Bartók III 1080 | Bože Bože! Na tom svete márnom

  
Song navigation:
  
Text: 
Bože, Bože! Na tom svete márnom
6 words

Similar songs

Sušil 0048 | Ležel Lazar v nemoci (100%)
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Erben 7/051 | Chodila Maria (100%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Sušil 1376 | Dyž sem u maměnky byla (100%)
[: Dyž sem u maměnky byla, :] dycky sem se dobře měla. Těžko mně dělat nedali, po svadbách mně vodívali.1) Povol sobě, zlaté dítě, dokud jsu já na tom světě. Až já z teho světa zendu, naděláš se ledakomu. Naděláš se, nenajíš se, oškubaná nachodíš se. Nech je v patek, nech je v svátek, budeš chodit v jedných šatech. Každý o tebe zavadí, jak na cestě o kamení. Dyž ti Pán Bůh zdraví vezne, žáden na tě nepohledne.

Sušil 1331 | Zadala matička (100%)
Zadala1) matička, zadala dcerušku daleko od sebe; a jak ju zadala, to ji zakazala chodniček do sebe. Udělam se ptačkem, malym jarabačkem, poletim k matičce, sednu na zahradce, na posledni řadce, na bile leluje. A budě mne honiť, najmladši sestřička2) z tej bilej leluje; kšaha, kšaha, ptačku, maly jarabačku, nězobaj leluje.4) Dobře je ti tudy, najmladši sestřičko, při matičce sedať,5) a je mi horši,6) Bože najmilejši,7) po světě se tulať. Dy tě mamka vola, to tě pěkně hlašče:8) Staň, dcerko rozmila; a dy mne muž budi, tu mne kyjem cudi: Staň, mrcho leniva.

Sušil 1280 | Co sem vos tak mo mamičko (100%)
Co sem vos tak, mo mamičko, v domě mrzela, dy scě mě tež tak mladičku vydać musela? Dali scě mě za takeho, něni hoden psa dobreho, mamičko moja. Dy vy tamo přijedzěcě, mamičko moja, to mně un tež pěkně řeče: Ženičko moja. Jakž tam odtel odjedzěcě, každy kutek mnu vymecě, mamičko moja. Sednu sobě v okenečku jako z růže květ, zaplaču se, rozpomnim se na ten bidny svět. Řeknu sobě: Mily Bože, juž mi žoden něpomože z moji něvole.

Sušil 1277 | Bude sa vydávat (100%)
[: Bude sa vydávat :] ubohá sirota. Svých rodičů nemá, sú u Pána Boha. A ta její máti tam u Boha klečí: Ach, Bože můj dobrý, pusť mia na svět bídný. Mám tam jednu dceru, chcú ju brat za ženu. Kristus jí povidau, zostaň tuto, ženo. A já tam sám půjdu, místo jim požehnám, požehnání jim dám.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (100%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Sušil 1180 | Něni toho člověka v dědině (100%)
Něni toho člověka v dědině, co mi můj vineček rozvině. Už je svinuty, s milym styknuty, ach, Bože, rozbože, jak mi je! Něni toho člověka na světě, co mi můj vineček rozpletě. Už je spleteny, s milym stočeny, ach, Bože, rozbože, jak mi je!

Sušil 1053 | Zahučaly hory (100%)
Zahučaly hory, zahuČaly lesy, kam ste sa poděly, [: moje mladé Časy! :] Moje mladé časy neužily krásy, moje mladé leta neužily světa. Mladost, moja mladosť, vyšlas mi na márnosť, vyšlas mi na márnosť pro moju nedbalosť. Mladost, moja mladost, jak sem ťa strávila! Jak bych byla kameň do vody vhodila! Ten kameň ve vodě přece sa obrátí, ale moja mladost nikdá sa nevrátí. Ach, Bože, můj Bože, co sa se mnú vodí, že mia každý člověk zdaleka uhodí! Rozlúčils mia, Bože, se šuhajem švárným, rozluč už mia taky s tímto světem márným.

Sušil 0815 | Profukaj větřičku (100%)
[: Profukaj, větřičku, :] [: dolů dolinečkú. :] Přifukaj milého s dobrú novinečkú. Větříček nefuká, novinky nenese; aj, Pán Bůh ho tom ví, je-li už na světě.

Sušil 2208 | Só só bramorové dveří (100%)
Só, só bramorové dveří; za tema dveřima tři panenky stojí; zeptéte se jich, jak keré řikají. Té první řikají Máři Majdalena, té druhé řikají svatá Kateřina, té třetí řikají všeho světa máti, ta nám slíbila všem koledy dati. Přišli jsme my na tó svató koledu, uderime na tó novó komoru. Svaté Štěpaníčku, jesli ty tam spíš, také-li nám té koledy uděliš? Kdo to koledu bude rozdávati, budem za ňu Pánu Bohu děkovati. Svatý Štěpán, svatý Jan, naposledy matka Boží, Pán Bůh sám