Nový Bydžov

Displaying 1 - 87 of 87
Zdálo mi se, zdálo, že se od bor mračí: a to se černají mé panence oči. Zdálo mi se, zdálo o východní záři: a to se zardělo mé panence v tváři. Zdálo mi se, zdálo, že se rozednělo: a to se svítilo mé panence čelo..
Lidi povídali, že nejsem mládenec: mám klobouk na straně a zelený věnec. „Lidi povídali, že nejsem panenka: mně květe poctivost jako rozmarínka.“
Co to máš, má milá, co to máš za celo: jak jsem tě políbil, celé se zardělo. Co to máš, má milá, co to máš za oči: když do nich pohlednu, svět se mnou se točí! Co to máš, má milá, co to máš za líce: když já jich nevidím, bolívá mě srdce.
Má milá, má milá! černé oči máte: povězte, řekněte, čím je umejváte? „Já jich neumejvám, leč jen za den jednou, v tom našem potoce vodičkou studenou.“ U potoka stála, napájela páva: povězte, má milá, kdo u vás bejvává? „Nevím, sama nevím, ale dnes se dovím: přijďte k nám z večera, jistotně vám povím.“
Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď.
Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem.
Karlíčku, Karle! nepovídej na mě: hrušky zrajou, jab’ka taky, až uzrajou, dám ti taky, přijď, Karlíčku, na ně.
Vlašťovička litá, povídá že svítá: jdi, holečku, domů, pomoct ti nemohu, já bych byla bita. Já bych byla bita od svojí matičky: že jsem nenažala, kravičkám nedala zelené kávičky. „Ty bita nebudeš, na trávu nepůjdeš: napadla rosička, studená vodička, není to žádná lež.“
Holka modrooká, nesedávej u potoka, holka modrooká, nesedávej tam: v potoce je velká voda, vezme-li tě, bude škoda; holka modrooká, nesedávej tam! Holka modrooká, nesedávej u potoka, holka modrooká, nesedávej tam: v potoce se voda točí, 1) podemele tvoje oči; holka modrooká, nesedávej tam! 1) přijde na tě mysliveček, připraví tě o věneček; holka modrooká, nesedávej tam!
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Chodila po lesí, trhala ořeší: „Což je po ořeší, když mne nic netěší!“ Chodila po hájku, trhala fijalku: „Což je po fijalce, když mne žádnej nechce! Chodila po poli, po zvorané roli: „Co je po té roli, když mne hlava bolí!“
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co mé srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Když se ten ovísek vyme– vyme– vymetával, ještě mne můj milej milo– mílo– milovával; milovával, slibovával, že on si mě vezme za rok, za dvě, za tři léta. Už se ten ovísek zabě– zabě– zabělává: už mne tu můj milej zane– zane– zanechává; zanechává, už mě nechce! a proto mě bolí, bolí, bolí moje srdce.
V Jičíně troubili, až se všecko rozlíhalo, můj milej zaplakal, až mu srdce usedalo; troubili marš, loučili nás: „Však my se shledáme brzo, brzo, brzičko zas!“ Já jsem mu na cestu mnoho štěstí vinšovala, pěknejch pár obrázků ještě jsem mu darovala; pár obrázků k rozloučení: by lidi věděli, že byl moje potěšení.
Na tom našem dvoře všecko to krákoře, i ten kohout – nemůžu na tebe, potěšeni moje, zapomenout. Jest-li zapomenu, však dost těžce: předce mě pro tebe, potěšeni moje, bolí srdce!
Mějte se dobře v domě tom, roste tam javorovej strom; už mně zarostla cesta k vám, mějte se dobře všickni tam! Já jsem tě věrně miloval, své srdce jsem ti věnoval: ale tys měla v srdci klam, měj se, má milá, dobře tam! „Jen ty se, milej, dobře měj, tvé srdce, komu chceš, si dej: už z naši lásky není nic, my svoji nebudeme víc!“
Počkejte, rodiče, však vás pán Bůh ztresce, že vy mi nechcete dát to vaše děvče. Sami jste si vzali, co se vám líbilo: a mně dát nechcete, coby mě těšilo! Jsem-li já synáček chudobnejch rodičů, pro jednu panenku z města neuteču. na vojnu se nedám: pro jednu panenku toho neudělám!
