Sušil 0449 | Když sem já šel k svej

Catalogue:
Sušil 1860
  
Song navigation:
  

{8'G 8'A 8'B 8''C } / {8''D 8''E }4''D / 4'B {8''C 8'xF } / 4'A 4'G / {8'G 8'A 8'B 8''C } / {8''D 8''E }4''D / 4'B {8''C 8'xF } / 4'A 4'G / 4'B {8'B 8'A } / 4'B 4''C / 4'B {8'B 8'A } / 4'B 4''C / {8'G 8'A 8'B 8''C } / {8''D 8''E }4''D / 4'B {8''C 8'xF } / 4'A 4'G /
Subtitle: 
Jiné čtení a pění
Incipit / Full Text: 
Když sem já šel k svej milej, pes na mne vručel, hodil sem mu kus chleba, aby nevručel:1) Gurašku, Guráš, kůrečku tu máš, abys na mě nevručel, když půjdu od vás.
Text variants / Notes: 
1) aby pomlčel.
31 words

Similar songs

Sušil 0449 | Když sem já šel k svej (100%)
Když sem já šel k svej milej, pes na mne vručel, hodil sem mu kus chleba, aby nevručel:1) Gurašku, Guráš, kůrečku tu máš, abys na mě nevručel, když půjdu od vás.

Sušil 2003 | Pytal sa svej milej chlapec (80%)
[: Pytal sa svej milej chlapec, :] [: umí-i juž chleba napéct. :] Šla v nedělu, múku brala, v pondělí ju osívala, a v úterý kvas dělala, ve středu ho zaměšala. Ve štvrtek ho poválala a v pátek ho posázala. V sobotu jí z peci vyšel, na to ščestí milý přišel. Jaký sa ti chléb podařil? Já bych si ho rád ukrójil. Vysoký je jako tanýř1) a lehúčky jako kameň. Ze střídečky voda tekla, za kůrečkú myš utekla.

Sušil 0048 | Ležel Lazar v nemoci (21%)
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (14%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 0195 | Byla jedna vdovička (13%)
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.

Erben 3/203 | Hodnou ženu mám (13%)
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!

Erben 5/266 | Kdybych já měl co bych já (12%)
Kdybych já měl, co bych já chtěl, já bych si nestejskal: krajíc chleba a kus másla, já bych si zavejskal.

Sušil 2102 | Oženil se náš Adam (12%)
[: Oženil se náš Adam, :] [: čert by sa ho byl nadál. :] A žena mu plakala, že by hrubě papala. Napekl jí chleba pec, neostalo jen skrojec. Ešče ona plakala, že by ešče papala. Upekl jí dvě krávy, ostalo jen kus hlavy. Ona zase plakala, že by zase bumbala. Kúpil on jí var piva, všecko ona vypila. Ešče ona plakala, že by ešče bumbala. Kúpil on jí druhý var, neostalo jen pohár.

Sušil 0731 | Strofa (11%)
Strofa 2. Neřechtej, můj vraný koničku, objedeš třikrát ten dům, bude-li má milá ke mně tak upřímná, otevře jejichý dvůr. Strofa 4. Obrať se, můj vraný koničku, pojedeš do pola pryč. S Bohem buď, má milá, Nanynko fortelná, nespatříš mě tady víc. Strofa 5. A dyž sem kus do pola odjel, posla za mnó poslala: Navrať se, můj milý, synečku rozmilý, já juž sem votevřela.

Sušil 0731 | Strofa (11%)
Strofa 2. Neřechtej, můj vraný koničku, objedeš třikrát ten dům, bude-li má milá ke mně tak upřímná, otevře jejichý dvůr. Strofa 4. Obrať se, můj vraný koničku, pojedeš do pola pryč. S Bohem buď, má milá, Nanynko fortelná, nespatříš mě tady víc. Strofa 5. A dyž sem kus do pola odjel, posla za mnó poslala: Navrať se, můj milý, synečku rozmilý, já juž sem votevřela.

Erben 4/133 | Když jsem já šel zvonit (11%)
Když jsem já šel zvonit, on tam na mě číhal. Já jsem ho tam viděl, jak se ke zdi krčil. Myslíš, že tě neznám? vždyť jsi Martin z fary! Zdvihal na mě kámen, pravil: „Že tě praštím!“ Já se tě nebojím, jak jseš o kus větší! Praštil jsem jim o zem a utek‘ jsem domů.