Čáslav

Displaying 1 - 41 of 41
Šly panenky silnicí, potkali je myslivci dvá. „Kam panenky, kam jdete? která to z vás budete má? Ta maličká, ta je má, ta má oči jako já mám; Na krku má granáty, mezi nimi dukáty jsou. Jak pak já to vyvedu? Já si pro ni přijedu tam, Čtyrma koňma vranejma, jako sedlák do mlejna jede.“
Měla jsem milého, umřel mi na klíně: dala jsem mu dělat truhličku v Kolíně; truhličku v Kolíně, a víko v Kostelci: abyste věděli, falešní mládenci!
Studýnka roubená mezi vinohrady: pověz mně, má milá, čí užíváš rady? „Čí bych užívala než mého milého? pro něho já nesmím milovat jiného.
Nenechám, posekám Novodvorský hájek, aby mi nechodil za mou milou sládek.
Zdálo mi se té noci na moji postýlce, že můj milej odchází za české hranice. Odchází, ach odchází! víc se nenavrátí: kdo ty zimní večery, kdo mi je ukrátí!
Což je ta láska zlá, když se milují dvá: když se mají rozcházeti, naříkají obá. Když jsme se loučili v zeleném háječku: co jsem pro tebe vystála, můj zlatej holečku! Když jsme se loučili pod zelenou jedlí: přenešťastní jazykové, že jsou nás rozvedli! Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že svoji nebudem. Ruku mu podala, do pláče se dala: Kýž jsem tebe, můj holečku, byla nepoznala!
Co ty se vyptáváš, mnoho-li mám peněz? nic ti po tom není, do truhly mi nelez. Co ty se vyptáváš, mnoho-li mám věna: nic ti po tom není, nebudu tvá žena.
Šla Dorota do mlejna, potkal on ji – ach můj Bože! potkal on ji Vavřina. „Pojď, Vavřino, pojď ty k nám, já tě ráda – ach můj Bože! já tě ráda uhlídám.“ Přišla domu k mateři: „Stroj, maměnko– ach můj Bože! stroj maměnko večeři. K tej večeři džbán piva: přijde on k nám – ach můj Bože! přijde k nám dnes Vavřina.“ „Však já ti dám Vavřinu, vezmu-li já – ach můj Bože! vezmu-li já pružinu. Však já ti to vdavadlo z tej kotrby – ach můj Bože! z tej kotrby vyženu!“
Když jsem holku vyprovázel, někdo za mnou hroudy házel; ať si házel neb neházel, já ji předce vyprovázel.
Nevěděl jsem co mám dělat, tři záhony za den zvorat: jeden prosa, druhý máku a ten třetí pastrňáku.
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.
Poctivost, ach poctivost! kde tě lidé berou? v zahradách se nerodíš, v poli té nesejou. Kdyby se ta poctivost v zahradách rodila, cožby každá panenka poctivá chodila!
Inu! měl jsem hezkou holku, jménem Majolenku, hezkou holku mít: čert mně tu bábu nastrčil, od Majolenky odstrčil! Inu! měl jsem hezkou holku, jménem Majolenku, hezkou holku mít. Inu! měl jsem hezkou holku, jmenem Majolenku, hezkou holku mít: kýžby si čert tu babu vzal a já mou holku zas dostal! Inu! měl jsem hezkou holku, jmenem Majolenku, hezkou holku mít.
Zakukala žežulička na rozcestí v háji: kerá žena muže bije, každá bude v ráji. Zakukala žežulička v šírém poli pěkné: kerej muž svou ženu bije, hořet bude v pekle. Zakukala žežulička v háji na rozcestí: kerej muž svou ženu bije, dá mu pán Bůh štěstí. Zakukala žežulička pěkně v šírém poli: kerá žena muže bije, na mršník se hodí.
Ještě jednou budme zdrávi, všichni dobří kamarádi! kdo chce s námi býti, musí umět piti, pány bratry ctíti, k nim upřímný býti: to je, bratří, naše ctnost, zejtra přijít povinnost.