Až já povandruju z Prahy do Budína, já se tam napiju červeného vína. Červené vínečko ze sklenice skáče, má zlatá panenka přežalostně pláče. Dnes žalostně pláče, zejtra má jiného: hej šenkýřko, nalej vína červeného! Červené vínečko to se dobře pije: ať falešným pannam hrom do srdce bije!
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.
Jsem-li já chudobná, chudobné mateře: předce neotevřu ledakomu dvéře. Dříve než otevru, já se jeho zeptám: jest-li stojí za to, že já mu otvírám? Nestojí-li za to, však já mu odpovím: že o takového hocha darebného docela nestojím.
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, ať nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.
Šel zahradník do zahrady s lopatou, s lopatou, vykopal tam marijánku košatou, košatou. To nebyla marijánka, byl to křen, byl to křen: však my svoji, má panenko, nebudem, nebudem! „Ať si byla marijánka, nebo křen, nebo křen: když mne nechceš, můj holečku, nechoď sem, nechoď sem.“
Ještě se tam ta pšenička v poli nemetá: počkej na mě, má panenko, ještě tři léta. „Proč bych na tě já čekala, když ty máš jinou: nosíš od ni za kloboukem pentli červenou.“
Rozvij se, rozvij, růže, růžičko! že jsem tě miloval, s tebou se těšíval, drahá perličko! Koně sedlejte, palaš podejte: ještě mi mou milou, holku roztomilou, ven vyvolejte. Na koně sedal, do pláče se dal: návrat mně, má milá, holka roztomilá! co jsem ti zavdal. „Zavdal´s mi, zavdal jeden prstýnek: ještě jsi mi z něho, můj zlatej holečku, vyloup kamínek!“ Já ho nevyloup, on ti sám výpad: a to na znamení, moje potěšení! že budeš plakat. „Proč bych plakala, když nemám žalost: ještě mi pro tebe, potěšení moje! stromek nevyrost. Stromek nevyrost, jab’ka nezrajou: ještě mi pro tebe, potěšení moje, hlavu zavijou.“
Stojí borovička zelená, kolem do kolečka pletená; pod ni koníček, na něm Jiříček jede do Brna. Stůj, koníčku! a žer travičku, já půjdu navštívit Aničku: mně se všecko zdá, že moje milá je mně nevěrná. Děkuju ti pěkně za lásku, ach můj nejmilejší obrázku! víc už nepřijdu, víc ti nebudu dělat překážku! „Když jsem zapomněla na bratra, taky zapomenu na vrata, u kterých jsme stáli, spolu rozmlouvali často do rána. Když jsem zapomněla na sestru, taky zapomenu na cestu, kudy jsem chodila, kytičky nosila v bílém fěrtoušku. Když jsem zapomněla na otce, taky zapomenu na srdce, a na tě můj milý, holečku rozmilý, na tě dokonce. Když jsem zapomněla na matku, taky zapomenu na lásku, na tebe můj milý, holečku rozmilý, drahý obrázku.“
Kdybys měla, má panenko, sto ovec, a já jenom za kloboukem jalovec, nebudeš má, není možná, ani ti to, má panenko, pán Bůh nedá. Kdybys měla, má panenko, celý lán, a já jenom zahrádečku jako dlaň, nebudeš má, není možná, ani ti to má panenko, pán Bůh nedá. Kdybys měla, má panenko, sto dvorů, a já jenom otrhanou stodolu, nebudeš má, není možná, ani ti to, má panenko, pán Bůh nedá!
Ahá, ahá! cestička k nám dlouhá, ahá, ahá cesta dlouhá; zarostla rákosím: já se tě neprosím; ahá, ahá! cesta dlouhá. Ahá, ahá! cestička k nám dlouhá, ahá, ahá! cesta dlouhá! zarostla jetelem: můj milej, vlk tě vem; aha! ahá! cesta dlouhá.
Nejsi tak, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi tak, nejsi, jak se mí děláš: falešné srdce máš, darmo to zapíráš; nejsi tak, nejsi, jak se mi děláš! Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi, nejsi, jak se děláš: falešné srdce máš, nic si mne nevšímáš; jednou, jednou v tom se shledáš! „Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ, nedbám, nedbám, že mne nechceš: takových chasníků na každém hřebíku, jako, jako, jako ty jseš!“
Nevěř, holka, nevěř nic, já jsem hoch z Nechanic; nevěř, holka, nevěř nic, nebudeš má: já dnes jednu miluju, zejtra jiné slibuju; já jsem tak jako pták – pomiluju, nechám tak.
