Čí je to pachole?
v noci chodí:
vono cely noci
lidi budí.
Dyť je to pachole
lichtářovo:
von chodí za cerú
šafářovo.
Tluču, tluču, dívčko,
votevři mně:
dyt to není v létě,
je to v zimě.
„Dyť bych já ti ráda
votevřila,
kdyby moje máma
neslyšila.
Kdyby moje máma
huslyšíla,
vona by nás třeba
voba zbila.
Jdi ty raděj, chlapče,
jdi ty domů: poruč ty mě tady
pánu Bohu.“
Pověz mně, och má znejmilejší!
kudy k vám budu chodit?
Vokolo humen je cestička,
ta tě k nám bude vodit.
Vokolo humen je cestička,
je pěkná drnovatá:
kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš,
sedni před naše vrata.
Před těma našima vratami
je pěknej bílej kámen:
kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš,
jenom si sedni na něn.
Před těma našima vratami
je pěknej kameníček:
aby vo tom lidi věděli,
že jsi můj milovníček.
K Lužanům je cesta
zaprášená všecka,
komu se nestejská
po ní chodit?
komu se nestejská,
když je holka hezká,
komu se nestejská
vyprovodit?
K Pažežnici cesta
trníčkem
vobrostlá,
komu se nestejská
po ní chodit?
mně se tam
nestejská:
je tam holka
hezká,
vona mě chodívá
vyprovodit.
Nad Pušperkem je
zelenej vršeček,
nad Pušperkem je
zelenej vršek:
zamračilo se,
bude tam pršet;
zamračilo se,
bude tam pršet.
Bude tam pršet,
jen se bude líti;
bude tam pršet,
jen se bude lít:
je tam má milá,1)
já tam musím jit;
je tam má milá,
já tam musím jít.
1) já tam mám holku,
musím pro ni jít.
Za Domažlici
velikej vršík:
mraky se strojí,
bude tam pršít;
bude tam pršít,
bude se lít:
já tam mám milou,
musím tam jít.
Pře– má milá kmotra,
jste-li vy tak chytrá,
abyste vy věděla,
co v lucerně mám?
mám tam Ančičku,
mého srdce svíčku –
až já ji dostanu,
posvítím si k vám.
K Pažežnici cesta húzká, 1)
celá trníčkem porostlá;
to trníčko bíle kvete:
má panenko, votevřete!
Má zlatá Spaněvská cesto,
což je mně po tobě teskno
ani tak ne po cestičce,
jako po tě, má dívčice!
„My zlaty Spaněvsky háje,
já na vás zpomínám stále:
ani tak ne po háječku,
jako po tě, můj holečku!
My zlaty Spaněvsky dráhy,
jak jste vy se zelenaly:
zazelenejte se eště,
moje srdéčko potěšte!“
Tam na těch Spaněvskejch lukách
já slyšel kukalku kukat;
kukalička zakukala,
má panenka zaplakala.
Kukalka kukala kuku:
„Podej mně, můj chlapče! ruku,
podej ruku, podej pravou,
zarostla k nám cesta travou.
Podej ruku, podej vobě,
že se nedostáném sobě:
ani za rok, za dvě léta,
ani do skonání světa!“
1) K Pušperku je cesta zlatá,
celá trníčkem pojatá atd.
Škoda je tě, synku, škoda je tě:
pantáta tě nechce mít za zetě,
ani dcera za milého;
zanechej chození daremného.
„Já toho chození nezanechám,
dokud vaše dvířka nerozsekám,
dvířka novy jasanový,
že je konec toho milování.“
Už holečku, už je veta:[24]
máma nechce tě za zeta,
ani dcera za milého,
nech chození daremného.
„Já chození nezanechám,
dokud vrátka neposekám,
třeba byly z brusu novy: 1)
abych věděl, kdo k vám chodí.“
1) vrátka novy jasanový,
že je konec milování.
Co jsi, můj holečku,
co jsi myslil,
žes mě pro chudobu
z lásky pustil?
Já se pro tě ve dne,
v noci trápím:
a ty máš myšlení
jinde zatím!
Falešná tvá láska,
falešnej svět:
když si’s mě nechtěl vzít,
moh‘ si říct hned!
Já byla bych na tě
nemyslila: jiného si za tě
vyvolila.
Co pak si zakládáš
na bohatství?
však vidíš příkladů
všady dosti.
Jsú lidi, že měli
kolik tisíc:
všecko jim ušlo pryč,
nemají nic.
