Kolberg 01 / K0007z

  
Song navigation:
  

Incipit / Full Text: 
U mojej pani matki wroty zakwitaly dwa rozowe kwiaty
6 words

Similar songs

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (100%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“

Sušil 0312 | Ten hodonský mýtný (100%)
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.

Sušil 0193 | Byla jedna chudá vdova (100%)
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.

Sušil 0382 | Vyletěla holubička (100%)
Vyletěla holubička, ai, vyletěla holubička, ai, od sósedů z okýnečka. Sedla sobě na bránečku: Copak děláš, můj synečku? U synečka za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži synek leží, poróbanó hlavu drží. Cos, má milá, cos dělala, žes synečka róbat dala? Bránila sem, nemohla sem, vezma šátek, plakala sem. Sósedova stěna bílá, teče po ní krev nevinná. *) Panenka ju zaličuje, krev nevinná přestupuje. »Nepřestupuj, krev nevinná, bývalas mně kdysi milá.« Nezaličuj, nezaléčíš, pokad se s ním nerozlóčíš. Už je stěna zalíčená, má milá s ním rozlóčená.

Erben 2/473 | Žalost mám nic nedbám (100%)
Žalost mám, nic nedbám, veselost si koupím: pro tebe, můj milej, srdce nezarmoutím. Hoře mám, nic nedbám, po milým netoužím: kdy ho mám potkatí, oči si zamhouřím. Měla jsem milého, dělal se jurista: já si ho nevěrnu, kdyby měl čtyry sta. Kdyby měl čtyry sta, anebo tisíce: já si ho nevěrnu, chudobná dívčice. Rybička maličká po Dunaji plave; chytil ji rybáček u samýho kraje. Kterak se rozvede malá ryba s velkou, tak i se rozejde mládenec s panenkou.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (100%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.

Erben 2/286 | Venku stál u dvířek (100%)
Venku stál u dvířek, pískal na lupínek, a panenka stála s druhé strany dvířek. Nepískej, nehvízdej, však ty můj nebudeš: ještě si pár roku na vojně pobudeš. Pár roka na vojně, a já doma pannou: aby každý věděl, že jsi chodil za mnou.

Erben 2/315 | U té naší studnice (100%)
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“

Erben 2/698 | Nepůjdu z hospody (100%)
Nepůjdu z hospody, až vyjde dennice, až mne vyprovodí moje tanečnice. Nepůjdu z hospody, až bude den bílý, až mne vyprovodí moje potěšení. Moje potěšení, má panenka zlatá, až mne vyprovodí před ty naše vrata. Nepůjdu z hospody až za dvě neděle, až pro mne má milá v kočáře přijede. Kočár malovanej, čtyry vraný koně: až si mne odveze potěšení moje. Nepůjdu z hospody za čtyry neděle, až ty stary panny všecky vlk pobere. Ty stary pobere, ty mlady dorostou, jako když vyroste jeteličks s rosou. Jetelička s rosou ta se pěkně seče, jako když se děvče ve svátek obleče. Ve svátek obleče,1) přistrojí v neděli, aby ji v kostele mládenci viděli. 1) Ve svátek obleče, ve všední přistrojí: přijde do hospody, přec u dveří stojí.

Sušil 0163 | Upřimnost pěkná cnost (100%)
Upřimnost pěkná cnost, ta bude trvat na věčnost. Miluj mě, bratře, já tebe, dostaneme se do nebe. Tam bude v nebi sláva má, Ježíš, Maria matka má. Maria, matičko milá, vypros nám milost u syna. U syna svého milého vypros nám milost každého.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (100%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.