Měla žena muže, on se smrti bál, třeba celé noci doma nelíhal; doma, doma, doma, doma, doma nelíhal, že se smrti bál. Ach má milá ženo! přijde-li ta smrt, pro Boha tě prosím, do pytle mě vstrč; dopí, ženo, dopí, dopí! do pytle mě vstrč, přijde-li ta smrť. „Ach můj slátej muži! já pytle nemám: mám tam starou nůši, do té já tě dám: nůši, nůši, na mou kuši! do té já tě dám, když pytle nemám. Ach má milá ženo! nůše děravá: přijde-li ta Suchá, vždyť mě uhlídá; uhlí-, uhlí-, uhlí-, uhlí-, vždyť mě uhlídá, a bude bída! „Ach můj zlatej muži! jinou radu mám; budeš-li se toulat, to ti udělám: vstrčím já tě do komory, zavru na všecky závory, to ti udělám, jak ti povídám.“
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou hlavu; mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou bradu: hlavu od starostí, bradu od šelmovstvi; mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou hlavu.
Chytil táta sojku, chytila máma taky; chytil táta, chytila máma, chytily všecky děti; sojka neuletí. Místo „chytil“ – „chytila“ atd. zpívá se v ostatních slohách: zabil – škubal – pekl – krájel – papal táta sojku atd.
Kde’s pak byl, kozlíčku, kozle, kozlíčku! kde’s pak byl, kozlíčku, kozle můj? „Ve mlejně za stárka, pane, panáčku, ve mlejně za stárka, pane můj! Co‘s pak tam dělával atd. „Prachy jsem smetával atd.“ Kde’s pak tam líhával atd. „V šalandě pod píckou“ atd. Co pak jsi pívával atd. „Ředinu, ředinu“ atd. Čím pak tě bívali atd. „Polínkem, lopatkou“ atd. Jak pak jsi plakával atd. „Me-e-é, me-e-é!“ atd. Jak pak jsi cupával atd. „Cupity, cupity!“ atd. Kde pak’s bývával, kozlíčku rohatý? „Za kamny, za kamny, panáčku bohatý!“ Co’s tam dělával, kozlíčku rohatý? „Dříví jsem štípával, panáčku bohatý!“ Čím tě bívali, kozlíčku rohatý? „Lopatkou, polínkem, panáčku bohatý!“ Jak pak’s pískával, kozlíčku rohatý? „Mhe-e-é, mhe-e-é! panáčku bohatý!“ Co pak´s jídával, kozlíčku rohatý? „Zelinu, zelinu, panáčku bohatý!“ Co pak’s pívával, kozlíčku rohatý? „Ředinu, ředinu, panáčku bohatý!“ Jak pak’s cupával, kozlíčku rohatý? „Cupity, cupity, panáčku bohatý!“
Když jsem já šel z Kutny Hory, viděl jsem tam Novy Dvory; když jsem já šel z Novejch Dvorů, viděl jsem tam Kutnou Horu.
Já jsem z Kutny Hory, z Kutny Hory, koudelnikův syn: já mám v Praze tři domy – až je koupím, budou mý; já jsem z Kutny Hory, z Kutny Hory koudelnikův syn.
Já řezník, ty řezník, obá řeznici, pudeme za Prahu pro jalovici. Já budu kupovat, ty budeš smlouvat, budem si panenky hezky namlouvat. Sedům grošů, vosum grošů, dělá to hromadu, čtyrycet pět krejcarů, půl tolaru. Půjdu do vsi, koupím ovci: ovce mi loje dá, pán Bůh mi požehná, vydělám si.
Slávo sladovnická! kam se’s poděla, která před třemi sty lety se skvěla: sláva jako tráva pomalu vadne; Bohu povědomo, jak dále bude! Nyní se ve světě takto spatřuje: když který řemeslo kam přivandruje, sládek ho rád vidí – to se musí říct: ne-li když přibude, aspoň když jde pryč.