Peníze uplynu
jako voda:
a tobě vostane
mrcha žena!
To bylo poslední
naše rozlúčení,
když jsme my si ruce
podávali:
ruce jsme si dali,
voba jsme plakali,
mnoho chčestí jsme si
vinšovali.
Děkuju já tobě
za tvoji hupřímnost,
děkuju já tobě,
za tu lásku,
kerou´s ke mně míval,
když jsi k nám chodíval;
děkuju já tobě,
můj vobrázku!
Co pak jsi plakala,
Hančičko, hubičko!
když jsi šla dnes tejden
přes hájíček? –
Ak pak nemám plakat
a sobě naříkat,
když mně vodpověděl
můj holeček!
Když jsi k nám chodíval,
kdy byla krátká noc:
proč pak k nám nechodíš,
kdy je delší?
est-li jsem já byla
na krátký hupřímná,
na delší byla bych
hupřímnější!
Co jsem tak darebná,
vod lidi zhaněná?
v žíci vodě by mě
hutopili!
ty falešny lidi
chlapce mně nepřáli,
´šelijakejch řečí
nadělali.
Nic nedbej, můj milej,
na lidsky pomluvy,
nic nedbej, můj milej,
na zly rady:
budeš-li, chlapče, dbát,
co voni budu lhát,
nikdy se nesejdem
dohromady!
Tu káká, poslúchá,
buši nastrkuje, tu káká, poslúchá,
co mu řeknu:
co pak bych tě řekla,
ty vobludo zteklá!
jdi chlapče fortelnej,
jdi do pekla!
Takovejch sadílků
jsem mnoho přečkala,
kerej dycky říká:
„za dvě leta!“
dyž dvě leta minu,
von běží za jinú:
ty chlapče fortelnej
jdi do pekla!
Když jsem já šel do Moravy
šavličku se mlátit,
čepy se mně polámaly,
musil jsem se vrátit.
Líbil bych tě, líbil bych tě, 1)
jsi ještě matena:
počkám na té, za dvě léta
budeš po kolena.
My jsme chlapci jích!
ze Stráži, my živností nemáme:
jenom naše dobry meno,
že se dobře chováme.
Alou, hoši kamarádi!
buďte hodně veseli:
dvanáct děvek za půl jabka,
čtyrydvacet za cely!
Eště dnes
budu rozsívat voves, voves,
eště dnes
budu rozsívat voves:
voves jsem rozházel,
přece mně nevzcházel:
co je to?
budu rozsívat žito, žito,
co je to?
budu rozsívat žito.
Já mám v levy noze trneček-ček,
ja mám v levy noze trn;
ve pravy mám bodláček,
ten mně vyndá sedláček:
já mám v levy noze trneček-cek,
já mám v levy noze trn.
Deme, deme, deme, deme,
deme, deme, deme, deme,
deme, deme, deme, deme,
deme, deme k vám:
dáte-li nám vaši ceru,
dáte-li nám vaši ceru,
dáte-li nám vaši ceru,
dáte-li ji nám?
„Dáme, dáme, dáme rádi,
chovali jsme vám ji z mládí,
dáme, dáme, dáme rádi,
dáme my ji vám:
proč bysme ván jí nedali,
když jsme vám ji vychovali?
pote si jen pro ni, pote,
pote, pote k nám!
Jdi jen, družbo, do komory,
nevěsta za dveřmi stojí,
pěkným bílým šátkem sobě
hutírá vočička vobě.
Vem ji jenom za ručičku,
přiveď ty ji před mamičku,
haby ji to vodpustila,
v čem vona jí hublížila.
Když jsem si tě nevzal
za ženušku,
já si tě vyvolím
za družičku,
abysi mně eště
poslúžila,
na mú hlavu věnec
položila.
„To se tě, muj chlapče,
nemůže stát,
já tě ho pro lítost
nemůžu dát,
pro pláč do kostela
nemůžu jít –
o lásko fortelná,
musíš vodjít!“
Ta Strážská hospoda stavěná
z javorovýho dřeva:
proč pak tám, mládenci, chodíte,
když vás tám není třeba?
„Kdyby nás tu třeba nebylo,
my bysme sem nepřišli:
jsú prý tu tak hezky děvčátka,
my jsme si pro ně přišli.“
Pře-můj milej tatíček
za stolečkem sedí,
to nejmenší slovíčko
ke mně nepromluví:
och táto, tatíčku!
promluvte slovíčko;
máte mě vodtud ztratit
jako strom jablíčko.
