Chrudim

Displaying 1 - 42 of 42
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Kdyby moje milá samy pentle byla, a všem se líbila, a já si jí přece nevezmu: vezmu já si upřímnou dívčici, třeba měla jen jednu kytlici, modré oči, jako já, ach! jako já.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Oči, černé oči, jak černá trnečka: dala bych vás vařit na noc do hrnečka. Na noc do hrnečka, do vlažnej vodičky: aby nešidily chudobnej dívčičky! Chudobná děvečka nic jiného nemá, nežli tu poctivost, kterou si zachová!
Husaři, husaři! pěkné koně máte: já s vámi pojedu, kterého mi dáte? Buď toho bílého, neb toho vraného: já s vámi pojedu do pole šírého. Do pole šírého na studenou rosu: ještě se podívám na Skutečskou chasu. Ti Skutečtí chlapci jsou švární jonáci: jen škoda, přeškoda, že jsou z nich vojáci!
Kdyby mi tak bylo, jak mi bylo kdysi, když mne vozívaly vrany koně lysy. Kdyby mi tak bylo, jak mi bejvávalo, když mi ve dne v noci slunce svítívalo. Jedno od východu, druhy od západu, třetí mi svítilo přes naši zahradu. Svítilo mi slunce v modry kamizolce: když už svítit nechce, ať svítí komu chce!
Kdybych já tam byla, kde je mé myšlení, kde bude večeřet moje potěšení! Bude on večeřet za dubovým stolem: kdybych já tam byla, jedli bysme spolem.
Na zeleném doubku dva holoubky hrají; lidi jim závidí, že se rádi mají. Lidi, dobří lidi! nezáviďte toho: vždyť je to hezká věc, když kdo má rád koho. Milovali jsme se, jako holubičky; rozloučili jsme se jako vlaštovicky. Milovali jsme se nebylo to z dávna: a už nás rozvedla jedna stará bába.
Pantáto, pantáto! hezkou dceru máte: budu za ní chodit, jest-li mně ji dáte. „Karlíčky Karlíčku! nevěřím tvé řeči; nebo jsi falešný, hledí ti to z očí. Celý jsi falešný a máš hrdé srdce: žádná panna tobě už věřili nechce. Mne’s taky oklamal, lásku’s mi sliboval: já jsem ti věřila, nešťastná jsem byla.“ Seděla vzdychala, drala drobné peří: „Nechť žádná panenka mládencům nevěří!“
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Jen se ty, šátečku, vesele toč: můj milej se hněvá, já nevím proč? Když hněvá, ať hněvá, 1) já nic nedbám; takového štěstí všude dost mám. Takové štěstí mně všude květe: pod našima okny v zimě, v letě. 1) Když hněvá, ať hněvá, budu taky; roztrhám tu lásku na caparty.
U našeho chlíva strnad sobě zpívá: že z velkého milování málokdy co bývá.
Stál jsem tam na pavlači, smál jsem se naší Kačí, že si vlasy černila, aby si je umyla.
Káče! Káče! pojď domů, berou tobě hocha na vojnu! – „Když berou, mají ho: dá mně pán Bůh jinýho!“
Poznám, poznám, poznám, který je mládenec: ten se v kole točí jako z růží věnec. Poznám, poznám, poznám, která je panenka: ta se v kole točí jako rozmarínka. Poznám, poznám, poznám, která je ženuška: ta se v kole točí jako holubička. Poznám, poznám, poznám, který je ženatý: ten se v kole točí jako pán bohatý. který je mládenec: má klobouk na stranu, na něm z růží věnec. která je panenka: chodí vystrojena jako majolenka. který je ženatý: chodí nevyspalý, celý jeřabatý. která už je vdaná: cbodí jako husa, když je podškubaná.
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.
Vy manželé hezky! dej vám páu Bůh štěstí: aby se vás nechytily nikdy žádny stesky. Vy manželé mladí! mějte se vždy rádi: chcete-li bejt spolu šťastni, varujte se vády. Varujte se vády, mějte se vždy rádi: když se někdy pohádáte, ať to neví žádný!
