Kolberg 02 / K0174

  
Song navigation:
  

Text: 
Jakze nie mam smutna byc
4 words

Similar songs

Sušil 0194 | Byla jedna smutna žena (100%)
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.

Erben 5/082 | Má panenka smutně chodí (96%)
Má panenka smutně chodí, proto že ji srdce bolí; byla včera na trávě u zeleného háje. Šla má milá z trávy domů, panímáma přišla k tomu: Ach dceruško, dcero má! kdes tak dlouho chodila? „Panímámo má zlatičká! já mám ráda myslivečka: mysliveček nabije a zajíčka zabije.“ Záb. mysl. I, 50.

Erben 2/713 | Petře Pavle! co chceš na mně? (96%)
Petře, Pavle! co chceš na mně? „Nůši, nůši salátku, nůši salátku.“ – Kde bych já ho smutná vzala, nemám, nemám zahrádku, nemám zahrádku: až já budu zahradnicí, salátku ti dám, dám, dám, plnou nůši, na mou kuši! ti ho, ti ho nařezám, ti ho nařezám.

Erben 2/382 | Za lesíčkem růže (96%)
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.

Sušil 0491 | Kamarádko spravedlivá (96%)
Kamarádko spravedlivá, tvůj milé za mnó chodívá. A já nevím, mám-li ho chcet lebo s tebó za dobry bet. Dělé sobě, jak se ti zdá, kamarádko spravedlivá. Dyž nevidím, nic neříkám, a dyž vidím, smutně vzdychám. Chodí zhůru, chodí dolů, okolo našeho domu. A na mně se nepodívá; to je lítost, sestro milá!

Sušil 1033 | V tom račickým zámku (96%)
V tom račickým zámku měl jsem já galánku, dyž jedna hodina byla, teprv mě vyprovodila. Vyprovodila mě až k té myslivárně, až k tomu hustému boří; mé srdce k ní láskó hoří. Ach, Bože, můj Bože! Snad to byt nemože, bych tě, má Terezko, dostal; na věky bych v smutku ostal. Ach, vy rodičovi, co ste vy takoví, že nás spolu rozvádíte, snad se pomsty nebojíte?

Erben 3/218 | Ach ženy ženy! (96%)
Ach ženy, ženy! poraďte vy mi, muže trapiče mám: celej den pije, v noci mě bije, ani světa neznám! „Vyjdi do pole, natrhej sobě zelí čertovýho: jak je okusí, hned umřít musí do dne devátýho. Vyjdi do pole, nařež cibule, pod oči si namaž: aby neřekli lidi klevetní, že ho ráda nemáš.“ Cibuli měla, oči si třela, smutné naříkala: „Ach ouvejf ouvej! můj muži milej, co jsem se dočkala!“

Erben 3/056 | U oltáře klekla (96%)
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!

Sušil 0259 | Mračí se mračí bude-li pršet? (96%)
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.

Sušil 0298 | Na tem dole na podole (96%)
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.

Sušil 0269 | Na tureckém pomezó (96%)
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)