Sušil 0041 | Kdo se v_pá-tek roz-ne-mů-že kdo se

Catalogue:
Sušil 1860
  
Song navigation:
  

{8'A 8'B 8''C 8''D } / {8''C 8'B }4'xG / 4'A 4- / {8''C 8''D 8''E 8''E } / {8''D 8''C }4'B / 4''C 4- / {8''E 8''E 8''D 8''C } / {8''C 8'B }4'A / 4'G 4- / {8'A 8'B 8''C 8''D } / {8''C 8'B }4'xG / 4'A
Reference: 
Incipit / Full Text: 
Kdo se v_pá-tek roz-ne-mů-že kdo se v_pá-tek roz-ne-mů-Že, to-mu žád-ný ne-po-mů-že, to-mu žád-ný ne-po-mů-že.
14 words

Similar songs

Erben 2/085 (100%)
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: komu ty se dostaneš, má zlatá holčičko? Koulely se, koulely dvě naproti sobě: komu bych se dostala, než, Jeníčku, tobě? Komu bych se dostala, než, můj milej, tobě: ty jsi hezkej, já taky, šikneme se k sobě.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (100%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Erben 2/069 (100%)
Ty Zvíkovské zahrady pěkně se zelenají; procházelo se tam mé zlaté potěšení. Procházelo, prochází, procházet se nebude: ale sám pán Bůh ví, čí to děvčátko bude! Bude-li má, nebo tvá, komu nám ji pán Bůh dá, kdo to pěkné kvítí, kdo je utrhnouti má!

Erben 2/077 | Já jsem mladá hezounká (100%)
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (100%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Erben 2/123 | Pod našima okny (100%)
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“

Erben 2/104 | Čtrnáct let jsem byl na vojně (100%)
Čtrnáct let jsem byl na vojně, ty ses ještě nevdala: na koho jsi, moje milá, na koho jsi čekala? „Čekala jsem, můj holečku! Čekala jsem na tebe: až ty z vojny domů přijdeš, že pak svoji budeme.

Erben 2/100 | Šla panenka k zpovídání (100%)
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.

Erben 2/054 | Má milá má milá! (100%)
Má milá, má milá! černé oči máte: povězte, řekněte, čím je umejváte? „Já jich neumejvám, leč jen za den jednou, v tom našem potoce vodičkou studenou.“ U potoka stála, napájela páva: povězte, má milá, kdo u vás bejvává? „Nevím, sama nevím, ale dnes se dovím: přijďte k nám z večera, jistotně vám povím.“

Erben 2/044 | Vypraná vestička (100%)
Vypraná vestička[14] neválená: že je má panenka pohaněná. Kdo ji hanil? všichni lidi: co je komu na tom? mně se líbí. „Vypraný šáteček[15] neválený: že je můj holeček pohaněný. Kdo ho hanil? všickni lidi: co je komu na tom? mně se líbí.“

Sušil 0876 | Šak sem já ti říkávala (100%)
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.