mi

Displaying 101 - 200 of 398
Uši/usťa sa mi zpievaju, oči sa mi smejú, ale u srdca
Kořalko, kořalko, pěkný řeťázek máš, když sa ťa napiju, kuráže mi dodáš
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
Dyby mi tak Pán Bůh přil, jak mi lidi přejú, už bych dávno ležela pod tú černú zemú. Ale že mi Pánbiček všecko dobré přeje, taky se mi na světě všecko dobré děje.
Horo mila, vysoka’s je, kopečku zeleny! Jak ja sobě rozpomenu na můj deň posledni. Ach, Bože můj, mocny Bože, kaj můj nocleh budzě tenkrat, když moja dušička z meho cěla vyjdzě. Snad u Krista Spasitele, tam si odpočině, ach, tam ona prvšu nocku, ach, dobře spać budzě. Mam ja postelku ustlanu, ale vim, že dobře, co mi Kristus Ježiš ustlal na kalvarskej hoře.
Ježíši, světlo života, potěšení všeho světa! Na zemi nejsem nežli host, uděl, ať sem hříchů svých prost. Mám před sebou práznou cestu k tvému nebeskému městu; tam je má vlasť zaslíbená, krví tvojí vysloužená. Tvé svaté bolestné rány jsou mé duše jisté schrány, v nichž by se skryla holubice a nebála se vichřice. Když mně smrtí stuhne srdce, budiž slovo tvé má svíce. A když nakloním své hlavy, přej mi, Christe, věčné slávy. Tvůj kříž berla k putování, tvůj kříž mé odpočívání; nechť tvé prostěradlo lněné jest mé roucho smrtedlné. Dej, ať před soudem obstojím, odsouzení se nebojím; otevři mně nebes vrata, když dokonám pouť života.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
[: Starala se máti má, :] hej nam hej, kde mě k místu dochová. [: Nestarej se, matičko,:] hej nam hej, dá mi Pán Bůh místečko. Na slavkovském krchově, tam mám místo v hotově. Ty nebeské hvězdičky budou moje družičky. Nebeští andělové budou moji družbové. Ti slavkovští zvoníci, to jsou moji muzici. Ty slavkovské zvonečky, to jsou moje husličky. Ty mně budou pěkně hrát, a já budu tvrdo spat. By mi hráli sto hodin, já se už neobudím. By mi hráli dvě sta let, už nepřijdu na ten svět. By mi hráli přes tři sta, já už půjdu před Christa, je tam daleká cesta. Je tam cesta daleká, nech se žádný neleká.*)
Starám se já, starám, starú maměnku mám, kdo mi jich opatří, až já se jim vydám.
Staram ja se, staram, staru maměnku mam, kdo mi jich opatři, až ja se jim vydam. Vydam se ja, vydam za štyry neděle, za štyry neděle, do tej cizi země. Rozmili přatele, něstyďtě se za mne a vyprovoďtě mne do tej cizi země. A co pak my bychmy byly za přately, dybysmy my tebe něvyprovodili? Budu meť za družbu svateho Jozefa a za starosvatku Krista Pana matku. Budu měť ženicha Ježiše mileho, a on mne přivedě do kralovstvi sveho. Vezmu si družičky knězove ručičky, ony mne odvedu od moji mamičky.1)
Vyviň, vyviň svou ručičku, o, božské pacholátko; já do ní vtisknu hubičku, o, sladké Jezulátko. Nynej, nynej, holubičko, marijanské poupátko; podložím ti své srdéčko, o, nevinné robátko. Vyhlídáš z lůna matičky a snad hledáš beránky? Z mé duše, bludné ovčičky, ustroj své radovánky. O, matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka, ať objímám do sytosti andělského panáčka. Pro to útlé pacholátko drsnaté jsou jesličky, v srdci láskou zapáleném lepší jsou poduštičky. Nebeští dvořenínové, sem s nebe pospíchejte a rozkošné nemluvňátko s matičkou1) kolíbejte. V kralů východních šlepěji do Betléma přistoupím a víru, lásku, naději od nich sobě zakoupím. O, děťátko roztomilé, do srdce mého vpadni a v duši mé od té chvíle na věky věků vládni. Stavím na tvém smilování, já sem tvůj, spas mě, Pane, ať setrvám do skonání, dej, Bože, ať se stane. Měj se dobře, marný světe, s tou podvodnou radostí, již Ježíš v srdci mém kvete, ten květ plný sladkosti.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
