Sušil 2281 | Má hlavičko bílá

Catalogue:
Sušil 1860
  
Song navigation:
  
Song group title: 
839. PŘÍSTKY
Text: 
Má hlavičko bílá, Pán Bůh v tobě bývá. Upadlo mně břetýnečko, podý mně ho, mé srdečko. Kam si ty ho skováš? Kapce pro ne nemáš. Skováš-li ho pod stání, snědí ti ho potkáni; skováš si ho do police, snedijú ti ho ploščice.*) Dý mně ho do mý ručičky, já tobě dám dvě hubičky.
Textové varianty / poznámky : 
O jeseni scházívají se děvy v prostranném obydlí na přístky. O přístkách těchto chasníci přicházejí, což děvám ne nelibo, any je zvláštním někde způsobem přilákati moci se domnívají. Smeti smetajíce z koutův do prostřed sednice, říkají: Smetáme smetí, mládence, vdovce, nechť přijde, kdo chce, s hory doly od stodoly. Načež smetí to na rozcestí odnášejí v přednici. Při tom chasníci přibudouce dávají pozor, až by upadlo vřeteno na zem děvě té, kterou který zamiloval. Ihned, když se toho mu dostane, uchytá vřeteno. Ona pak ho musí o ně prošiti, jej hladiti a říkati jemu (v Osvětimanech): *) Ze Sv. Kateřiny dálejšek: Pustíš-li jé po potoce, nemáš koničká na poskoce. musíš se za ňém pustiti, dyby ses měl utopiti. Můj potáček je zlaté, od mýho tatíčka daté. Můj potáček malovaný, od maměnky darovaný, spadl s hrušek do podušek, spadl jako vtáček, dé mně můj potáček.
53 words

Similar songs

Sušil 2281 | Má hlavičko bílá (100%)
Má hlavičko bílá, Pán Bůh v tobě bývá. Upadlo mně břetýnečko, podý mně ho, mé srdečko. Kam si ty ho skováš? Kapce pro ne nemáš. Skováš-li ho pod stání, snědí ti ho potkáni; skováš si ho do police, snedijú ti ho ploščice.*) Dý mně ho do mý ručičky, já tobě dám dvě hubičky.

Sušil 0164 | Vím já zahrádku místečko krásné (37%)
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.

Sušil 0962 | U súsedův dvéře (25%)
U súsedův dvéře na vysokej veži; nechoď tam, synečku, už tam jiný běží. U súsedův dvéře na vysokém prahu, nechod tam, synečku, probijú ti hlavu. Ani neprobijú, ani neporaňá, jsú tam hezké dcery, a ty mia obráňá. A skočil do vody a chytil on lína, a on ho položil svej milej do klína. A ona ho pekla, v mléku obracala, pohledla na synka, žalostně plakala. Vyjal šátek z kapce, utíral jí líčko: Komu sa dostaneš, moja galanečko! Vyjal z kapce druhý, utíral jí obě: Komužby, komužby? Můj synečku, tobě.

Sušil 0608 | Dybys byl k nám přišel (25%)
Dybys byl k nám přišel, dyž měsíček vyšel, byla bych ti dala do klobóčka višeň. Do klobóčka višeň, do kapce kadlátek, do pravé ručenky vyšívaný šátek.

Sušil 2278 | Poslóchéte horní dolní (19%)
Poslóchéte, horní, dolní, jak domácí, tak přespolni, co se stalo v raníčku na tem zeleným trávničku. Honili jsme krále, po horách, po dolách, po štrnásti hřebcích, po dvanásti kobylách. Králička jsme nedostali, koničky jsme stumlovali. Skoval se nám do salaší, chraščí, nemohli jsme ho dostati, ani dopásti. Máme krále chudobného, na tři strany poctivého. Ukradli mu tři sta, z práznýho místa, tři sta volů z prázných dvorů, ukradli mu tři sta koní z prázných stání. A ty voly měli tak dlóhý rohy, že než vrana k vraně doletěla, patero mladých vyseděla a to šesté vajičko pokazila, protože na ně místečka neměla. Podarujte nám, paňmaměnko, klobáse, co se nimi štyrykrát opáše, a po pátý, co bych si svýho vranýho konička podepříti mohl. Ešli nepodarujete, dyž se vaše dcerka bude vydávati, budeme se jí posmívati, střechy bráti, ploty lámati, pod naše nejmilejší vraný koníčky stláti.

Erben 2/300 | Ach pole políčko (18%)
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!

Erben 3/110 | Já mám na stání (18%)
Já mám na stání čtyry koně vrany, já mám na stání čtyry koně: to nejsou koně mý, to jsou pantátovy: počkej, Jeníčku, dají ti je!

Sušil 2146 | Milá paní pro tvou čest (18%)
Milá paní, pro tvou čest, dej nám slanin jako pěst; pak-li nám nic nedáte, šak na hrncech poznáte; budou lítat z police jak mynářovy slepice, dy se nažerú pšenice z tej nedoměřanej měřice.

Erben 5/113 | Bota leze voknem (18%)
Bota leze voknem, švec ji volá: „Pod sem! máš-li něco roztrhaný, zašiju to koncem.“ Kramflekovy šídlo, to dělalo dílo: vyskočilo na verpánek, přerazilo bidlo. Ten kulatej kámen, ten skočil do kamen, z kamen zase do police – už je tomu amen.

Sušil 1731 | Aj byla jedna stará baba (18%)
Aj, byla jedna stará baba, měla kozílka tuze ráda. Hop, kozle, cap, kozle, hop, kozle, cap. A on jí vlezl do police, poklókl jí tam všecky hrnce. Hop, kozle, cap, kozle, hop, kozle, cap.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (3%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“