Kouřim

Displaying 1 - 22 of 22
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Široky, hluboky ty Vltavsky tůně: měl jsem já panenku, teď mi srdce stůně. Měl jsem já panenku, měl jsem ji dvě léta: teď mi ji odvedli – po lásce je veta. Co jsem se nachodil, co našlapal bláta: přec jsem tě nedostal, má panenko zlatá! Co jsem se nachodil, našlapal kamení: přec jsem tě nedostal, moje potěšení!
Není mně těch peníz líto, jako tebe, má milá, když já přijdu do hospody, že tě jinej objímá: když tě má rád, ať tě má, ať mi žalost nedělá!
Co jsem se za tebou nachodil, přes ten zelenej háj nabloudil!  co mám nynčko za to, že jsem šlapal bláto: jinší přišel, mou panenku odloudil.
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Kdyby byly Penčice za Voděrady, dala bych ti hubičku na obě strany: ale že jsou za vodou, za vodičkou studenou, nedám tobě hubičku ani jedinou!
Šla má milá do sádečku, chytila tam vrabce; dala si ho do šátečku, řekla, že má chlapce.
Kudy jsem šel, tudy jsem sel, všude plno lida: když mne nechceš, má panenko, vem si třeba žida!
Až já půjdu od Běty, zastavím se u tety: vona má, vona dá kousek sádla na boty.
Řekni: „Ano, chci tě míti, s tebou věrně živa býti.“ Já peníze vydělám – tobě utratit je dám.
Já jsem, lidi, já jsem miloval jen špásem; teď jsem myslil opravdu, musím jíti na faru. Pane páter! prosím, klobouk v ruce nosím: toho špásu nechejte, s mou milou mě oddejte. Já jsem, já jsem, já jsem! miloval jsem špásem: když jsem začal opravdu, musil jsem jít na faru. Faláře jsem prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi to odpustil, čeho jsem se dopustil. On odpustit nechce, až si vezmu děvče: jest-li si ji nevezmu, že musím jít na vojnu.
Jsem, jsem věru rád, že jsem dostal hezkou ženu; jsem, jsem věru rád, že jsem dostal Bělohrad: Bělohrad je pěkný město, má ženuško, nepověz to; jsem, jsem věru rád, že jsem dostal Bělohrad.
Vdávala se stará baba, vdávala se babice: měla sukni roztrhanou a bez nártů střevíce.
Oženil se Chval, pán Bůh mu to dal: vzal on si starou bábu, posadil ji do korábu, vítr mu ji vzal – dobře udělal!
Mám kalhoty kožený, jenom že jsou dluženy: táta mi je půjčil, abych já se učil doma sedat u ženy.
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!
O Velvary, o Velvary! kde jsou mé tolary? jed jsem, pil jsem, hodoval jsem, hezké holky miloval jsem: o Velvary, o Velvary! kde jsou mé tolary?
Řemesníci bodní jsou, jako páni se nesou; chodějí za nimi holky, nosejí jim buchty, dolky, a když jim je přinesou – ještě někdy bity jsou.
Panímámo zlatičká! je-li doma Ančička? „Není doma, šla do mlejna, mele-li se pšenička?“ Pšenička se nemele: stárek hledí škaredě; mládek praví, že to spraví, že do rána semele.
Svatí, svatí, svati! půjčte mi tři zlaty: až já budu svatým, já vám je oplatím.
Dragouni zelení! kam jste se poděli? jako byste nikdy v Brandejse nebyli! Dragouni zelení! kam vás odtud dali? proti Francouzovi jste mašírovali. Dragouni zelení! bude se vám stejskat, až francouzské šavle budou na vás blejskat!
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.

Location attributions