Bartoš 1901 / 0857 | Před oltářem stála

23 words

Bartoš 1901 / 0857 | Před oltářem stála (100%)
Před oltářem stála, pilně se vyznala a svému milému ručičku podala: Já nechci žádného, jen svého milého do nejdelší smrti za manžela svého.

Erben 3/049 | Co jsem smutná myslila (33%)
Co jsem smutná myslila před panem farářem, že jsem ruko podala před velkým oltářem: co jsem chtěla, už to mám, už se tomu neschovám, přesmutná děvečka! Cos, Andulko, myslila před velkým oltářem, že jsi ruku podala před panem farářem? Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko nepleť: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš! Kdybysi se schovala, on tě bude hledat, s když psk tě dostane, tu se bude hněvat. Hleď, Andulko, hleď, hleď, své srdéčko neplet: co jsi chtěla, už to máš, už se tomu neschováš!

Sušil 0870 | Synečku synečku (31%)
Synečku, synečku, velké sliby máme, [: kerý jich zrušíme, :] počet z něho dáme. Snadný já, děvečko, snadný já počet dám, dojda k farářovi hned sa vyzpovídám. Není, můj rozmilý, není farář Pán Bůh, on ti neodpustí, dyž mu povíš pravdu.1) Pěkně já ťa prosím, moja roztomilá, budu já putovat za tebe do Říma. Kdyby si putoval do Jeruzaléma, před hrubým oltářem padl na kolena; na kolena padl, sedům rázů omdlel, ješčě ti, synečku, odpuščat nebudem. Dopusť, Bože, dopusť takového hřmění, by na ťa padalo tři noci kamení. Bodaj ťa, synečku, popadla hodoňka, co by ťa držala do půl sedma roka. Do půl sedma roka, zrovna sedum roků, až by ti padali červi z tvého boku. Bodaj ťa, synečku, metalo vředisko, až by ťa hodilo na naše smetisko. Nekleň, milá, nekleň, už jsu proklnutý, snad mosím zahynút pod ludskýma ploty. Pod ludskýma ploty, jako ten hnilý klát, kerý sa nehodí ani do kamen dat.

Sušil 2345 | Daleko široko (31%)
Daleko široko kameň od kameňa, ešče dalej šiřej [: můj milý ode mňa. :] Jak je ten měsíček na nebi vysoko, tak je můj syneček ode mňa daleko. Jak je to slunečko na nebi skrúcené, tak je mé srdenko ve mně zarmúcené. Ani tak nemele ve mlýně odrážka, jako mé srdenko banuje šohajka. Ani tak nehoří svíčka nad oltářem, jako mé srdenko želí za ogarem. Nebudu, synečku, nebudu veselá, dokud nedostanu z tvej ruky prsteňa. Ešče sa prstének na vodě zaklátí, ešče sa můj milý zase k nám navrátí.

Sušil 1838 | V tom hovězském kostelíčku (30%)
V tom hovězském kostelíčku, v tom hovězském kostele, našla jsem já tam za oltářem dva stříbrné prsteně. Jeden sa mi na prst hodil a ten druhý milému, a až půjdeme od oltářa, dáme jeden druhému.

Erben 2/650 | Strakonické dudy hučí (30%)
Strakonické dudy hučí, že mně holka šátek pučí. „Pučím, pučím – anebo nic: já jsem holka od Strakonic.“ V Strakonicích za oltářem leží dudy i s dudařem. Kdo nevěří, ať tam běží, však tam ještě dudy leží.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (27%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Erben 2/387 | Což se mé srdéčko (27%)
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.

Erben 5/399 | Ach já nešťastný v tom světě (27%)
Ach, já nešťastný v tom světě, co já sobě počít mám? miloval jsem hezkou holku, tu sousedovic Lenorku: nastojte! mně ji pantáta brání, že mně jí nedá, že nedovolí. Už jsem císařským vojákem, mám palášek po straně, musím pilně vartu státi, nesmím se žádného báti: to všecko pro tě, nešťastný otče, že’s mně nechtěl dát dceru v dobrotě.

Bartoš 1901 / 1004b | Otvíraj gazděnko (26%)
Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý vrata, nesem ti věneček ze samého złata. Ze samého z łata, ze samého kvítí, podívajte vy sa, jak sa on nám svítí. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až si nepołámem na věnečku péří. Otvíraj, gazděnko, otvíraj tý dveři, až sa podíváme, co máme k večeři. Máme-i k večeři kysełů poľévku, tož my ti utečem půjdeme do šeňku. Ty gazděnko mładá, stroj večeřu ráda, stroj ty nám ju směľe, žały sme veseľe. Gazděnko v rubáčku, napeč nám kołáčků, jakových takových, třeba zemňákových. Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, chystaj nám ho z łásky, zbírały sme kłásky. Ani ne do skľepa, ani do světničky, abys ty neuctił svoje piľné žničky! Gazdo náš, gazdo náš, chystaj nám ałdamáš, v́éru sa před námi do skľepa neskováš

Sušil 2024 | Poslechněte lidé málo (26%)
Poslechněte, lidé, málo, co se v české zemi stalo, udělali škodu hroznó, uřezali kapsu práznó. Udělali ešče více, bosýmu zuli střevíce a nahýmu dvě košule, co jich neměl na svém těle. Beznohé na lípu leze, só tam vtáci, že jich vezme, bezruké na něho hází, němé křičí, že ho srazí. Slepé na ně z trní kóká, hluché jich pilně poslóchá, bezzubé vořeche lóská, homrlýmu nedá kóska.