[: Brodil Janko koně :] [: v polanskej dolině. :]
Brodil Janko koně v polanskej dolině. 1) Koničky nad vodú, Janíček pod vodú. Koničky řehtali, jako by plakali, Janička hledali. Milá nemeškala, k rybařom běžala. Rybáři, rybáři, zatahujte moře, utopilo sa mi potěšení moje. 2) Ponajprv zatáhli, klobúček 3) vytáhli. Po druhé zatáhli, širáček vytáhli. Po třetí zatáhli, Janóška vytáhli. To-li je ta ryba, mému srdci milá? 4) Milá nemeškala, k zvonařům běžala. Zvonaři, zvonaři, zvoňte na vše strany, utopilo sa mi moje potěšení. Milá nemeškala, k stolařům běžala. Stoláři, stoláři, dělajte mi truhlu. Velikú, širokú, co dvá do ní lehnú, milý se svú milú. Milá nemeškala, k hrobařům běžala. Hrobaři, hrobaři, ukopte mi jamu, velikú, širokú, co dvá do ní lehnú. Janošek a i já, lehneme obadvá.
[: Povězte, povězte, vy malé rybičky, :] [: viděly-i ste tam, :] devča u vodičky? Viděly, viděly, dívalo sa do ní: Si-i tak hluboká, jako si široká, skočila bych do ní. Neskákáj, neskákáj, nedělaj mi toho; jak sa ti nelúbím, hledáj si jiného. Rožnove, Rožnove, stojíš na kopečku, pro tebe sem pozbyl svoju galanečku.
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)
Kuli se to jabko, kuli po ulici, [: kaj stě se poděli, :] moji milovnici? Něbyla sem doma, potkala mne škoda, měla sem mileho, vzala mi ho voda. Půjdu do kostela, budu prosiť Boha, aby mi ho dala ta dunajska voda. Ona mi ho dala, ale ni živeho. Na prostřed srdečka mečem prohnateho. Skoč, děvucho, dolů s břeha vysokeho, vytrhni meč ostry ze srdečka meho. Ona ho vyjala, do svojiho ťala, a to pro synečka, že ho milovala.
[: Byl tatíček starý, :] [: měl tři pěkné dcery. :] Jak nejstarší vdával, tři sta jí věnoval. 1) Tu máš, dcerko milá, by si mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak prostřední vdával, dvě sta jí věnoval. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, když nebudu chodit, nebudu moct robit. Jak nejmladší vdával, sto peněz jí zadal. Tu máš, dcerko milá, abys mě živila, jak nebudu chodit, nebudu moct robit. Neminú tři léta, jde starý do světa. Jide tam s húlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k první dceři, sňal klobúk u dvéří. 2) Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Já nemožu robit, musím chleba prosit. Do komůrky vešla, provaz mu přinesla. To máš, taťku starý, už můžeš na mary. Aby se oběsil, věc chleba neprosil. Jde starý s húlečkú, zhůru po chodníčku. 3) Přišel k druhé dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcerko milá! Daj mi kúsek chleba. Do komůrky vešla, chleba mu přinesla. Tu máš, taťku starý, aby ses udlavil, věc chleba neprosil. 