Pře-má milá matička
za stolečkem sedí,
to nejmenší slovíčko
ke mně nepromluví:
och mámo, mamičko!
promluvte slovíčko;
máte mé vodtad ztratit
jako strom jablíčko.
Pře-můj milej bratříček
za stolečkem sedí,
to nejmenší slovíčko
ke mně nepromluví:
och bratře, bratříčku!
promluv jen slovíčko;
máš brzy na mně ztratit
z prstenu vočíčko.
Pře-má milá sestřička
za stolečkem sedí,
to nejmenší slovíčko
ke mně nepromluví:
och sestro, sestřičko!
promluv jen slovíčko:
máš brzy na mně ztratit
z prstenu vočíčko.
Pře-můj milej ženíšek
za stolečkem sedí,
to nejmenší slovíčko
ke mně nepromluví:
och promluv, ženíšku!
promluv jen slovíčko:
máš ty mě k sobě přimnout
za ženu brzičko.
Pře-mý mily muziky!
hrajte mi z veselá,
pokud eště s matičkou
já sedím u stola:
až já vodtnd pudu,
víc sedít nebudu,
svejch milejch a hupřímnejch
na věky pozbudu!
Zastavte, muziky,
před tím naším domem:
až já se rozlúčím
s milým pánem Bohem.
Zastavte, muziky,
před naší zahrádkú:
až já se rozlúčím
s tatíkem i s matkú.
Zastavte, muziky,
pod tím naším patrem:
až já se rozlúčím
s nejmilejším bratrem.
Zastavte, muziky,
před tú naší cestu:
až já se rozlúčím
s nejmilejši sestrú.
Zastavte, muziky,
pod našima vokny:
až já se rozlúčím
s vedlejšíma kmotry.
Zastavte, muziky,
před našima vraty:
až já se rozlúčím
s chlapci a s děvčaty.
Zastavte, muziky,
ve vsi před tím dubem:
až já se rozlúčím
s ´šeckým Strážským lidem![50]
Vopatruj vás pán Bůh,
´šecky Stražsky chlapci!
vopatruj vás pán Bůh,
já už jdu pryč:
já už jdu do světa,
kde růže rozkvětá,
já už k vám nepřídu
do smrti víc!
Už vám kvinde dávám,
vy Stražsky chlapci!
kery jste mě brali
v hospodě k tanci!
Brali jste mě, brali –
už nebudete:
až já odsad pudu,
plakat budete!
Už vám kvinde dávám,
vy Stražsky panny!
kery jste tak se mnú
bejvaly rády.
Bejvaly, bejvaly –
už nebudete:
kerak pak vy na mě
zapomenete?
Až pudeš ze dveří,
vezmi za vodbičku:
Vopatruj vás pán Bůh,
můj zlatej tatíčku.
Až pudeš ze dveří,
tak dej pozdravení:
Vopatruj vás pán Bůh,
všecky mí přáteli!
Já jsem se se všemi
rozlúčila:
mamičku nikde jsem
nevidíla!
Eště se podívám
po dvorečku,
esli tam huhlídám
mú mamičku.
Kde pak je má zlatá,
má mamička,
ať mě vyprovodí
ze dvorečka?
Co já se navolám,
navohlížim:
já vás, má mamičko,
přec nevidím! –
„Jak pak ji huhlídáš,
když jí nemáš?
když na hřbitově spí,
jí nezvoláš!“
Až z toho Spáňova pudu,
což já se vohlížet budu:
vohlídnu se jednu, dvakrát,
po třetí už budu plakat.
Má zlatá Spáňovská cesto,
což je mně po tobě teskno:
ne tak po tě, má cestičko,
ako po tě, má hubičko!
Mý zlaty Spáňovsky hory,
což mě má hlavička bolí:
bolí, bolí, pobolívá,
že mně chlapec vodpovídá.
Vodevírejte se
ty váše vrata: 1)
vezem vám nevěstu
vod stříbra, zlata.
Vodevírejte se 2)
ty váše dvířce:
vezem vám nevěsta,
má novy tříce.
Sundávejte se
váeeky závory:
vezem vám nevěstu
samy fábory.
Poneste žedličku
vaší nevěstě:
vezem vám nábytek,
stojí za dvě stě.
Poneste žedličku, 3)
poneste k vozu,
ať sobě nezláme
nevěsta nohu.
Slízej, ty nevěsto,
slízej ty s vozu,
jdi se tam podívat
do svýho domu.
Do svýho tam domu,
do svý setnicě,
jdi se tam podívat
ke svý mamičce.