Když jsi mne nechtěla, vem si rasa; budeš mít každej den kousek masa: v neděli, v pondělí, v outerej zas, abysi věděla, že tě má ras.
Měl jsem tě, holka, rád, už tě má kamarád; měl jsem tě, holka, rád, už tě nechci: takovou holčici najdu na ulici, takovou holčici 1) jako ty jsi. 1) takovou opici najdu leckdes.
Muzikanti! co děláte? pivo máte a nehráte. Zahrajte mně na housličky, rozveselte ty holčičky. Zahrajte mně na tu basu, rozveselte všecku chasu. Zahrajte mně na ty dudy, rozveselte všechny všudy. Zahrajte mně všickni spolu, vyprovoďte mě až domu.
Alou, páni muzikanti! všem s kuráží, a mně taky: jakou já na mysli mám, takovou vám zazpívám. Měl jsem holku vedle ze vsi, měl jsem ji rád, už ji nechci; měl jsem ji rád dvě léta – už po lásce je veta! Dva mily za sebou vodí, jeden jde k ní, druhej od ní: ona oba ráda má, a tu láska přestává! Vždyť si můžu ještě vybrat rozmarínu, karafiját; z trní růže pichlavá, jako panna podvodná. a falešná panna srdce; z trní růži nechci mít, a s falešnou jsem už kvit.
My jsme hoši z Veselího, milujeme muziku; my si peněz naděláme z olověnejch knoflíků.
Nehněvejte se, matičko, že já se vám toulám: já si hledám potěšení, jehož doma nemám. Však jste vy se, má matičko, taky toulávala, dokud jste své potěšení doma nemívala.
Nepudeme domů, až ráno, až bude ustláno, nepudeme domů, až ráno, až bude den; až bude svítání, pudeme k snídani, nepudeme domů, až ráno, až bude den. Nepudeme domů, až ráno, až bude dohráno, nepudeme domů, až ráno, až bude den; když vyjde dennice, 1) je konec muzice, nepudeme domů, až ráno, až bude den. 1) až vyjde dennice, necháme sklenice.
Však nám tak nebude, až se oženíme; však nám tak nebude, až se vdáme: budeme seděti 1) doma pak u dětí; však nám tak nebude, jak se máme! 1) dáme si dělati kolíbku pro děti.
Hop, holka, mazej boty, mazej boty, pojedem do roboty, do roboty! Holka boty mazala, až jí bota vrzala. Hej, holka, ty jsi škytla, ty jsi škytla. „Není pravda, bota kvikla, bota kvikla: já neškytla eště dnes, ty v hrdlo lžeš jako pes.“
Co pak ti naši dělají, že se mně ženit nedají? Mně je tak ženy potřeba, jako formánku nevěra. Forman si přeci pomůže, mně pomoct žádnej nemůže!
Řekni, řekni, řekni jí, ať se vdává, jest-li může; řekni, řekni, řekni jí, ať se vdává, může-li: ať se vdává, jest-li může, jest-li umí živit muže; řekni, řekni, řekni jí, ať se vdává, může-li.
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.
Já mám holubičku, můj zlatej Jeníčku! já mám holubičku, mám: přijď ke mně, můj milý, až se den nachýlí, já ti holubičku, můj zlatej Jeníčku! já ti holubičku dám.
Vlašťovička lítá, povídá, že svítá, svítá svítaníčko: vstaň, má Anduličko! Kdybych měla klíče od toho svítání, nedala bych svítat zejtra do snídaní. Kdybych měla klíče ode dne bílého, nedala bych svítat do roka plného!
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: ať se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! ať tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Líto je mně, líto ach té naší louže, že jsem se dostala z rozkoše do nouze. Kde chleba nemají, nikdy ho nepečou; že jsem se já stala bezděčnou nevěstou!
Ach můj vínku zelený! už tě s hlavy skládám, a ten bílý čepeček na hlavičku dávám: abych v něm chodila, a se v něm těšila, do svý smrti nejdelší s hlavy ho nedala! Ach vy mily družičky! co za mnou stojíte, a mě smutnou nevěstu zhola nebráníte? až přijde ten váš čas, nebudu bránit zas, vemu bílý čepeček, vám na hlavu dám zas.
