Sušil 2228 | Zelená se lóka

Catalogue:
Sušil 1860
  
Song navigation:
  
Incipit / Full Text: 
Zelená se lóka, na té lóce chvojka,1) seděli tam dvá pastýři, jedli kašu z hrnka. Přiletěl k nim anděl a to jim pověděl, že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl, My sme žáci malí, rádi bychme brali po troníčku, po patáčku, dybyste nám dali. Pakli nám nic nedáte a nás rozhněváte, všecky hrnce vám potlučem, co v polici máte.
Text variants / Notes: 
1) Strunka, strunka, strunka. Zelená se chvojka.
60 words

Similar songs

Sušil 2228 | Zelená se lóka (100%)
Zelená se lóka, na té lóce chvojka,1) seděli tam dvá pastýři, jedli kašu z hrnka. Přiletěl k nim anděl a to jim pověděl, že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl, My sme žáci malí, rádi bychme brali po troníčku, po patáčku, dybyste nám dali. Pakli nám nic nedáte a nás rozhněváte, všecky hrnce vám potlučem, co v polici máte.

Sušil 2236 | Vyletěla sojka (56%)
Vyletěla sojka z druhé strany hájka, pásli tě tam pastuškové, jedli kašu z hrnka. Přiletěl k nim anděl a jim rozpověděl: Že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl. My sme žáci malí, rádi bychme brali koledničku na ručičku, dybyste nám dali. A jak nám nedáte, brzo uhlédáte, všecky hrnce vám potlučem, co v polici máte. To malé děťátko, to by se chovalo, po troníčku na ručičku rádo by dostalo.

Erben 2/219 | Když tě nedostanu (12%)
Když tě nedostanu, vím, co dělat budu; když tě nedostanu, má panenko! půjdu do kláštera, dám se za frátera, a tam se za tebe modlit budu. Pakli nám pán Bůh dá, a ty přec budeš má, potom se vysmějem nepřátelům: když nás pán Bůh svede, žádnej nerozvede, až někdy lopata na hřbitově.

Sušil 2269 | U našeho fojta (12%)
U našeho fojta zelená se chvojka. Povězte mně, pane fojte, kde je vaše dcerka. V zahradečce byla, tři věnečky vila, jeden tobě, druhý sobě, třetí pověsila. Pověsila tě ho v komoře na kolku, miluj ty mě a já tebe, sousedů pacholku.

Sušil 1448 | Čich je to lóka nesečená? (12%)
Čich je to lóka nesečená? Aj, lišenskýho pána. Podeme na ňo, zesečem jo, aj, za rosenke zrána. Aj, tráva sochá, kosa topá, a šohajek jo seče. Ja, seče, seče, neposeče, jak mo s hlavěnke teče!

Sušil 2202 | Já su malý žáček zpívám jako (10%)
Já su malý žáček, zpívám jako vtáček. Ešče bych lépe zpíval, dybych žemličky s medem jídal. Ale já nemám hlasu, jídávám s olejem kašu. *) Já su malá panenka, chcu byt Kristova milenka. Ráda do kostela chodím, Pánu Bohu se tam modlím. **) Já su malá Apolenka, vyletěla sem z komínka. Lidé se mne polekali, na kolena poklekali, lidé se mne nelekejte, na kolena neklekejte. ***) O, Kriste králi, my žáci malí víme o tobě, žes přišel s nebe, stoupils k nám dolů, byls s námi spolu. Na zemi's bydlel, tomus ty sám chtěl, Protož my všickni dnešní vršečky tobě zpívat budem až na věky, amen.

Erben 3/202 | To je žena má (8%)
To je žena má:[57] v kapse mejdlo má, v polici má hřeben, aby každej věděl, že se česává. Špatnou ženu mít,[58] ještě od ní bit: dám vykopat jámu čtyryceti sáhů, dám ji tam hodit.

Erben 5/221 | Na horách sejou hrách (8%)
Na horách sejou hrách, na dolině čočku: přijď si k nám, já ti dám do hrníčka trošku; do hr– do hr– do hrníčka, že’s bejvala má holčička, do hr– do hr– do hrnka, že’s byla má panenka.

Sušil 0325 | Šeltě pan Trum na procházku (7%)
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.

Erben 9/012 | Starala's se matko má! (6%)
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.

Erben 7/022 | Byla jest jedna matička (5%)
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, ať nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, ať mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, Ať já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.