4) Jde starý s hůlečkú, zhůru po chodníčku. Přišel k třetí dceři, sňal klobúk u dvéří. Zdař Bůh, dcero milá! Daj mi kúsek chleba. Vítám vás, tatíčku, sivý holúbečku. Já vás budu chovat, vy mně děti hlídat. Sedněte, tatíčku, vařím polévečku. Já jí jest nebudu, hořem jest nemožu. Co je vám, tatíčku, sivý holúbečku? Jedna provaz dala, abych se oběsil a k ní věc nechodil. Druhá chleba dala, abych se udávil a k ní věc nechodil. Já na ně poběhnu, jim domlúvat budu. Než na ně doběhla, jedna zkameňala.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadauy z čuna. Dvě ženičky muadé, tři panenky švárné a jeden muádenec, uvijem jim věnec. Na kohos, Mariško, na kohos vouaua, dyž ti ta vodička usta zalévaua? Byua bych vouaua na svoju mamičku, ale sem nemohua pro prudkú vodičku. Byua bych vouaua na svého tatíčka, ale sa mi vliua voda do srdečka. Byua bych vouaua na svého miuého, ale sem nemohua pro Boha živého. Mariščina máti na ulici stojí, ruce zauomuje, družičkám děkuje. Pěkně vám děkuju, hodonské družičky, co ste bývavauy s mú Mariškú dycky. Hodonščí muádenci, pěkně vám děkujem, že ste mú Marišku vynesli z vody ven.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
[: Paní syna ukládala, :] tak mu ona zazpívala: Huli, beli, můj pacholík, tvůj otec je velký zbojník. Ve dně ide, v noci přide, vždy krvavý meč donese. Dvanást šátek sem zedrala, co sem mu meč utěrala. »Pověz že mi, ženo věrná, jak jsi to sobě zpívala?« Šak sem si já nezpívala, len sem si na služku lála. Pověz že mi, služko věrná, proč ta paní tobě lála? Šak mňa paní nic nelála, len si syna ukládala. Poďže, ženo, poďže dole, pojedeme tam do pole, pod ty hrušky rozšířené. Sedni, ženo, sedni dolů, já ti zetnu hlavku tvoju. Podaj, služko, daj synáčka, nech mu bozkám jeho líčka. Jedno líčko pobozkala, druhé líčko vyhryzala. Tu máš, synu, na památku, že ti stínal otec matku.
[: Pase pastýř ovce :] [: na zelenej lúce. :] Pan stoji na moscě, přeličuje ovce. Jedneho chybělo, baranka lyseho. Kaj je baran lysy, co chodzil do Nysy? Vlci mi ho vzali, do lesa zahnali. Čemu si psa něčval lebo sam něběhal? Psi něchcěli ščekać, ja sem němuh běhać. Z uterka na středu ovčiřička vedu kaci po ulici prosto k šibenici. Jak mila vidzěla, hněd k němu běžala. Tu maš, mila, šatku, na věčnu pamatku. Tu maš, mila, druhu, na věčnu posluhu.
Nechoď, Janku, přes Javornik, povidaju, že si zbojnik. Něni sem ja žadny zbojnik, němam peněz, enom trojnik. Ešče mi ho mila dala, dy mne z domu provadzěla. 1)
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
Vandrovala Kačenka, ta rychtařova dcerka, hejnam hej, ta rychtařova dcerka. Vandrovala dolinú, až na lúčku zelenú, hejnam hej, až na lúčku zelenú. Nadešla tam Janíčka a on pásl koníčka. Sedni, milá, v té trávě, jískaj mi v mojí hlavě. Při kopečku seděla, jískati mu musela. Co do hlavy pohlídla, zaplakati 1) musela. Proč Kačenka truchlivá, když do hlavy pohlídá? Zle, Janíčku, zle s námi, černá mrakva 2) nad námi. Nade mnú jest černá mhla a nad tebú červená, hejnam hej, že nebudu tvá žena. 3) Janíček se rozhněval, hned Kačence hlavu sťal. 4) Položil ju na Dunaj, a na Dunaj hluboký. Jeli tamto pánové od bystrého Dunaje. Co, Janíčku, co tam máš, co kamenem pokládáš? Hned Janíčka chytili, k šibenici ho vedli. Šibeničko šibená, pro koho si stavena? Čili pro mne samého, či pro koho jiného. Byl bych tebe ozlatil od vrchu až do dna, že nebyla hodna.
