Kolberg 03 / K0009

Sbírka písní:
Kolberg 03 Kujawy 1
  
Seznam písní ve sbírce:
  

@4/4$bB {8'A*8'G*8'A*8'B*}4''C*4'A/*4'B*4''D*4''C*4'A/*{8'A*8'G*8'A*8'B*}4''C*4'A/*4'G*4'B*4'A*4'F/*{8'A*8'G*8'F*8'E*8'F*8'G*8'A*8'B}/*4'G*4''C*4'A*4'F/*
Text: 
Przysli my tu po dyngusie
4 words

Similar songs

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (100%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (100%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Sušil 2228 | Zelená se lóka (100%)
Zelená se lóka, na té lóce chvojka,1) seděli tam dvá pastýři, jedli kašu z hrnka. Přiletěl k nim anděl a to jim pověděl, že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl, My sme žáci malí, rádi bychme brali po troníčku, po patáčku, dybyste nám dali. Pakli nám nic nedáte a nás rozhněváte, všecky hrnce vám potlučem, co v polici máte.

Sušil 2219 | Šel Pán Kristus do zahrady (100%)
2.Šel Pán Kristus do zahrady tam na tu louku zelenou a na rosičku studenou. Naklonil svou svatou hlavu na studenou trávu.*) Přišel k němu svatý Petr, Pavel: O, Kriste náš! co tu děláš. Počítám své rány, co mně židi udělali. Jednu do nohy, druhou do ruky, třetí do hlavy, čtvrtou do boku, pátou do srdce. Svatý Petře, vemte klíče, choďte s něma po celém světě, povězte starému i mladému, aby se tu modlitbu vymodlil, tři dušičky vysvobodil. Jednu otcovu, druhó matčinu, třetí svou nejmilejší.

Sušil 1792 | Běží zajíc po poli (100%)
Běží zajíc [: po poli, :] kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať zajíce uloví, kamaráde můj. Běží srna po poli, kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať nám srnu uloví, kamaráde můj. Běží sokol po poli, kamaráde můj, pusťme chrty po vůli, ať sokola uloví, kamaráde můj. Běží panna po poli, kamaráde můj. Pusťme my se po vůli, který pannu uloví, kamaráde můj. Všecko sme polovili, kamaráde můj, jak zajíce, tak srnu, jak sokola, tak pannu, kamaráde můj. Budeme se děliti, kamaráde můj, tobě zajíc a srna, a mně sokol a panna, kamaráde můj. Jestli se ti málo zdá, kamaráde můj, tobě všechna zvěřina, a mně švárná děvčina, kamaráde můj. Jestli se ti to zle zdá, kamaráde můj, tobě sedlo a mně kůň, a ty sobě pannu hoň, kamaráde můj.

Sušil 1831 | Slavíkovský polečko malý (100%)
Slavíkovský polečko malý, nebudeme, synečku, svoji. Nebudeme, nebudeme, néní to možná, ani nám to, můj synečku, tvá mama nedá. Copak je nám po našé mamě, naša mama nama nevládne; jenom ty mě, má panenko, jenom ty mě chcej, jenom ty mně na dobró noc ručenky podej.

Erben 7/048 | Napěv (100%)
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (100%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Erben 7/033 | Pásla husy nade dvorem (100%)
Pásla husy nade dvorem, sama seděla pod javorem. Vila věnec olivový, a jetelíčkem a koukolíčkem proplítaný. Jel tam tudy její milý: „Dej mi ten věnec olivový.“ „Já ti věnec nesmím dáti, kárala by mě moje máti.“ „Bojíš-li se pokárání, pojď, pojed přes ty hory s námi.“ „Já bych s vámi ráda jela, komu bych husy zanechala?“ „Pusť husičky po vodičce, nech ať poplynou k tvé matičce. Pust husičky po potůčku, sami pojedem po lehoučku.“ Stará husa zakejhala, stará matička zaplakala. „Hejhej, huso, kejhej více, nedokejháš se pastevnice!“

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (100%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (100%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.

Prohlížíte omezenou verzi databáze - pomozte nám databázi rozšířit!

Vážení návštěvníci stránek FolkSong.eu,

Hledáme spolupracovníky, proto je pro nepřihlášené uživatele k dispozici vždy pouze 5 položek vyhledávání.

Plný přístup k vyhledávání a k doprovodným obrazovým materiálům lze získat tím, že se stanete spolupracovníky projektu a pomůžete při editaci textů z počítačově přečtené tištěné edice. Každých 10 opravených textů (méně než hodina práce) prodlouží Váš plný přístup do databáze o jeden měsíc.

V případě zájmu o spolupráci napište prosím správci databáze Janu Koláčkovi skrze kontaktní formulář a obdržíte bližší instrukce k přispění do databáze a snadnému získání přístupu k úplným výsledkům vyhledávání a k obrazovým materiálům (faksimile vybraných sbírek).

Pro bližší informace o spolupráci klikněte zde.
Těším se na spolupráci!