Sušil 2323 | Nosím nosím smrtku

Catalogue:
Sušil 1860
  
Song navigation:
  
Subtitle: 
Podobného nedomyslu a bezpomyslu i jinde zhusta doslýchati se; n. p. u Měřína:
Text: 
Nosím, nosím smrtku k zelenému čtvrtku, kam tu smrtku zanesem? Nové leto přinesem. Fiala růže kvísti nemůže, až jí sám Pán Bůh s nebe pomůže. Svatý Petr jede k nám na červený vejce, na žlutý mazance. Svatý Petr, půjč nám klíč; nepůjčíš-li, půjdem pryč. Kam, kam? Za hory, do té zlaté komory. Co tam budem dělati? Stříbro, zlato lámati. Kam je budem dávati? Rychtářové dcerce, ona plete věnce. Věnco só pod prahem posypaný tvarohem. My tvaroh sníme, věnce zahodíme. Děvčatom par vajec a chlapcom růženec.
Textové varianty / poznámky : 
Ostatně výlohy na ošacení a ustrojení Mařeny dává ponejvíce nejndadší v osadě provdaná nevěsta.
85 words

Similar songs

Sušil 2323 | Nosím nosím smrtku (100%)
Nosím, nosím smrtku k zelenému čtvrtku, kam tu smrtku zanesem? Nové leto přinesem. Fiala růže kvísti nemůže, až jí sám Pán Bůh s nebe pomůže. Svatý Petr jede k nám na červený vejce, na žlutý mazance. Svatý Petr, půjč nám klíč; nepůjčíš-li, půjdem pryč. Kam, kam? Za hory, do té zlaté komory. Co tam budem dělati? Stříbro, zlato lámati. Kam je budem dávati? Rychtářové dcerce, ona plete věnce. Věnco só pod prahem posypaný tvarohem. My tvaroh sníme, věnce zahodíme. Děvčatom par vajec a chlapcom růženec.

Sušil 2323 | Nosím nosím smrtku (100%)
Nosím, nosím smrtku k zelenému čtvrtku, kam tu smrtku zanesem? Nové leto přinesem. Fiala růže kvísti nemůže, až jí sám Pán Bůh s nebe pomůže. Svatý Petr jede k nám na červený vejce, na žlutý mazance. Svatý Petr, půjč nám klíč; nepůjčíš-li, půjdem pryč. Kam, kam? Za hory, do té zlaté komory. Co tam budem dělati? Stříbro, zlato lámati. Kam je budem dávati? Rychtářové dcerce, ona plete věnce. Věnco só pod prahem posypaný tvarohem. My tvaroh sníme, věnce zahodíme. Děvčatom par vajec a chlapcom růženec.

Sušil 2152 | Neprš neprš dýšču (7%)
Neprš, neprš, dýšču,1) tvá matička v klíšču2) a tatíček pod prahem3) krmí děti tvarohem.4) Tvaroha mu nechcó, syrovátku chlemcó. Spadla na ně deska, všecky jich rozpleskla. Jenom jedno ostalo, do nebe se dostalo. A z nebe do ráje, Pámbů ho tam miluje.

Erben 3/031 | Bože mne polituj! (4%)
Bože mne polituj! kde je, můj tatíček? už na něm vyrůstá zelený trávníček. Zelený trávníček, žlutý karafiját: škoda vás tatíčku, škoda vás nastokrát! Bože mne polituj! kde je má mamička? už na ní vyrůstá zelená travička! Zelená travička bílým kvítkem květe: už mne, má mamičko, vdávat nebudete! Ach nemám mamičky, nemám už tatíčka: mám jenom sestřičku a toho bratříčka. Bože mne polituj! kam se obrátit mám? komu požaluju, když rodičů nemám? Požalovala bych svému bratříčkovi: přec to tak nebude jako tatíčkovi! Požalovala bych své milé sestřičce: přec to tak nebude, jako své mamičce. Za kamenným plotem zpívá tam slavíček: že tam odpočívá můj zlatej tatíček. Za kamenným plotem lítá holubička: že tam odpočívá má zlatá mamička.