Hopsá, hejsa! ztratila věneček, hopsá, hejsa! ztratila věnec: ztratila věneček, dostala čepeček; hopsá, hejsa! dostala Čepec. Tu máš, ni máš, co jsi chtěla míti, tu máš, už máš, co’s chtěla mít: dostala jsi muže, kdo ti teď pomůže? tu máš, už máš, co’s chtěla mít.
Chvála pánu Bohu! už jsem se oženil, chvála pánu Bohu! už mám ženu: už jsem se oženil, svobodu proměnil; chvála pánu Bohu, už mám ženu. Chvála pánu Bohu! už jsem se provdala, divála pánu Bohu, už mám muže; už jsem se provdala, pod čepec dostala; chvála pánu Bohu, už mám muže!
Ženo má, ženo má, ženo má maličká! já tebe radši mám, než husar koníčka. Husar má koníčka za dvě stě tolarů: já tebe, ženo má, zadarmo dostanu. Husar má koníčka pro to své jezdění: a já tě, ženo má, pro své potěšení.
Jaká by to hanba byla, aby žena muže bila; jaká by to hanba byla, aby se jí dal: by ho bila rukavicí, hodila jím pod lavici; jaká by to hanba byla, aby muž se dal!
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“
Aby nás pán Bůh miloval, miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal! nic nežádáme, jenom to samé: aby nás pán Bůh miloval, miloval!
Když jsou naši pívávali, též i my pít budem; oni málo zachovali, my nic mít nebudem. Pobudem, nebudem, světa nepřebudem; a co po nás zůstane, kdo ví, kdo to dostane! Však já nevím mnoho-li? živ jsem, nevím dlouho-li? umřu, nevím brzo-li? doma nebo na poli: a co po mně zůstane, veselým se dostane – však já nevím mnoho-li?
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.
Pí, synáčku, pomalíčku, pí, synáčku, pomalu: máš maličkou stodoličku, máš maličkou stodolu! Pivo sem, pivo tam! muzikanti hřejte; však já vám zaplatím,[62] nic se nestarejte!
Napí se, bratříčku, napí se, však on to pan šenkýř napíše; napí se, bratříčku, napí, dokud tě tatíček šatí: až on tě přestane šatit, sotva se budeš moct napít; napí se, bratříčku, napí se, však on to pan šenkýř napíše!
Ach synu, synu! co pak ty děláš? jen pořád piješ a na nic nedbáš; jakej to bude z tebe hospodář!
Nedej, Bože! abych stonal, kdož pak by mně posluhoval? Kdož pak jinej, než má milá, má Andulka roztomilá. Nedej, Bože! abych umřel, než zaplatím, co jsem dlužen. Nejsem dlužen než dvá česká, to zaplatí holka hezká. Co zaplatí grošíčkama, já oplatím hubičkama.
Mám kabát, mám, ale bez rukávů: dá-li pán Bůh zdraví, budou i rukávy.
Já mám v Praze koupenej dům, jen že nevím, kterej je můj, císař pán má k němu klíče; je v něm peněz na tisíce! Přídavek pozdější: Kdyby mně ty klíče pučil, což bych já se pilně učil: čisti, psáti, počítati, hezké holky milovali.
Kočka leze dírou, pes oknem: nebude-li pršet, nezmoknem.
Tatíčku starej náš! šedivou hlavu máš: dokud ty jsi mezi námi, dotud ještě dobře s námi, tatíčku starej náš! Tatíčku starej náš! ať se nám zachováš: dokud živa tvoje hlava, bude dobrá naše správa, tatíčku starej náš!
Pepíku, Pepíku! co pak dělá babka? „Sedí na pekelci, strouhá sobě jabka.“
A já pořád, kdo to je, že nám nedá pokoje? a já pořád, kdo to tluče, a on bednář na obruče: a já pořád, kdo to je, že nám nedá pokoje.
Nehněvej se, roztomilej! jenom nám všem tabáčku dej; za tuto písničku vytáhni pyksličku, nám všem zavdej– dej– dej, nám kolem zavdej!
Moc koudele, moc koudele panímámo máte: taky-li vy nám, taky-li vy nám na košilku dáte?
