Bože mne polituj!
kde je, můj tatíček?
už na něm vyrůstá
zelený trávníček.
Zelený trávníček,
žlutý karafiját:
škoda vás tatíčku,
škoda vás nastokrát!
Bože mne polituj!
kde je má mamička?
už na ní vyrůstá
zelená travička!
Zelená travička
bílým kvítkem květe:
už mne, má mamičko,
vdávat nebudete!
Ach nemám mamičky,
nemám už tatíčka:
mám jenom sestřičku
a toho bratříčka.
Bože mne polituj!
kam se obrátit mám?
komu požaluju,
když rodičů nemám?
Požalovala bych
svému bratříčkovi:
přec to tak nebude
jako tatíčkovi!
Požalovala bych
své milé sestřičce:
přec to tak nebude,
jako své mamičce.
Za kamenným plotem
zpívá tam slavíček:
že tam odpočívá
můj zlatej tatíček.
Za kamenným plotem
lítá holubička:
že tam odpočívá
má zlatá mamička.
Sviť, měsíčku jasný,
nezacházej ještě:
že je můj holeček
na daleké cestě.
Na daleké cestě,
mezi rovinama:
to sám pán Bůh soudí,
co je mezi náma.
Mezi náma dvěma
láska nejstálejší;
ta nám bude trvat
do smrti nejdelší.
Do smrti nejdelší
láska bude trvat:
až budou skřivánci
o vánocích zpívat.
Skřivánci zpívali,
můj milý nepřišel:
snad se na mne hněvá?
snad na mne zapomněl?
U svatého Jana
je černý lesíček,
že tam odpočívá
její milovníček.
Kdyby to vědělo
jeho potěšení,
ono by tam za něj
dalo na modlení!
[: Stojí dřevo olíva. :]
Na něm Pán Bůh odpočívá,
svó předrahó krev vylívá.
Šla tě tady Maria,
našla na cestě kříž Boha.
Tém křížem se žehnala,
zlýho ďábla se nebála.
Žehnéme se ním taky,
odženem ďábly proklaty.
[: Když sa Janko do vojny bral, :]
on svej milej přikazoval:
Nevdavaj sa, moja milá,
čekaj ty dva roky na mňa.
Šest roků ona čekala,
na ten sedmý čarovala,
až sa černá zem pukala.
Už Janóšek z vojny jede,
už on ke svej milej jide.
Zaťukal tam na okénko:
Odevři mně, má Kačenko!
Jak ho milá uslyšela,
hned mu dvéřa odevřela.
Levú ruku mu podala
a pěkně ho přivítala.
Vítaj, Janku roztomilý,
dávno jsme sa neviděli!
Mám-li ti večeřu dati
nebo čeládku zbuditi?
Na to Pán Bůh noci dává,
nech čeládka odpočívá.
Vyprovoď mia, moja milá,
až tam do čírého pola.
Vyprovoď mia přes to pole,
až po ty střešenky malé.
Pohleď mně, milá, do hlavy,
co mia má hlavěnka bolí!
Můj Janošku roztomilý,
proč ťa tvá hlavěnka bolí?
A jak by mia nebolela,
když šest roků v zemi hnila.
Na ten sedmý vstat musela,
dyž’s mně hrubě čarovala.
Ja, tak’s ty mně čarovala,
až sa černá zem pukala.
Dom běžala, nemeškala,
maměnce to povídala;
že je Janko porúbaný,
pod střešenkú pochovaný.
Vem, dceruško, bílé groše,
a daj zaňho slúžiti mše.
Jak měl kněz mšu dokonávat,
on jí došel poděkovat:
Děkuju ti, moja milá,
že’s mia z pekla vykúpila.
Ach, Bože, rozbože,
kde je má maměnka!
Už na ní narostla
zelená travěnka.
Zelená travěnka
modrým kvítím kvete,
že už mě, maměnko,
vdávat nebudete.
Ach, Bože, rozbože,
kde je můj tatíček?
Už na něm narostl
zelený trávníček.
Zelený trávníček,
červený hřebíček,
že už mně nebude
vdávat můj tatíček.
Já nemám maměnky
a nemám tatíčka,
já tady mám jenom
jednoho bratříčka.
Ach, Bože, rozbože,
jakó já křivdu mám!
Komu požaluju,
dyž rodičů nemám.
Požalovala bych
svému bratříčkovi,
předc to tak nebude
jako tatíčkovi.
Požalovala bych
své milé sestřince,
předce to tak néni
jako své maměnce.
V slavkovském krchově
holubička sivá,
a tam odpočívá
má maměnka milá.
V slavkovském krchově
vyrůstá hřebíček,
tamto odpočívá
můj milý tatíček.1)