Dyž přídeš do senci,
dej pozdravení:
„Ste-li pak tu všichni, 4)
moji přáteli?“
Postavte halmárku,
ať se nezvrátí,
ať se nám nevěsta
demů nevrátí.
Pote ji, mamičko,
pote ji vítat:
bude vás Hančička
pěkně poslúchat.
Pote ji, tatíčku,
pote ji vítat:
bude vás Hančička
dobře poslúchat.
Bude vás poslúchat
v pátek, v sobotu,
bude vám dělávat
všechnu robotu
Pote ji huvílat,
všichni přáteli:
Hančička je váše,
už jinač není!
„) Štěpánojc vrata,
Konopojc vrata a p.
2) Vodevírejte se
ty váše dveře:
vědem vám nevěstu,
jedva k vám vleze.
3) Přines nám, ženichu,
pěknú žedličku,
ať sobě nezlámem
naši nožičku.
4) „Ičko vám děkuju,
moji přáteli!“
Na koho naříkat, ‚)
než na naši mámu,
že mně nastrkala
do podušek slámu.
Do podušek slámu,
do truhel kamení,
ako bych nebyla
z toho pokolení! 2)
1) Byla bych neřekla
do tý naši mámy,
že vona mně nandá
do podušek slámy.
2) z jejího stavení.
Jak já si zatupám
směle na stole!
kde pak je družba můj,
ať sem pro mě ‘
Kde pak jsi? družbo můj!
poď už mě ssadit:
mně už se tu stejská
za stolem sedit!
Kde pak jsi? družbo můj!
poď jen už mě ssaď:
dva tance nebo tři.
budem tancovat.
A co pak já nejsem
družka na modu?
když já to do Stráži
šecko přivedu:
tříce na přesky,
jen jso se lesky!
co pak mě nechcete,
vy chlapci Stražsky?
Jak jsem já družička
ako malina;
za mnu stoji družba
ak rozmarína:
chlapečku hezkej!
jen si nestejskej;
až ty vod nás pudeš,
jen si zavejskej!
Včera’s byla
ještě pannou:
ale už nejsi,
ale už nejsi,
už jsi ženou.
Včera’s měla
ještě věnec:
ale už nemáš,
ale už nemáš,
už máš čepec.
Včerá’s byla švárnú pannú:
dnes máš hlavu povázaná;
včerá’s byla pod věnečkem:
dnes máš hlavu pod čepečkem.
Sundej ty, Vavroušku!
sundej svůj věnec:
vždyťuž nynčko nejsi
žádnej mládenec.
Hanka pannou byla,
pentle nosila:
ona je pro tebe
sundat musila.
Sundej ty, můj
chlapče!
sundej ten věnec:
jak už z tebe není
žádnej mládenec.
Když jsem pannu byla,
pantle jsem měla:
já jsem je pro tebe
sundat musela!
Dobře tak na Kačenu,
dobře tak na Káču:
včera mně ji vočepily,
dnes se s ní vyskáču.
Vdávala se náše Káče,
vdávala se nám Káče:
pacholek se dycky těšil,
že se s ní vyskáče.
V dobrém jsme se sešli,
v dobrém se rozejdem:
nežli se rozejdem,
ještě se napijem,
s pánem Bohem půjdem.
S pánem Bohem půjdem,
zpomínat si budem:
dobře jsme se měli,
rádi nás viděli,
po druhé zas přijdem.
Podruhé zas přijdem,
déle tu pobudem:
ty lásko bratrská,
a ne farizejská,
zůstaň s námi, amen.
Zůstaň s námi, amen! 1)
hlásat nepřestáném,
že Bůh náš láska jest,
jemuž bud chvála, čest
věčně věkův, amen!
1) Zůstaň s námi, amen!
zpívat nepřestanem,
dokud Pán nebeský
v slávě jazyk český
zachová nám, amen!
Bota leze voknem,
švec ji volá: „Pod sem!
máš-li něco roztrhaný,
zašiju to koncem.“
Kramflekovy šídlo,
to dělalo dílo:
vyskočilo na verpánek,
přerazilo bidlo.
Ten kulatej kámen,
ten skočil do kamen,
z kamen zase do police –
už je tomu amen.
Já jsem chlapík z Polské,
dobře mi 'de hexecírka;
já jsem chlapík z Polské,
dobře mi to 'de:
psali vo mě Kútští páni,
že voni mě vodchovají,
že muším na vojnu,
že muším za ně.