Kolberg 04 / K0244

  
Song navigation:
  

Text: 
A kto chce rozkoszy uzyc
3 words

Similar songs

Smutný 09/032 | Kto to na mňa povedal (100%)
Kto to na mňa povedal

Smutný 27/6/010 | Červené bielé oreší kto mé srdénko (100%)
Červené bielé oreší, kto mé srdénko potěší

Erben 2/231 | „Pusť mě holka (1%)
„Pusť mě, holka, pusť mě do komůrky.“ A já nechci, já tam mám měchurky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší komůrky, že jsem tě nepustila! „Pusť mě, holka, pusť mě do setničky.“ A já nechci, já tam mám rohlíčky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší setničky, že jsem tě nepustila!

Sušil 1056 | Zamiloval som si (1%)
Zamiloval som si černooké dzěvče, ale mi ho nechcú dať. Ale mi ho dajú, len mia prevádzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im voly, čo orali v poli, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im ovce, maly zlaté zvonce, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im koně, čo byli na vojně, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im šaty, strjebro aj dukáty, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. A včil sa tak stalo, djevča sa prespalo, a už mi ho dávajú; ale im ho něchcem, obrátím sa, kdě chcem, nech si ho len chovajú.

Sušil 1060 | Za našima humny (1%)
Za našima humny, za našum stodolum kvitně kvitkem rež; ach, poviz mi, prošvarna dzěvucho, jestli mě ty chceš? Ja bych cě baj chcěla, prošvarny šuhajku, ale že šidziš; bo dy ty idzěš kole našich oken, za mne se stydziš. A což bych ja se, prošvarna dzěvucho, za cěbe stydzěl? A dy ja sem už u tvojej macičky kelko razy byl.

Sušil 2335 | Byla jedna sira vdova (1%)
Byla jedna sira vdova, co patero ditek měla. Ene jednu kravu měla, co syrotkům naležela. Byla panu mnoho dlužna, zaplatiť něbylo možna. Ten pan ji dal tu kravu vziť, do svojeho chleva zavřiť. Divky šly rano k dojeni, žadnej kravy živej něni. Ene jedna živa byla, co ty sirotky živila. Šly, oznamily panovi i take jeho sluhovi. Ten pan něchtěl temu věřiť, poslal sveho sluhu pozdřit. Mily paně, jest temu tak, stal se u nas velky zazrak. Konička mi osedlajtě, pistule mi nabijajtě. Vyjechal do pole zlostně a střilal do neba hrozně. Dy’s mi, pane, mrch nadělal, sešli mi psa, by jich sežral. Ten pan se hned psem udělal, všecky kravy z chliva sežral.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (1%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Erben 2/009 | To si mámo nemyslete (1%)
To si, mámo, nemyslete, že si vezmu, co vy chcete: já si vezmu, co budu chtít, já s tím musím do smrti být. Nadělali na mne klevet, že jsem já měl děvčat devět: a já nemám jenom jednu, ta je hezká, tu si vezmu.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (1%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Erben 2/091 (1%)
Lepší je ta Rakušanka, než Moravské děvče: Rakušanka dá hubičku, a Moravka nechce.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (1%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“