Už tebe, Andulko, nechci, nechci: chodějí za tebou ševci, ševci. Chodějí za tebou hůrou, hůrou: zapácháš ševcovskou smůlou, smůlou.
Narodil se mladej švec, radujme se! starej dělal pro něj klec, veselme se! z života smolného, z rodu Ševcovského nám, nám narodil se.
Můžeš si, sedláčku, můžeš si zadupat, když prodáš pšeničky koreček za dukát!
Kde pak štěstí hledáte, když ho sami nemáte? máte jednu kozu, vážete ji k vozu, čtyři na ni čekáte.
Už je ta láska zapálena: dali mně flintu na ramena. Už je ta láska ve plamenu: dali mně šavli na řemenu.
Dejme si, hoši, dejme zahrát: však nám už šijou v Praze kabát. A v Hoře Kutnej kamizolku: že jsme měl každej hezkou holku! Dejme si, bratři, dejme zahrát: vždyť nám už šijou v Praze kabát. Na Malej straně kamizolku: dal jsem se odvést pro svou holku. Nejsem na vojně ani tejden: už pláce pro mě každičkej den. „Kam pak, vojáci, kam pak jdete, že vy mne s sebou neberete?“ Kdybys, má milá, s námi jela, co bys, má milá, tam dělala? „Udělala bych se holubičkou, vznášela bych se ti nad hlavičkou. Udělala bych se bílým ptáčkem, vznášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se černou vránou, vznášela bych se nad armádou.“
Já husárek malý, botky rozedrany: já na vojnu nepojedu, až budu mít novy. Tatíček to slyšel, ven z komůrky vyšel; botky mu dal udělati, na vojnu jet musel.
Já husarka malá mezi husarama: husarů je kumpanyje, a já jedna sama. Kdyby bylo ještě těch husarů dvě stě, já bych se jim postavila jako švarny děvče.
Když jsem šel od Prahy s psaním do Kolína, dal jsem tam mou milou pozdravovat: aby se vdávala, na mě nečekala, že já se nemůžu z vojny dostat.
Obouvej, synáčku, obouvej bačkory: půjdem na Bavora, leží nám za humny.
Zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle! Brandeburci, Brandeburci, Brandeburci zde: mají velký čepice, zchytají nám slepice; zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle! Zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle! Brandeburci, Brandeburci, Brandeburci zde: maji dlouhy kabáty, poberou nám dukáty[83] zle matičko, zle matičko, zle matičko, zle!
Košilička roztrhaná, sotva drží na těle: počkej, počkej, Brandeburku, počkej, půjdem na tebe, juch! počkej, půjdem na tebe!
Počkej, Brandeburku, mám já na tě kulku, abys nechodíval do Čech na cibulku!
Kolíne, Kolíne! na pěknej rovině: nejeden synáček u tebe zahyne. Kolíne, Kolíne! nejsi hoden státi: nejedna matička synáčka tam ztratí. Matička synáčka, sestřička bratříčka; nejedna panenka svého milovníčka.
Chodila matička, po břehu chodila; švárného synáčka na ruce nosila. „Ach synu, synáčku, co ti mám udělat? mám-li tě utopit, nebo tě vychovat?“ „Má milá maličko, toho nedělejte; radš mě vychovejte, na vojnu mě dejte. Přijde vám pochvala od krále našeho, že jste vychovala vojáka švárného. Přijde vám pochvala od císaře pána, že jste vychovala švárného hulána.“
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Když se hory zelenají, modrým kvítím prokvětají, Matka boží po nich chodí, hledající svého syna: „Viděli jste mého syna?“ – „My jsme jeho neviděli, jak ve čtvrtek při večeři. On tam sedí s apoštoly a rozdává tělo boží: Těla mého požívejte a mou krví zapíjejte, na můj zákon pamatujte.“

Location attributions