Kolberg 02 / K0017

  
Song navigation:
  

@2/4$xF {8'A*8''C*8b'B*8'A}/*{8'G*}4''D*{6''C*6b'B}/*{8'A*8''C*8b'B*8'A}/*{8n'F*}4'G*{8'G}/*{8'A*8''C*8b'B*8'A}/*{8'G*}4''D*{6''C*6b'B}/*{8'A*8''C*8b'B*8'A}/*{8n'F*}4'G*{8'G}/*
Incipit / Full Text: 
Pani mloda sciezala
2 words

Similar songs

Erben 2/392 | Já tobě vinšuju (100%)
Já tobě vinšuju tolik zimic, jako je okolo Prahy vinic: by tě třásly a lámaly za to tvé falešné milování! Já tobě vinšuji ještě více: aby ti vylezly týlem plíce, týlem plíce, bokem srdce: abys nepodváděl panen více!

Erben 2/389 | Ty zdejší hodinky (100%)
Ty zdejší hodinky z temna bijou, že odtud mládenci pryč odejdou: nechoďte jen časně z rána, já svážu šátečky, půjdu s váma. Ti zdejší mládenci s vysoká jdou, chudobných děvčátek si nevšimnou: jen bohatá srdce trápí, chudobná panenka nic neplatí. Zelenej jalovec nedozrává, že mne už můj milej zanechává; zanechává a nevezme – však on upřímnější nenalezne!

Erben 2/394 | Měla jsem milého (100%)
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.

Erben 2/403 | Sil jsem proso na souvrati (100%)
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti; miloval jsem jedno děvče, nebudu ho míti. Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nechal jsem: vzít si s nechutí, trápit se s ní do smrti! Sil jsem proso na souyrali, nebudu ho žiti: děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti. Síti, nežiti, milovati, nevzíti! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem. Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni, slíbila mi má panenka věčné milování; věnec uvitý, prsten pěkně vyrytý od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ústům, jako z máku kvítí, bubínky jsem dával; v týlku jako labuť bílém s vétříčkem jsem hrával. Láskou plesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem; v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem. Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání, šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování; šel jsem za lesem, ale, ach! co spatřil jsem, nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem. V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo; on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo! Já pak zvolal jsem: darmo v noci nespal jsem! sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Erben 2/406 | Slunéčko za mrak zachází (100%)
Slunéčko za mrak zachází, bolí mě mé srdéčko: že ty na mě zapomínáš, má předrahá perličko! ale jak ty zpomeneš, až si jiného vemeš: on se bude s tebou vadit, ničím vinna nebudeš. Přijdou na tě smutné časy, musíš v koutě sedati; jak slepice vejce snese, ‚ hned je musíš prodali; musíš mu jít pro tabák, nechť je zima nebo mráz, třebas měla, má panenko, vodou brodit až po pás.

Erben 2/388 | Slunéčko vychází (100%)
Slunéčko vychází nad ty lesy, už mne v těch Klatovech nic netěší; těžívalo – už nebude: bude mě těšívat někde jinde. Zatoč se, slunéčko, nad tím domem – milovali jsme se, už nebudem; milovali – už nebudem: měj se, má panenko, s pánem Bohem!

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (100%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.

Erben 2/360 | Těš se má panenko těš! (100%)
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!

Erben 2/374 | Tuhle máš má panenko (100%)
Tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš: můžeš si ho zatím schovat, co já budu mašírovat; tuhle máš, má panenko, tuhle máš groš.

Erben 2/381 | Má paňmámo zlatá (100%)
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!

Erben 2/382 | Za lesíčkem růže (100%)
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.