Hranice na Moravě

Displaying 1 - 5 of 5
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly.
Trestal kovář syna svého, že pýchu provodí, jak by nějaký zeman byl, v pyšných šatech chodí. »Do roku dvě sta tolarů z truhly’s mně vynosil, dělals, co se ti líbilo, nikdá ses neprosil.« Obořil se syn na otce: Mně to přináleží, já mosím jíť mezi lidi, tebe tu čert drží. O tebe už svět nestojí, jsi bílý jako květ, jak by tě čert v pekle pražil a mlýn s tebú vymet. Hledaj mně spovědlníčka, má malženko milá, už se mi to přibližuje poslední hodina. Na první pondělek ráno s tebú se rozlúčím, duši Bohu, statek tobě všecko v moc poručím. Když už bylo na osmý deň po pohřebě vyšlo, v bílém rúchu pacholátko k tomu synu přišlo. Vzalo ho za pravú ruku, octlo se s ním v bráně: Cos to činil svému Otci? Půjdeš se mnú dále.1) To jsú děti, jenžto někdy rodiče hněvali; aj, jak ptáci prostřed v pekle oči jim klubají! Prosím tebe, pacholátko, vyveď mne z tej hory, pták mně chce vyklubať oči, ujděme pryč radši. A na pravej straně viděl snop na snopě státi, na levici devět ženců, a to byly smrti. Měly tě srpy zubaté a jedna z nich kosu: Na tebe, pyšný mládenče, na tebe ju nesu. Podetnu tvú krásnú mladosť, mél´s byť dosti starý, ale ses otci posmíval, hodím tě na máry.2)
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.
Nenadála sem se, jak se nenadávám, že by se mně vrátil starodávný galán. Na mále, na krátce, synečku, navrať se, navrať se mně, milý, jsi-li spravedlivý. Měla sem galána, měla sem ho ráda, než se k nám dočabral, snědly mu vši záda. Měla sem galána na tom druhém konci,1) než se k nám došprtal,2) snědli ho brabenci.

Location attributions