Bartoš 1901 / 1234 | Na té vojně néni hojně

134 words

Bartoš 1901 / 1234 | Na té vojně néni hojně (100%)
Na té vojně néni hojně, [: chľeba málo, peněz máło, bití hojně :] Na té vojně nechcu byti, [: na vojně je safraporský živobytí :] Vyjdu-ľi já hde ze žbánem, [: vyvaľujó na mě oči, že su kmánem:] Vyjdu-ľi já do hospody, [: tu kaprálů jako ďábłů za mnó stojí :] Jeden praví: hybaj domu, [: nepudeš-ľi, pošľu já ti pro patróľu :] Patróľa de, co to bude? [: Tenkráť se mi, má panenko, zľe povede :] Ta patróľa, dyž tam přišła, [: jak mě pere, tak mě pere před obršta :] Na druhé deň łavica ven, [: jak mě meľe, tak mě meľe moju p ...... :] Křičím-ľi já, ouvé boľí, [: neměłs chodiť, safraporte, do hospody :] Nekřičím nic, kévá hłavó, [: ty musíš meť, safraporte, futrovanó :] Děkuju vám, pane hétman, [: že ste mi těch pětadvacet vysázeť dał :] Pětadvacet, to je jen špás, [: včerá sem był u děvčete, dnes pudu zas :]

Erben 5/162 | Ach můj Bože! (13%)
Ach můj Bože! co já zkosím: celej tejden za tím plouhem tlapat musím. Nevyspím se, nenajím se: celej tejden za tím plouhem uchodím se. Vejdu-li kam do hospody, sedlák stojí mezi dveřmi, hrozí holí. Pod, pacholče, pod mně domu: nepudeš-li, jak já pošlu pro patrolu.

Sušil 1417 | Zábrdovské vrchní (13%)
Zábrdovské vrchní ten má zlýho drába, visí mu karabáč s ramena na záda. Máme drába, máme v černým dolamáně, dyž on hlavó kévá, nerád večer bévá. Zlýho pána máme, v modrým baladráně, nesce nás dům pustit, me mo zhotíkáme.

Bartoš 1901 / 1115 | Dyž já si zpomenu (13%)
Dyž já si zpomenu na můj věk słobodný, tak ňa má hłavička převeľice boľí. Hłavičko, hłavo má, už ňa toľik neboľ, rači sa ně pukni, ľebo sa ně zahoj.

Sušil 2115 | Za našéma humnama (13%)
Za našéma humnama zabile tam hétmana, to máš, pane hétman, to máš, proč nás na to vojnu dáváš. Bela za ňé mša svatá, slóžile jo děvčata, to máš atd. Bele za ňé rekvie v Ořechově na pivě, to máš atd. Belo za ňé modlení za homnama ho trní, to máš atd.

Erben 6/001 | Miletínští sousedi (13%)
Miletínští sousedi hodni – traladritum hodni jsou, že oni se pod šavličkou nene – traladritum nenesou; co propijou, zaplatějí, žádného se neprosejí ouvě – traladritum ouvěrou. Dali sobě privileje zlatem – traladritum zlatem psát, aby mohli své panenky milo – traladritum milovat; ta jim byla potvrzena od hraběte Valdštejna za du – traladritum za dukát.

Sušil 2035 | Buďte panny veselý (12%)
Buďte panny veselý, mládenci só lacení. [: Pětadvacet za půl jabka :] a padesát za celý.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (8%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Erben 3/124 | Vodevírejte se (7%)
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“

Smutný 27/4/011 | Keď som bol na bani cigáni (6%)
Keď som bol na bani, cigáni mi hráli, němal som P.

Sušil 0244 | Když děvečka huse pásla (5%)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)