Erben 7/017 | Byla lučina široká

Catalogue:
Erben 1864
  
Song navigation:
  
Song group title: 
Zajatá
Subtitle: 
Nápěv 633
Označení místa : 
Reference: 
Suš. 189; ZpSv. II, 21; H. Luž. 27; O. Lož. 29.
Text: 
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“
218 words

Similar songs

Erben 7/017 | Byla lučina široká (100%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Sušil 0403 | Vím já lučinu širokú (36%)
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)

Sušil 0404 | Starobilsky kosteličku (17%)
Starobilsky kosteličku, stojiš na pěknym kopečku. Pod tym kopečkem domeček, pod tym domečkem dvoreček. Pod tym dvorečkem lučenka, na ni vysoka travěnka. Domluvily se dvě panny, by tej travěnky nažaly. Dival se na ně milostpan, na sve pachole zavolal. Stavaj, pachole, stroj koně, pojeděm na hon do pole. A co tam buděmy honiti, dy němamy žadnej flinty? Buděmy honiť zviřatka, patnactilete děvčatka. Atd.

Sušil 0976 | Valaši Valaši (10%)
Valaši, Valaši, kde ste ovce pásli? Ztratila sem vínek, který ste ho našli? My sme ho nenašli, ale sme viděli, červené pantličky po vodě plynuly.1) Valaši, Valaši, na lodě sedajte, můj zelený vínek po vodě hledajte. Dybych si najala dvacet párů koní, můj vínek zelený žáden nedohoní. Dybych si zapřáhla sto padesát vozů, můj zelený vínek žádný nedovezú. Neplač, milá, neplač o vínek zelený, já ti kúpím vínek pěkný pozlacený. Jak můžeš přirovnat zlatý k zelenému? Jak by tě přirovnal k synku poctivému.

Sušil 2342 | Vandroval mládenec (6%)
[: Vandroval mládenec :] [: od otce matky preč. :] Přišel tě tam, přišel na jednu lučinu. Ocelku v ruce vzal, ohňa si rozkřesal. Tak sa uňho zhříval, až sa uňho zdřímal. Přišel tě k něm, přišel ten šeredný ďábel. Mládenečku mladý, huďme my dvá spolem, kerý lép zahudem. Ty na ty dřevěné či já na měděné. Počal ďábel hústi, jala sa zem třásti. Počal mládenec hústi o šesti žalostí, o sedmej radosti. Mládenečku mladý, kdož ti dodal rady? A kdož by mně jiný, chyba Bůh jediný? Byl bych ťa naučil světem vandrovati, otce zanechati.

Erben 5/110 | Vlaštovička švitoří (6%)
Vlaštovička švitoří, má bíly černy peří, ráno vstává, povolává, ševci nadává. „Pane mistře, satane! my štětiny nemáme: ráno vstaň a pomodli se, a jdi do stáje.“ Já do stáje nepudu, radši na pole pudu: náš pan slouha svině pase, prosit ho budu. Aby on mi dovolil, že si svini oholím: že mu taky připijeme, to mu připovím.

Erben 2/037 | Čí je to pachole? (6%)
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“

Sušil 1153 | Když sme přišli buďme tu (6%)
[: Když sme přišli, buďme tu, :] [: šak nás botečky nehnětú. :] Dovolil nám sem tatíček, že má dnes pro nás chlebíček. Dovolila nám matička, že má dost pro nás masička.

Sušil 1755 | Stonó hospodyně (6%)
Stonó hospodyně po celé dědině [: napořád. :] Mně má taky stone, jestli mně dostone, budu, Bože, tuze rád. Vezno sobě hinó, šafářovo dcero ze dvora. Vona má sokničko lemovanó všecko dokolečka, dokola.

Erben 7/035 | Ráno vstala posnídala (6%)
Ráno vstala, posnídala, po snídaní husy hnala. Hnala, hnala na trávníček, na zelený jetelíček. Na vršíčku sobě sedla, ze slziček věnec vila. Než ten věneček dovila, třikrát padla a omdlela. „Zamčené jest moje srdce, sám pán Bůh ví, kdo má klíče. Ach, vím dobře, kdo klíče má, komu jsem je sama dala!“ Teče voda od hor dolu: „Pojď“, má milá, půjdem spolu.“ „Jaké jest to,putování, když jsme spolu neoddáni?“ „Stoji kostel v černém lese, pojď, má milá, oddáme se!“ „Jaké jest to oddávání, když rodiče tomu brání!“ „Tam v kostele páter káže, ten nám štolou ruce sváže. Sváže, sváže – nerozváže, až sám pán Bůh s nebe zkáže.“

Erben 2/270 | Plavala liduška (5%)
Plavala liduška po Dunaji: ličátka se za ní kolíbají. Jak ty tam, liduško, nedoplaveš: jak ty mne, Honzíčku, nedostaneš!