Sušil 1290 | Dobró noc dobró noc

27 words

Sušil 1290 | Dobró noc dobró noc (100%)
Dobró noc, dobró noc, ale ne každému, jenom té maměnce, kerá mně dá dceru. Néni ta maměnka, co mně vychovala, ale ta maměnka, co mně dceru dala.

Sušil 1222 | Už sme to dostali (94%)
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.

Bartoš 1901 / 0870 | Dobrú noc dobrú noc (65%)
Dobrú noc, dobrú noc, aľe ne každému, enom téj mamince, kerá ně dá céru.

Erben 2/355 | Krásně jsem já dcerka (64%)
Krásně jsem já dcerka z rodu chudobného: přece chtít nebudu, ani si nevěrnu mládence každého. Mládence každého, kterej pyšně chodí: ten by si nevšímal, ten by si nevšímal mý matičky chudý. Má matička chudá těžko mne chovala, za jeden groš, za dva za jeden groš, za dva chleba kupovala. Když mne vychovala, lidi nás sužujou, mně i mej matičce, mně i mej matičce srdce zarmucujou. Berounska. – Srov. Čel. II, 12.

Bartoš 1901 / 0102 | Co sa stało právě (63%)
Co sa stało právě v Zemanovém dvore, vyrosteł rozmarýn výše okén hore. Néni to rozmarýn v zahradě saděný, ľež je to syneček doma vychovaný. Co sa stało právě v tem Ňorkovém dvore, vyrostła fijała výše okén hore. Néni to fijała v zahradě saděná, ľež je to Kačenka doma vychovaná. V tem Ňorkovém dvori borověnka stójí, ten synek Zemanů vyťat sa ju strójí. Do tu borověnku by sa strójił vyťat, nájprv si ju mosí od rodičů pýtat. Já sem si ju pýtał, oni ně ju daľi, Šak sa ti, Janíčku, nevýzhováraľi *). Děkuju ti. miłý, za tvoje chodění, ja že's nám ušľapał chodník prede dvermi. Ne tak prede dvermi jak na dołu dvorem, šak sa ně, můj miłý, dobre chodí po něm. A já tobě, miłá, za tvoju dobrotu, že's ně otvírała kažďunkú sobotu. Kažďunkú sobotu, sedumkrát za týdeň, možeš miłá vědět, že je to každý deň.

Erben 3/002 | Nade mlejnem (59%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.

Erben 3/082 | Bůh vás žehnej (58%)
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“

Sušil 1390 | Za našimi humny (53%)
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!

Sušil 1645 | Ženil bych se ale nesmím (53%)
Ženil bych se, ale nesmím, [: chudobné mateře su syn. :] Chudobná mě máti měla, poctivě mě vychovala.1) Ve dně šila košulenku, v noci přadla kúdelenku. Ve dně šila, v noci přadla, poctivě mě vychovala.2) Když mě těžko vychovala, na vojnu mě dat musela.

Erben 2/507 | Však jsem to Jeníčku (52%)
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.

Bartoš 1901 / 0143b | V čirém poľi hruška stójí (51%)
V čirém poľi hruška stójí, vŕšek sa jí zeľeňá, pod ňú stójí moja miłá, je cełá upłakaná. Ja co płačeš a naríkáš pro svůj vínek zeľený, já pojedu do Triestu, kúpím ti pozłacený. A jak ty to možeš rovnat, złacený k zeľenému, tak jak ty sa možeš rovnat k młádenci poctivému? Prestaňte ně koňa sedłat, prestaňte ně trúbiti, já sa mosím na posľedy ze všema rozłučiti. Nájprv ze svojú mamičkú, kerá ňa vychovała, potom ze svú gaľánečkú, kerá ňa miłovała. Děkuju vám, má mamičko za vaše vychování, tobě moja gaľánečko, za tvoje miłování.