Poloczek IV 243 | A ket si žena

Catalogue:
Poloczek 1964
  
Song navigation:
  
Označení místa : 
Text: 
A ket si žena
4 words

Similar songs

Sušil 1972 | A pojedeme zrána do lesa (100%)
A pojedeme zrána do lesa, no, ženo, ženo. A pojedeme zrána do lesa, no, tade, no, tade, no.1) A co v tem lese dělati budem? Nasekáme si drobného prótí. A co s tém prótím dělati budem? Upleteme si pěknó zahrádku. Co v té zahrádce mívati budem? Nasázíme si bílé revule.2) A kdo nám teho hlídati bude? Postavíme tam chlapa s palecó. A von nám teho hlídati bude. A co mo bodem dávati jesti? Navaříme mu z votrub koláčků.

Sušil 1961 | Za humnama na (100%)
[ : Za humnama :] na ječmínku uvázala žena muža na řemínku.1) Co mě, ženo, co mě vážeš? Dyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš. Kážeš-li mně pro kvasnice, a já pro ně hopkem běžím bez čepice. Kážeš-li mně drva rúbat, a já běžím do světnice tebe lúbat. Pusť mě, ženo, pusť mě z něho, neřeknu ti do své smrti slova zlého. Buď si tady do pondělka, abys věděl, safiente, co je ženka.

Sušil 1956 | Komu je najlepší (100%)
Komu je najlepší, [: jak našej nevěstě? :] Muž jí leží doma, ona pije v městě. A jak přišla domů, kázala mu skákat. A on, nebožátko, on sa jí dal plakat. Ej, ženo, ženo má, nedělaj mi toho. Radši mě daj pojest něco vařeného. Ja, co bych ti dala, jako tú palicú, jako tú palicú, co je pod lavicú. A chytňa palicu, kam honí, tam honí. Hleďte, milí ludé, jak sa mňa muž bojí.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (100%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přehoze! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopali, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil. Jiné počátky písně této. Na Tureckém pomezí má tam vrátný dceru: Ach Bože! Přebože! kýž já jí dostanu! Napsal jsem jí psaníčko, prstýnek dal k tomu atd. b Ten zábranský kovář překrásnou dceru má; pře-můj milý Bože! komu on ji oddá? Ach oddá ji, oddá, to Turku velkému, pře-můj milý Bože! to vrahu lítému atd. c Měl jest zeman dceru, jménem Kateřinu; ach Bože můj milý, rozmilý! jménem Kateřinu. Ach Káčo, Kačenko! máš býti Turkova, ach Bože můj milý, rozmilý! máš býti Turkova. Já Turkova nebudu, radš života zbudu, ach Bože můj milý, rozmilý! radš života zbudu atd.

Erben 5/200 | Sedlák na louce seče (100%)
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.

Sušil 2002 | Oj jedě chlop z Osiny (100%)
Oj, jedě chlop z Osiny, ztracjul babu z košiny. Baba plače a nařiče, že se smyči po blacě. A dybys bul dobry muž, kupjul bys mi novy vůz, vozul bys mě po rynečku, jako hersku panenečku. Bys byla dobra žena, seděla by si doma. Ale že si jen něvěsta, rada jezdiš do města.

Sušil 2102 | Oženil se náš Adam (100%)
[: Oženil se náš Adam, :] [: čert by sa ho byl nadál. :] A žena mu plakala, že by hrubě papala. Napekl jí chleba pec, neostalo jen skrojec. Ešče ona plakala, že by ešče papala. Upekl jí dvě krávy, ostalo jen kus hlavy. Ona zase plakala, že by zase bumbala. Kúpil on jí var piva, všecko ona vypila. Ešče ona plakala, že by ešče bumbala. Kúpil on jí druhý var, neostalo jen pohár.

Sušil 2089 | Má maměnko milá (100%)
Má maměnko milá, lekávám se v noci,1) chodíjú pod okna moravanščí chlapci, pod okenko chodijú, pokoja mně nedajú.2) Má maměnko milá, nemusí to bývat, nemusím já chlapců, nemusím se bávat, já se budu vdávati, nebudu se bávati. Má dceruško milá, nevdávej se ešče, všecí povídajú, že si mladé děvče, že ty mladé ženy mřú, a že jich ti muži dřú.3) Má maměnko milá, přes krchov chodíte, mnoho-li tam hrobů z mladých žen vidíte? Co ty mladé ženy mřú, a co jich ti muži dřú.

Sušil 2064 | Všecke moche z lesa jedó (100%)
[: Všecke moche z lesa jedó,:] komárovi ženo vezó. Komár všecke vtáke pozval, jenom jedné sove nezval. Jak se sova dověděla, hned na svadbo přeletěla. Sedla sobě na kraj pícke, spívala sobě pěsničke. Tři pěsničke vespívala a tak se do pláče dala. Vzal jo brablec v první tanec, šlápl jí na pravé palec. Jenom brabče s upřímností, polámu ti všecke kosti.

Sušil 2049 | Lítala tě laštověnka lítala (100%)
[: Lítala tě laštověnka, lítala, :] až sa ona černej zemi týkala. Přiletěl k ní kraholíček, malý vták, budeš-li sa, laštověnko, vydávat? Nebudu sa, kraholíčku, vydávat, až sa bude suchá linda zeleňat. A proletěl kraholíček do krámu, nakúpil tam zeleného hedbávu a omotal suchú lindu zelenú. Už ty budeš, laštověnko, žena má, už sa ona suchá linda zeleňá.*)

Sušil 1946 | Dyž jsem šel dom z hospody (100%)
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.