vyletěla

Displaying 1 - 23 of 23
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Vyletěla holubička ze skály, probudila černé oči ze spaní. Kdyby byly černé oči nespaly, byly by tu holubičku dostaly. Nebyla to holubička, byl to pták: když mne nechceš, můj holečku, nechej tak. Když mne nechceš milovati, nechtěj si: bude si mne namlouvati hodnější.
Na vršíčku, na kopečku jsú tam husaři, maji krátký košilečky jako rybáři: voni se tam sekaje, šavličkama cvinkajú; má milá se za mě bojí, že mě zabijú. Nezabijú, nezabijú, já palášek mám: čtyrydvacet těch husarů sám já posekám. Já jsem chlapík jako pták, po miluju, nechám tak, sednu na koně vranýho, pojedu vodsád. „Vyletěla holubička přes ten panskej dvůr, zaplakala, zažehla, že nebudeš můj!“ Mlč, Handulko, mlč nepláč, vono bude zas jinač, bude-li v tom vůle boží, sejdeme se zás. Pod vršíčkem, nad vršíčkem jsou tam husaři, mají modré kamizoly, jako šumaři; oni se tam sekajou, šavličkama řinkajou: zkázala mně má panenka, že mě zabijou. Nezabijou, nezabijou, já se jim nedám: půl tuctu těch modrejch ptáků sám já posekám; já jsem chlapík jako lev, má panenka – mlíko, krev: kdo mně na ni rukou šáhne, zví, jak je můj hněv.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Vyletěla holubička, ai, vyletěla holubička, ai, od sósedů z okýnečka. Sedla sobě na bránečku: Copak děláš, můj synečku? U synečka za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži synek leží, poróbanó hlavu drží. Cos, má milá, cos dělala, žes synečka róbat dala? Bránila sem, nemohla sem, vezma šátek, plakala sem. Sósedova stěna bílá, teče po ní krev nevinná. *) Panenka ju zaličuje, krev nevinná přestupuje. »Nepřestupuj, krev nevinná, bývalas mně kdysi milá.« Nezaličuj, nezaléčíš, pokad se s ním nerozlóčíš. Už je stěna zalíčená, má milá s ním rozlóčená.
Vyletěla holubinka z bílého stáda, naša dívka dycky plače, že se nevdává. A já plaču a naříkám dávnej příhody, měla sem vínek zelený, spadnul do vody. Neplač, neplač, galanečko, nenaříkaj oň, vychoval sem dvě labutě, poplynú ti proň. Jedna praví: Nepoplynu, neumím plynút, druhá praví: Já poplynu, bych měla zhynút. Labuť plyne; vínek tone až na samé dno; těžko je jí ho dosáhat, dyž je neskoro.
Vyletěla holuběnka [: ze skály, :] probudila modré oči ze spaní. Dyby byly modré oči nespaly, byly by tu holuběnku dostaly. To nebyla holuběnka, to byl pták, dyž mě nechceš, má panenko, nechej tak.
Vyletěla holubinka, vyletěla holubinka od susedů z okýnenka.
Vyletěla, vyletěla holubinka od susedů z okýnenka.
Vyletěla, vyletěla holubička od susedů z okénečka.
[: Vyletěla holubička :] od súsedů z okénečka. Letělatě hore dolů až k milému na stodolu. Sedla si tam na bránečku, pohlédala po synečku.1) Slyšela tam dřeva rúbat, počala na něho volat Nech, šohajku, dřev rúbání, půjdem spolem na zdávání. Rádo, děvče, rádo mě máš, dyž mě na zdávání voláš.2) Až co bych tě nevolala, dyž sem tebe milovala.3)
[: Vyletěla holuběnka :] od súsedů ze dvorenka. Jak letěla, zahrkala, na drúženky zavolala: Ach, družky, milé druženky, braňte mně mojej hlavěnky. Jakž my ti jí bránit máme, když my jí v rukách nemáme?1) Ony majú ostré meče,2) a my máme krásné věnce.3)
Holuběnko sivá, holóbek tě volá. Abys vyletěla do širého pola. Do širého pola, na vorané rolí, aby vyzbírala to drobné kamení. Drobné vyzbírala, velkýho nechala; dobře holuběnka, dobře udělala.
Vyletěla křepelenka z prosa a já za ňú bosulenka bosá. Mosím sa já našej mamky pytat, mám-li já tu křepelenku chytat. Chytaj si ju, můj synečku, chytaj, enom sa jí pérek nedotykaj. Jak sa ty jéj jednú pérka dotkneš, hnedky její pravú nožku potkneš.
Já su malý žáček, zpívám jako vtáček. Ešče bych lépe zpíval, dybych žemličky s medem jídal. Ale já nemám hlasu, jídávám s olejem kašu. *) Já su malá panenka, chcu byt Kristova milenka. Ráda do kostela chodím, Pánu Bohu se tam modlím. **) Já su malá Apolenka, vyletěla sem z komínka. Lidé se mne polekali, na kolena poklekali, lidé se mne nelekejte, na kolena neklekejte. ***) O, Kriste králi, my žáci malí víme o tobě, žes přišel s nebe, stoupils k nám dolů, byls s námi spolu. Na zemi's bydlel, tomus ty sám chtěl, Protož my všickni dnešní vršečky tobě zpívat budem až na věky, amen.
Vyletěla sojka z druhé strany hájka, pásli tě tam pastuškové, jedli kašu z hrnka. Přiletěl k nim anděl a jim rozpověděl: Že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl. My sme žáci malí, rádi bychme brali koledničku na ručičku, dybyste nám dali. A jak nám nedáte, brzo uhlédáte, všecky hrnce vám potlučem, co v polici máte. To malé děťátko, to by se chovalo, po troníčku na ručičku rádo by dostalo.