Vandrovala bleška, potkala ji veš: Kam ty milá tetka, kam ty vandruješ? „Vandruju já na parádu krejčímu do rukávu, mám tam býti dnes.“
Myslivečku zelený, co to běži ze zelí? běží, běží srnčička, černooká dívčička, myslivečku, střel mně ji!
Husička divoká![73] letěla s vysoka, přisel na ni střelec, střelil ji do boka. Urazil jí křídlo a pravou nožičku, smutně zaplakala, spadla na vodičku. „Ach Bože můj milý! už jsem dolítala, už jsem těch svých dětí tady zanechala! Moje drobné děti nedělají škody: plovou po potoce,[74] napijou se vody.“
Když jsem já šel k tý Šárový Lhotě, viděl jsem devět košil na plotě. Pět jsem jich sebral a pryč jsem jechal; čtyry jsem ještě na plotě nechal. Když jsem docházel k černýmu lesu, podíval jsem se, kolik jich nesu. Bodejž do toho zlej vítr zavál, že jsem jich radši všech devět nevzal!
Sedlák boží stvoření, šelma vod narození: před knězem kleká, před pánem heká, v hospodě se vopije, chalupníky vybije.
Sedlák je šelma velká, zamazal chalupníka; pak si zas pomyslil, jak by ho vočistil: vhodil ho do rybníka.
Na Lhoteckém panství chleba nemají; kdo tam pude sloužit, ten se nenají. Na poledne málo, a k večeři nic: bude-li tak dlouho, pudu odtud pryč.
Kopali, vorali, já ještě ležel: zpívali, vejskali, já taky běžel. Kopejte, vorejte, já už nemůžu: zpívejte, vejskejte, já vám pomůžu. Naši už mlátili, já eště ležel; voni šli k snídaní, já taky běžel. „Proč běžíš k snídaní, vždyť jsi nemlátil?“ Když už jsem na cestě, už se nevrátím!
Kluci selsky sakramensky! nechcete poslouchat pány – nejlepší na vojnu s vámi!
Spadla mně šavlička s vranýho koníčka: podej mně ji, moje milá, jsi-li ke mně tak upřímná. Šavlička podala, do pláče se dala: neplač, holka, neplač pro mě, já jsem se dal dobrovolně. „Neplač, holka, pro mě, že jsem já na vojně: až já přijdu domů z vojny, neplač, holka, budem svoji. Spadla mi šavlička s vranýho koníčka: pojď mně ji, má milá, podat, a já budu mašírovat.“ Šavličku podala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, můj holečku, nikdy byla nepoznala!“
Jděte, vojáci, jděte ležet, však nemáte co večeřet; jděte, vojáci, jděte spat, však nemáte co dělat.
V Jičíně verbujou, pískají, bubnujou: má zlatá panenko, mám-li se dát? „Dej ty se nebo ne, co je mně do tebe; já za tě nebudu na vartě stát.“
Miletínští sousedi hodni – traladritum hodni jsou, že oni se pod šavličkou nene – traladritum nenesou; co propijou, zaplatějí, žádného se neprosejí ouvě – traladritum ouvěrou. Dali sobě privileje zlatem – traladritum zlatem psát, aby mohli své panenky milo – traladritum milovat; ta jim byla potvrzena od hraběte Valdštejna za du – traladritum za dukát.
Kmotře Vávro! kmotře Řího! nestejskej si nic; že jsi přišel o kobylu, nedbej na to nic; kobyl ve světě více, nakoupíš jich tisíce: jen když Brandeburk nespálil naše vesnice. Stejskejme si, jak jen chceme, co to zpomůže? jen když nám ještě neleze přes hlavu kůže: přijde zase dobrý čas, nahradí se všecko zas; dočkáme se toho brzo, jako husa klas.
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce ať je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.
Na krchově před kostelem hádala se duše s tělem: „Tělo, tělo, co‘s dělalo, že‘s o duši nic nedbalo Co‘s vidělo, všecko‘s chtělo, na Boha jsi nezpomnělo. Tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšné. Chodilo jsi v stříbře, zlatě: a já, duše, trpím za tě! Chodilo jsi po muzikách, a já vězím v těžkých mukách!“ – „Nedávej mi, duše, viny, byla’s se mnou každou chvíli.“ – „Byla-li jsem vždycky s tebou, nevládla jsem sama sebou.“

Location attributions