Jdi měsíčku polehoučku přes ten panskej dvůr: nemysli si, má zlatá panenko, že já budu tvůj. Straka skáče po zahrádce, hledá zrnéčko: nemysli si, má zlatá panenko, na mé srdéčko. Straka skáče po zahrádce, drží v hubě klas: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu zas. Svět měsíčku polehoučku přes ten panskej les: nemysli si, má zlatá panenko, že k vám přijdu dnes. Co ten ptáček s cliocholickou nad námi lítá? co nám nese za novino, že nic neříká? Nese, nese ti novina, nese takovou: že tvůj ze všech nejmilejši chodí za jinou. Co ten ptáček s chocholickou nad námi lítá? co nám nese za novinu, že tak štěbetá? Nese, nese ti novinu, nese takovou: že už tu tvou nejmilejši čepiti budou. Milá sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozplítati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, pro svůj věneček: však ti pěkně bude slušet bílej čepeček!
Hej, hej, hej! máme na prodej: máme tady pěkny zboží, co se na něm hezky leží; hej, hej, hej, máme na prodej!
O naší veselce psi se porvali, že jsou po malíčku kostí dostali; muzikanti pěkny peníze: dohromady čtyry halíře. O naši veselce psi se porvali, že jsou pomaličku kostí dostali; páni muzikanti pěkuy peníze: všickni dohromady čtyry halíře!
Dej nám pán Bůh zdraví v tom Chrudimském kraji, dej nám pán Bůh zdraví, dej!
Skřivánek nevorá, ani nic neseje, předce si v povětří zazpívá vesele. Pominem, nebudem, světa nepřebudem; a co tu získáme, nic s sebou nevezmem!
Šenkýři hluchej – plechovec suchej! nalej mi, nalej, však je dost malej. Šenkýřko hluchá – sklenice suchá! nalej zas do ní, ať mi nezvoní.
Pije táta, pije máma: však se jim už běhá kráva; pije táta, pijou děti, už je kůže na teleti.
Mívali jsme kabáty, čert je vzal! až halenu propijeme, půjdem dál,
Blahoslavený sládek, který první pivo vařil: ale zlořečená šelma, který ho první platil. Sbor: Sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in secula seculorum, amen. Blahoslavený šenkýř, který pijákům věří: ale zlořečená šelma, který jim pěnou měří! Sicnt erat in principio atd. Blahoslavený šenkýř, který pijákům čeká: ale zlořečená šelma, který jim kabáty svléká. Sicnt erat in principio atd.
Píme, bratří, píme pivo, voda ať si teče mimo: vodou my se umejeme a piva se napijeme. Co před námi živi byli, taky rádi pivo pili; a co po nás budou žiti, taky budou pivo píti.
Už ho vedou Martina, kapsa se mu ztenčila: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou přes zahradu, jeden napřed, druhej zadu: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou, Martina, kapsa se mu ztenčila: co pak řekne jeho žena, stará Mařena?
Což pak mne, má ženo, neznáš, neznáš? vždyť jsem já z Podmoklé bednář, bednář. Pobíjím na pivo 1) sudy, sudy, znají mne šenkýři všudy, všudy. 1) Udělám já tobě víka, víka, budeš moct přikrejvat mlíka, mlíka.
Kolíbala bába čerta na pařeze vrbovým: „Hajej, dadej, můj Čertíku! však já na tě nepovím.“
Když já jsem pryč, tak nejsem doma; když jsem doma, tak nejsem pryč. Lepši na vojně nežli vojákem, lepší vojákem než na vojně.
Ti Mrákotští páni když na bukvice šli, ztratili paruku, více jí nenašli. Když pak domů přišli, do rady se sešli, a tam se radili, kdeby ji zas našli. Paruka je v lese, všecka rozškubána, leží tam pod bukem, jako chcíplá vrána. Namířil myslivec, myslil že je sova: a ona paruka z rady primasova! Řásenskej myslivec ten je jejich zprávčí, a on nejlepší ví, co Mrákotské tlačí: ach tlačí je, tlačí, že nemají plášti, že je roztrhali na bukvicích v chrastí.
