Sušil 2256 | U suseda nova stajňa koleda

Catalogue:
Sušil 1860
  
Song navigation:
  

{8'G 8'A 8'B 8''C } / {8''D 8''E 8''D 8''C } / {8'B 8''E 8''D 8'B } / 4''C 4- / {8''C 8''C 8''C 8'A } / {8'G 8'A 8'xF 8'D } / 4'G 4'A / 4'G
Location attribution: 
Incipit / Full Text: 
U suseda nova stajňa, koleda, a v tej stajně koně vrane, koleda. A kdo na ně sedať budě? Kdo by jiny jak syneček. A čim un ich krmiť budě? Pěknu drobunku sekanku, Z čeho un jich pojiť budě? Z pěkne, ze zlate putenky. Kaj un na nich jezdiť budě? V čirem poli chytať laňky. Chytl un tam pěknu laňku, laňku, laňku jmenem Anku. Měla ona zlate rožky, zlate rožky, střibrne nožky. Ty rožky ji ulomime a žbankův z nich nalať dáme. Kdo z tych žbanků pijať budě? Kdož by jiný, jen syneček. A co un z nich pijať budě? Co by jinši jak vinečko?*)
Text variants / Notes: 
Z Morávky *) Měla pani kuňa, kaj ho postavila? Do jedlove sině. Co mu jesć dovala? Drobne sekaničko. Co mu pić dovala? Studenu vodzičku. Čim ho osedlala? Zlatym sedelečkem. Kaj mu isć kozala? Do suseda k dzivce.
104 words

Similar songs

Sušil 2256 | U suseda nova stajňa koleda (100%)
U suseda nova stajňa, koleda, a v tej stajně koně vrane, koleda. A kdo na ně sedať budě? Kdo by jiny jak syneček. A čim un ich krmiť budě? Pěknu drobunku sekanku, Z čeho un jich pojiť budě? Z pěkne, ze zlate putenky. Kaj un na nich jezdiť budě? V čirem poli chytať laňky. Chytl un tam pěknu laňku, laňku, laňku jmenem Anku. Měla ona zlate rožky, zlate rožky, střibrne nožky. Ty rožky ji ulomime a žbankův z nich nalať dáme. Kdo z tych žbanků pijať budě? Kdož by jiný, jen syneček. A co un z nich pijať budě? Co by jinši jak vinečko?*)

Sušil 1768 | Proč by koza netrkala (20%)
Proč by koza netrkala, dyž ona má rožky, proč by děvče netančilo, dyž ono má nožky? Veznem kozu za rožečky, povedem k masařu, veznem děvče za ručičky, povedem k oltářu.

Sušil 1034 | V tomto zeleným hájíčku (20%)
V tomto zeleným hájíčku [: čekal jsem každý deň :] na holčičku. Darmo bylo mé čekání, neb za ní jezdili z města páni. Chtěl jsem ji jen navštiviti, nechtěla mě více ani znáti. Hořké bylo mé vzdychání, když jsem je vidíval jezdit za ní. Však jest nyni všemu konec, protože pozbyla cnostný věnec.

Sušil 2086 | Kuchařka sa bojí (15%)
Kuchařka sa bojí, škopíček ju honí, putenky ju pomúvajú, že nenosí vody. Vařeje, užice berú svoje rance, poďme, sestry roztomilé, nechť si míchá čím chce. Pec chlebová praví: Daj vám Pán Bůh zdraví; a vy, kamna nemazané, nebudu vám tady. Ohnisko sa pukuo, tak to hrozně buchuo, pýření ven vyskočiuo, všecko sa potlukuo. Ta křenová chasa na poli sa pasua, redekva, jak tam doběhua, zabiua jí prasa. Doběhua tam kvačka, hned sa strhua rvačka, co ste mně prasa zabili, mojeho kmocháčka? Doběhu tam špenát, počau jim hubovat: cože ste vy za junáci, já vás chcu sprubovat. Ta gulatá řepa, ta křičí ze sklepa, že jak na ně ven vyběhne, že jim hned vyklepá. Mrkua na hanýza, ešče ho pobízá: Chytni mrkvu a zatáhni nekde do vývoza.1) Ta panská lebeda, ta křičí: přeběda, co bych radši mohua utéct od teho oběda. Oharek a dyňa sú velká rodina, tykva do sklepa běžaua, donesua jim vína. Jak víno vypili, s tykvú sa pobili, a ono poharečesko na huavu si dali. Tykva byua chytrá, dyňu přeškobrtua a na břuch jí naskočiua, až sa dyňa pukua. Píseň sa zavírá, už je všemu konec, kočka s masem utěkaua, ostau prázný hrnec.

Erben 5/087 | Vstávej má milá! (14%)
Vstávej, má milá! snídaní strojit: já jdu do háje zajíce honit. Zajíce honit, veverky chytat: vstávej, má milá! než bude svítat. „Vstávat nebudu, hlava mě bolí: jseš-li upřímnej, pojď zavaž mi ji. Hlavu jí vázal, ruce mu sklesly: „Co jsi, můj milej, co’s tak uleklý? Ty jsi, můj milej! ty jsi tím vinen, že’s mne opíjel červeným vínem. Červeným vínem, bílou pálenkou: mohla jsem býti podnes panenkou. 1 já panenkou, i ty mládencem, mohli jsme chodit oba pod věncem.“ Ty jsi, má milá, ty jsi vinnější, že’s mě vábila do síně vaší. Do síně vaší, pak do světničky, dávala’s mi tam sladké hubičky. O naší pouti, o posvícení budeme spolu už posvěceni. Pak si tě vemu okolo krku, dám ti hubičku, stisknu ti ruku.

Sušil 1839 | Vyletěla křepelenka z prosa (14%)
Vyletěla křepelenka z prosa a já za ňú bosulenka bosá. Mosím sa já našej mamky pytat, mám-li já tu křepelenku chytat. Chytaj si ju, můj synečku, chytaj, enom sa jí pérek nedotykaj. Jak sa ty jéj jednú pérka dotkneš, hnedky její pravú nožku potkneš.

Sušil 1896 | Stála u studénky brala do puténky (14%)
Stála u studénky, brala do puténky: Napij se, synečku, šak je od panenky.

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (9%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (9%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Erben 2/073 (9%)
Dlouho, můj holečku, dlouho domů nejdeš: koně máš ve stáji, hladem ti řehtají, kdy je krmit půjdeš? Dej jim, má panenko, dej jim kousek sena: aby se nažrali, na mne nečekali, Když já nejsem doma. Dej jim, má panenko, dej jim kousek vičky: aby se nažrali, na mne nečekali mý vraný koníčky.

Erben 5/331 | Když jsem já šel od své (8%)
Když jsem já šel od své nejmilejší, svítil měsíc vysoko, acb Bože! svítil měsíc vysoko: podívej se, má zlatá panenko, jak jsem já už daleko, ach Bože! jak jsem já už daleko. Byl jsem od ni čtyry hony polí, ještě za mnou volala, ach Bože! ještě za mnou volala: „Zůstaň tady, můj zlatej holečku! zůstaň s námi do rána, ach Bože! zůstaň s námi do rána.“ Já jsem se jí začal vymlouvati, že mám krmit koníčky, ach Bože! že mám krmit koníčky: ona začla sobě utírati svoje modré očičky, ach Bože! svoje modré očičky. Co pak pláčeš a sobě naříkáš, když mě tady ještě máš? ach Bože! když mě tady ještě máš: teprva plač a sobě naříkej, až mne víc neuhlídáš, ach Bože! až mne víc neuhlídáš.