Erben 2/181 | Neříkej má panenko!

Catalogue:
Erben 1864
  
Song navigation:
  
Song group title: 
Neříkej nic!
Subtitle: 
Nápěv 466
Location attribution: 
Reference: 
Incipit / Full Text: 
Neříkej, má panenko! neříkej nic, že jsme spolu mluvili, neříkej nic; že jsme spolu stávali, hubičky si dávali, neříkej, má panenko, neříkej nic!
23 words

Similar songs

Erben 2/181 | Neříkej má panenko! (100%)
Neříkej, má panenko! neříkej nic, že jsme spolu mluvili, neříkej nic; že jsme spolu stávali, hubičky si dávali, neříkej, má panenko, neříkej nic!

Sušil 1723 | A kdy půjdu kole tych vrat (63%)
A kdy půjdu kole tych vrat, kaj sme spolem stavali, zpomnim ja si na ty slova, co sme spolem mluvili. Ach, Bože můj všemohuci: Nědaj že mi teho věcej, velku bolesć v srdci mam, že cě věc něuhlidam.

Erben 2/820 | Ančičko šafářojic! (37%)
Ančičko šafářojic! neříkej tátoji nic: jenom řekni mámě, že se spolu známe: tátoji neříkej nic, Ančičko šafářojic! „Honzíčku! příď jenom k nám a řekni tátoji sám, aby v tom vůli dal, nám spolu požehnal; jen řekni tátoji sám, až přídeš, Honzíčku, k nám.“ Ančičko! přec se lekám, když si na to zpomínám: co řekne pantáta, kterak mě přivítá? když si na to zpomínám, Andulko, vždy se lekám! „Proč by tě nepřivítal, když panímámě říkal: žeby tě rád viděl, abys k němu přišel, sám panímámě říkal – proč by tě nepřivítal?“ Jest-li že ty budeš má, jak šťastni budem obá: budem se milovat, společně pracovat; jak štastni budem obá, až budeš, Ančičko, má!

Erben 2/150 | Ančičko šafářojic (37%)
Ančičko šafářojic, neřikej žádnýmu nic: ani panímámě, že se spolu známe; neříkej žádnýmu nic, Ančičko šafářojic!

Sušil 1659 | Ještě jednou na rozchodnou (36%)
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.

Erben 2/366 | Měla jsem milého švárného (27%)
Měla jsem milého švárného, nebylo mu v světě rovného; kamarádky moje mně ho záviděly, odloudily ho. Ten mne vždycky věrné miloval, že budeme svoji, sliboval; ale v krátkém čase láska zkazila se, on mne zanechal. Říkávala jsem ti důvěrně, abys neměl jiných mimo mě; ty jsi na to nedal, jiných sobě’s hledal, mně jsi dal kvinde. Vždyť já nemám srdce z kamenu, když jsi na tě, chlapče, zpomenu, jak lidé mluvili, když tebe viděli s ní stát na prahu.

Sušil 0850 | Svěc měsíčku jasně (27%)
Svěc, měsíčku, jasně, až já povandruju, aby má milá věděla, kerou cestou půjdu. Půjdu-li, půjdu já, každý se podívá až na tou louku zelenou, kde má milá bejvá. Tam jí požaluju svoje těžké hoře, co ste vy o mně mluvili na tom vašem dvoře. Mluvili, mluvili, šak víc nebudete, až já od vás povandruju, šak vy spomenete. Spomenete jednou, spomenete dvakrát, až po třetí spomenete, musíte zaplakat. Již sem tak osiřel jako jabor v lese, když z něho listí opadá, on se smutně nese.

Sušil 0484 | Červená růžičko (3%)
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.

Erben 5/402 | Jaro se otvírá (3%)
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!

Erben 5/087 | Vstávej má milá! (3%)
Vstávej, má milá! snídaní strojit: já jdu do háje zajíce honit. Zajíce honit, veverky chytat: vstávej, má milá! než bude svítat. „Vstávat nebudu, hlava mě bolí: jseš-li upřímnej, pojď zavaž mi ji. Hlavu jí vázal, ruce mu sklesly: „Co jsi, můj milej, co’s tak uleklý? Ty jsi, můj milej! ty jsi tím vinen, že’s mne opíjel červeným vínem. Červeným vínem, bílou pálenkou: mohla jsem býti podnes panenkou. 1 já panenkou, i ty mládencem, mohli jsme chodit oba pod věncem.“ Ty jsi, má milá, ty jsi vinnější, že’s mě vábila do síně vaší. Do síně vaší, pak do světničky, dávala’s mi tam sladké hubičky. O naší pouti, o posvícení budeme spolu už posvěceni. Pak si tě vemu okolo krku, dám ti hubičku, stisknu ti ruku.

Erben 2/007 | Ach cesto cesto uzoučká! (2%)
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.