Bartók III 1100 | Keď ja z huď puojďem

  
Song navigation:
  
Text: 
Keď ja z huď puojďem
5 words

Similar songs

Sušil 0076 | A teče vodička vodička studená (100%)
A teče vodička, vodička studená, v ní se umévala Panenka Maria. A dyž se umyla, na břeh vystópila, na břeh vystópila, syna porodila. Mé milé děťátko, co jesti budeme? Co jesti budeme, přis hora půjdeme. Má milá matičko, nestaréte se nic, ja půjdu na ryby do vody studené. Mé milé děťátko, jak bys na ryby šlo, není hodinečka, co ses narodilo. Jeli tam dvá pánové, obá zemanové, potkali děťátko, ono růžu neslo. Mé milé děťátko, kde’s růžu utrhlo, není hodinečka, co ses narodilo? Pojejte, pánové, pojejte vy se mnó, postavte koničky pod lindu zelenó. Ony budó čekat jarního vobroku, tak jak my čekáme sluníčka z voblaků.

Sušil 0338 | Šlo diťa chodničkem (95%)
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.

Erben 2/131 | V háječku v dolině (95%)
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!

Sušil 1830 | Ráda na púť chodím kostel navštěvuju (78%)
Ráda na púť chodím, kostel navštěvuju, ráda sa v něm modlím, vlasy si zpravuju. Chlapci na mňa pohledajú, oni na mňa pozor dajú, když já z kostela půjdu. Co je po domečku pěkném, malovaném, jako po lůžečku pěkném vystýlaném; sama na něm líhat musím, svůj mladý věk trávit musím jako panna v klášteře.

Erben 7/001 | Vandrovali hudci (78%)
Vandrovali hudci, dva pěkní mládenci. Řek' jeden druhému, bratr bratru svému: „Slyšíš, milý bratře! vímť já dřevo krásné. Dřevo javorové, na housličky dobré. Pojďme, je utněme, houslí nadělejme. Houslí mně a tobě, ať zahrajem sobě.“ Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo. Když podruhé ťali, krev se vy prýštila. Když potřeli fali, dřevo promluvilo: „Nesekejte, hudci, vy pěkní mládenci! Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo. Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mě zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala, s milým si postála: Abych zdřevěněla a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, mé matce zahrejte. Zahřejte u dveří o té její dceři.“ Hudci počnou hráli, matička plakati. „Nehřejte mi, hudci, vy pěkní mládenci! Nic vy mi nehřejte, v srdce nebodejte. Dosti já hoře mám, 1) když dcery své nemám. Přenešťastná máti, co klne své děti!“ 1) Mám já dosti hoře po dceři Barboře.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (78%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Sušil 1605 | Ach pane panáčku (78%)
Ach, pane, panáčku, já vás pěkně prosím, učte mia otčenáš, [: já sa ženit mosím. :] Šablička brúsená, to je moja žena, ona mia vyseká, keď mně bude třeba. Dobře mně říkali má stará maměnka, že mně bude dobrá z kolaje voděnka. Dobře mně říkali můj starý tatíček, že mně bude dobrý komisní chlebíček. Ach, Bože, rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko plače. Má stará maměnko, hluboko ležíte, na vojnu mia vzali, vy o tom nevíte.

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (78%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Erben 5/386 | Když jsem šel od Prahy (78%)
Když jsem šel od Prahy s psaním do Kolína, dal jsem tam mou milou pozdravovat: aby se vdávala, na mě nečekala, že já se nemůžu z vojny dostat.

Erben 5/176 | Když jsem já koníčky pásával (78%)
Když jsem já koníčky pásával, když jsem já koníčky pás, chodívaly za mnou děvčata a já si z nich dělal špás.

Sušil 1617 | Když sem já šel po chodníčku (78%)
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.