču: včera mně ji vočepily, dnes se s ní vyskáču. Vdávala se náše Káče, vdávala se nám Káče: pacholek se dycky těšil, že se s ní vyskáče.

V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozejdem: nežli se rozejdem, ještě se napijem, s pánem Bohem půjdem. S pánem Bohem půjdem, zpomínat si budem: dobře jsme se měli, rádi nás viděli, po druhé zas přijdem. Podruhé zas přijdem, déle tu pobudem: ty lásko bratrská, a ne farizejská, zůstaň s námi, amen. Zůstaň s námi, amen! 1) hlásat nepřestáném, že Bůh náš láska jest, jemuž bud chvála, čest věčně věkův, amen! 1) Zůstaň s námi, amen! zpívat nepřestanem, dokud Pán nebeský v slávě jazyk český zachová nám, amen!

Bota leze voknem, švec ji volá: „Pod sem! máš-li něco roztrhaný, zašiju to koncem.“ Kramflekovy šídlo, to dělalo dílo: vyskočilo na verpánek, přerazilo bidlo. Ten kulatej kámen, ten skočil do kamen, z kamen zase do police – už je tomu amen.

Podívej se eště, černovoky děvče, podívej se eště vokýnkem ven: jak mně pěkně hráli, kdy mě vyváděli, kdy mě vyváděli z kasáren ven.