Sušil 2082 | Krajčíři krajčíři světa širokého

11 words

Sušil 2082 | Krajčíři krajčíři světa širokého (100%)
Krajčíři, krajčíři světa širokého, ušijte mně šaty z květu makového atd.

Sušil 2083 | Namlúval mia Dřímala (96%)
Namlúval mia Dřímala, bych s ním vandrovala z jednej země do druhej, do krajiny cizej. Nenamlúvaj, Dřímalo, napřadla sem málo, až napřadu potáček, s tebú povandruju. Po rynečku chodila, krajčího hledala, který by jí sukňu šil z květu makového. Budu-li ti sukňu šit z květa makového: budeš ty mně niti přást z dešča majového.1) Budu-li ti niti přást z dešča majového, budeš ty mně střívě šit z roha jeleního. Budu-li ti střívě šit z roha jeleního: budeš ty mně dratvy přást z komára mladého. Budu-li ti dratvy přást z komára mladého, budeš ty mně lože stlat z Dunaja bystrého.2) Budu-li ti lože stlat z Dunaja bystrého;3) budeš ke mně přeplývat na mlynském kamení.4) Plynul milý pro milú, milá pro milého, zhynuli tam obadvá, jeden pro druhého.

Sušil 2085 | Stojí hruška v širém poli (50%)
Stojí hruška v širém poli listu makového, hej, hej, listu makového. Pod ní byla má panenka líčka červeného, hej, hej atd. Jel jest tady její milý na vraném koníčku, hej atd. Pozdrav Pán Bůh, má panenko, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dejž to Pán Bůh, můj synečku, žes mi to směl řícti. Proč bych nesměl, má panenko, sloužil otci tvému, hej atd. Dys ty sloužil otci mému, kaž si zaplatiti. Já nesloužil, má panenko, z platu ze žádného, já jsem sloužil, má panenko, z líčka červeného. Dys ty sloužil z líčka mého, nebudeš ho míti, hej, hej, do nejdelší smrti. Dám já tobě košili šít bez jehly, bez niti. Dám já tobě zámek stavět na zelným košťále. Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, hej, hej, do nejdelší smrti.

Sušil 2036 | Měla sem galánů (48%)
Měla sem galánů jak na hrušce květů, a včil mám jednoho, nehodí sa světu. Nehodí sa světu, ani dobrým lidom, bude brzo jarmak, prodám ho tam židom.1) A židé, židáci, kupte si galána! Za štyry grajcary,2) za dva ho dám ráda.3)

Bartoš 1901 / 0550b | Dyž sem šła z kosteła od (48%)
Dyž sem šła z kosteła od słova božího, postřetła mňa mati šohajíčka mého. Vitaj ty nevěsto od słova božího, móžeš sa netěšiť, že máš syna mého. Šak já sa netěším, ani neraduju, dyž ně ho nedáte, já ho měť nebudu. Červené růžičky květú ve dně v noci, moc sa napłakały moje čérné oči. Och vy čérné oči, nic vy nepłakajte, čeho ste navykły, toho odvykajte. Och, my sme navykły miłého vidívať, a včiľéj mosíme těžko zapomínať. Rači bych já nésła dvě noše kaméní, než s tebú, synečku, jedno rozłúčení. A dyž už nemožu, já si odpočinu, na tebe, synečku, zapoměť nestihnu.

Sušil 2084 | Šla ševčička žalovač (48%)
Šla ševčička žalovać na sveho ševčika, že ji něchtěl botů šić z komarove skury po jeji vůli. Ja či boty ušiju z komarove skury, ty mi musiš bratvy přasć z te ječmene slomy po moji vůli. Ja ći bratvy napřadu z te ječmene slomy, ty mi musiš sukňu šić z makoveho listu po moji vůli. Ja ći sukňu ušiju z makoveho listu, ty mi musiš nići přast z drobneho deščiku po moji vůli. Ja ći nići napřadu z drobneho deščiku, ty mi musiš pas ubić z voloveho ryku po moji vůli. Ja tobě pas ubiju z voloveho ryku, ty mi musiš lůžko stlać na bystrym Dunaju po moji vůli. Ja ći lůžko uscělu na bystrym Dunaju, ty ho musiš přeplynuć na mlynskym kameňu po moji vůli. Ja ći Dunaj přeplynu na mlynskym kameňu, ty mě musiš přidržeć na mušim řemeňu po moji vůli.

Galko 3/033 | Keď len mosím, už len mosím (3%)
Keď len mosím, už len mosím do kláštora íti, kázala mi panimáma čierne šaty šiti. Šaty šijú, vlasy češú, kabát obliekajú, principiju aj bibliju pred mňa predkladajú. Pozrela tam do okienka, videla Janíčka: Pustíte ma, pani mníšky, bolí ma hlavička! Pozrela tam do druhého, videla milého: Pustíte ma, pani mníšky, pre boha živého! Pozrela tam do tretieho, videla z ruže kvet: Už mne v tomto nespomôže šetek široký svet. Pozrela tam do štvrtého, videla farára: Prenešťasná reverenda, de si sa tu žala?

Erben 2/446 | Teče voda od javora (3%)
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (3%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Bartoš 1901 / 0570 | Prší déšč prší déšč (3%)
Prší déšč, prší déšč, aj rosička padá, nech si žádná panna v łásce nezakłádá. Já som taká boła, čo som zakłádała, nenadáła som sa, žeby ma skłamała. Boła łáska, boła medzi nama dvema, aľe ju zkaziła jenna stará žena. Neboła to žena, ľež to boła dzyévka, aby neznosiła panenského vyénka. Keby boły hory samé papýrové a voda atrament, hvezdy písarové, Keby to spisovał šetek široký svet, ešče by nespísał méj łásky destament.

Erben 7/051 | Chodila Maria (3%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.