Cibuláři jedou, cibuličku vezou, cibu– cibu– cibu – cibuličku, budou ji prodávat po trojníčku. Cibulička sladká, má panenka hladká, cibu– cibu– cibu – cibulička, nakrájíme si jí do hrníčka.
Šel jest franta mezi franty, prodal kabát, koupil karty. „Lepší karty nežli kabát: v karty můžeme si zahrát.“
Skákal pes přes oves, přes zelenou louku; šel za ním myslivec, péro na klobouku. Skákal pes přes oves, po zaječí sledí: nejedna panenka za myslivcem hledí.
Čí pak je to líha nevoraná? to je mého syna Fabiána. Proč jsi jí, můj synu, nedovoral? „Že se mně na poli pluh polámal.“ Když se ti polámal, dej ho spravit: kterak se mám tebe, synu, zbavit? „Proč pak mne, tatíčku, nerad máte, že vy mne od sebe posíláte? Neposílejte mne, já pudu sám: vsednu na koníčka, budu husar.“
Až já budu nade dvorem, pode dvorem vorávat, budou na mě hezky holky černovoky volávat. Až já budu nade dvorem, pode dvorem žito žít, budou na mě hezky holky černovoky švitořit.
Když jsem šel do nebe, stavil jsem se v pekle; nejstarší Luciper pek‘ si tam erpetle. A já jsem ho pěkně vo ňákou požádal: ale von, že nedá, že jsem nepřikládal.
Boleslav, Boleslav, to krásné město: neplač, nekvil, nenaříkej, moje nevěsto! „Jak pak nemám, smutná, plakat, naříkat, když tě vidím do vojenských šatů oblíkat. Ty vojenské šaty trápí srdce mé!“ Neplač pro mě, nenaříkej, zas se sejdeme. „Jak pak se sejdeme, když leprva jdeš? co pak ty mně, můj holečku, co pak mně pošleš?“ Pošlu ti psaníčko nejedno v roce: abys ty vždy dověřila mé věrné lásce.
Huláni, huláni! malovany děti: kde kerá panenka, ta za vámi letí. Hustopeč, Hustopeč je krásné městečko: když my tam přijedem, pijeme vínečko. Hustopečská brána pěkně malována: procházejí se tam huláni s pannama.
Ten Sebranský kostelíček, vůkol něho černý les: ještě se podívám, také-liž uhlídám, jede-li můj milý kdes. Ach, jede můj milý, jede na tom vraném koníčku, on sobě připíná, on sobě připíná na levý bok šavličku. Jak sobě šavličku připjal, postavil se před svůj dům; zaplakal, zaželel, zaplakal, zaželel, až pod ním zařičel kůň. Ach, má rozmilá matičko! což pak vy mne neznáte, že vy mne s mým koněm před tím naším domem tak dlouho stát necháte? Jak matička uslyšela, na ulici vyběhla: „Vítám tě, můj synu! kdo tě dal na vojnu, kdo je toho příčina?“ Dal jest mě na vojnu vzíti náš Sebranský milostpán: na vojnu mě vzali, provazy svázali, ještě ke mně vartu dal. A ta varta u mne stála od večera do rána; a jak pán Bůh den dal, a jak pán Bůh den dal, odvezli mě do Brna. Jak mě do Brna přivezli, zastavili u brány: „Otevřete vrata, vezem vám rekruta, Sebranský to poddaný.“ Ach, má rozmilá matičko! já vás prosím velice, ublížit nedejte a neubližujte mojí mladé manželce. Dá-li jí Bůh v roce synka, nebo hezkou dcerušku, já jí z vojny pošlu, já jí domů pošlu vyšívanou podušku. Vyšívanou poduštičku a růžový povíjan: tu máš na památku, můj zlatý obrázku, že jsem tebe miloval.
Hořela lípa, hořela, pod ni panenka seděla; jiskřičky na ni padaly, mládenci pro ni plakaly. Což pak vy pro mě pláčete? vždyť nejsem sama na světě, vždyť nejsem sama jediná: děvčat je plná dědina!

Location attributions