Erben 9/004 | Už nebudou víc ty časy (4%)
Už nebudou víc ty časy, které někdy bývaly; už se nebudem tak mívat, jak se naši mívali. Ten svět zlořečený, celý převrácený: nebývalo jindy lak všecko naopak. Kde jsi který z starých Čechů, pohleď trochu z hřbitova; zajisté bys nyní řekl: Umřu já radši znova! Tak se nyní plete v tom zmateném světě: vždyť to nebývalo tak všecko naopak. Rozum lidský na se béře, co unesti nemůže; nepřeměň dobrým loktem na svém těle té kůže. Jak se zdá, tak střelí, necht trefí, neb chybí; myslí, že je dobře tak, zatím naopak. Víry, lásky, upřímnosti ani jiskra nedoutná; za to nyní jen panuje faleš, hana pokoutná. Kdo s koho, ten toho, ne málo, radš mnoho; nebývalo jindy tak všecko naopak. Kde upřímnost staročeská, která někdy bývala? Pominula, zahynula s těma lidma starýma. Kde jindy upřímnost, nyní lež, podvodnost; jest to na tom světě tak všecko naopak. Na starého pána Boha mladí zapomínají, jako by už ani nebyl, mnozí nyní dělají: nepřijde do hlavy, že se smrt dostaví, že nás též obrátí tak všecky naopak.

Sušil 1972 | A pojedeme zrána do lesa (4%)
A pojedeme zrána do lesa, no, ženo, ženo. A pojedeme zrána do lesa, no, tade, no, tade, no.1) A co v tem lese dělati budem? Nasekáme si drobného prótí. A co s tém prótím dělati budem? Upleteme si pěknó zahrádku. Co v té zahrádce mívati budem? Nasázíme si bílé revule.2) A kdo nám teho hlídati bude? Postavíme tam chlapa s palecó. A von nám teho hlídati bude. A co mo bodem dávati jesti? Navaříme mu z votrub koláčků.

Sušil 2298 | Na kamýnku sedala hej danaj danaj (4%)
Na kamýnku sedala, hej danaj, danaj, bílé vlásky česala, hej danaj. Ach. mý milý vlásečke, pozbyle ste krásečke. Buď, Přadlenko, veselá, hej atd. přinesem ti kysela atd. Fókni větře z Dunaje, shoď jablečko lebo dvě. On jí shodil jediný, ješče bylo červavý. Puč mně, milá, nožiček, ať vykrojím červíček. Kyseličko kyselá, proč tak dlóho visela? Tři leta sem visela, ješče neokysala.

Erben 2/406 | Slunéčko za mrak zachází (3%)
Slunéčko za mrak zachází, bolí mě mé srdéčko: že ty na mě zapomínáš, má předrahá perličko! ale jak ty zpomeneš, až si jiného vemeš: on se bude s tebou vadit, ničím vinna nebudeš. Přijdou na tě smutné časy, musíš v koutě sedati; jak slepice vejce snese, ‚ hned je musíš prodali; musíš mu jít pro tabák, nechť je zima nebo mráz, třebas měla, má panenko, vodou brodit až po pás.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (3%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 1454 | Široke daleke (3%)
Široke, daleke, to Raškovo pole, něbudu tu chodiť na rok nožky moje. Něbudu tu chodiť, ani ručky robiť, co by se tu mělo zlato, střibro rodiť. Něbudu, něbudu už u Rašků služiť, něbo mi nědaju kratochvile užiť. Něbudu, něbudu, něni mi to třeba, už sem se najedla Raškoveho chleba. Něbudu, něbudu ja v Přiboře byvať, je tam voda kalna, němožu ju pijať. Radši budu, radši v Zelinkově byvať, je tam voda čista a možu ju pijať.

Erben 2/381 | Má paňmámo zlatá (2%)
Má paňmámo zlatá, co děláte, že přede mnou vrátka zavíráte? Vyjděte ven z domu, ukažte mně vaší dcery komoru. Má zlatá panoráma z okna kouká, hodila mně klíče do klobouka: „Tu máš klíč, můžeš jít, můžeš sobě sám komůrku otevřít.“ Jak jsem počal dvéře otvírali, slyšel jsem svou milou naříkati. Co pláčeš, naříkáš? Vždyť pak mne tu, má panenko, ještě máš! Sedli jsme si spolu na postýlku, zdálo se nám býti malou chvilku; tu vyšla dennice: Opatruj tě milý pán Bůh, mé srdce! Dennice vychází, já musím jít: pojď mě, má panenko, vyprovodit; vyprovoď, už je čas: kdo ví, vrátím-li se z vojny k tobě zas!