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
Trubju, hraju i bubnuju, vojačkové maširuju. Težcic bych ja maširoval, dyby mi hdo koňa sedlal. Starši sestra uslyšela, bratrovi koňa sedlala. Ta prostředni šablu dala, ta najmladši zaplakala. Něplačcě, sestry, o bratra, a on přijdzě za tři leta. Už tři leta pomijaju, sestry bratra vyhlidaju. Pytam se vas, pani mili, kaj scě bratra, kaj scě dzěli? Vaš bratřiček v poli leži, krev od něho valem běži. A kůň jeho vedle něho, nohu hřebe, lituje ho. Stavaj, paně, stavaj, nělež, daval si mi holy oves. A včul němáš ani slamy, rozďubu cě straky, vrany. Straky, vrany i ptakove, na ostatku chrobakove.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
Vyletěl tě sokol hore pod oblaky a měl un peřičko nade všecky ptaky, nad všecky zvěřinečky. A letěl un, letěl po tem Rybim zhůru, a spustil se po dřevě javoru, po stromečku zelenem. A letěl un, letěl, vesele zazpival: Spiš-li, mila, spiš-li čili čuješ, čili koho nocuješ? A něspim ja, něspim, a ja dobře čuju, ja žádneho tudy něnocuju, ani tebe něbudu. A tak mila s milym spolu rozmluvala, ež ona ho po řeči poznala, pěkně ho přivitala. A vitaj, můj mily, z dalekej krajiny, povidaj mi nějake noviny, jak se ti v světě vedlo? A vedlo je, vedlo, ma mila děvečko, zraněne je me srdečko všecko, to pro tebe, děvečko.
Zdalo se Ranoši na loži ležucej, že Jaša utonul po vodzě plynuci. Že Jaša utonul, jak by ho vidzěla, popatřicě lude, jak ho milovala. Chodzila Ranoša, po břehu běhala, rybaky na pomoc po vodzě volala. Rybaře, rybaře, pro Boha živeho, či scě něvidzěli Jašonka mojeho? Vidzěli, vidzěli ale něživeho, na prostředku vody mečem probiteho. Rybaře, rybaře, na čluny sedajcě, mojeho Jašanka na břeh vyrušajcě. A hnedkaj rybaře Čluny zarušali, mileho Jašanka na břeh vyrušali. Skočila Ranoša s břehu vysokeho, vydobila ten meč z boku Jašoveho. Meč ten vydobila, sama se probila, pohledněcě, lude, jak ho milovala. Bože můj, Bože můj Bože miloscivy, keho jsem kochala, teho mi už něni.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Z jedné strany Dunaje Dorna nohy myje; z druhé strany Dunaje Ján napájí koně. Ach, má milá Dorničko, bílý nohy máte: Což je tomu přeblaze, za kém pokráčáte. Ach, má milá Dorničko, černý oči máte. Což je tomu přeblaze, za kém pohlédáte. Ach, má milá Dorničko, bílý ruce máte; což je tomu přeblaze, komu je podáte. Ach, můj milý Janíčku, přijdi ty dneska k nám, tobě já jich podám. Ach, má milá Dorničko, bévá tma z večera, Donaj je hlyboká. Ach, můj milý Janíčku, já zažnu svíčečku proti okýnečku. Až ty Donaj přeplyneš, já podám ručičku. Dorna svíčku zažala, Ján po vodě plyvá. Ach, maměnko má milá, puste mě z hradu ven, ztratila sem prsteň. Já tě nepustím z hradu, sama ti proň půdu. Dorna z hradu vyběhla, k rybářom běžela. Ach, rybáři, rybáři, chyťte mi tu rybu mému srdci libú. Rybáři sak zatáhli, rybičku vytáhli. Ach, to není ta ryba, mému srdci libá. Po druhý sak zatáhli, Janíčka vytáhli. Ach, to je ta ryba, mému srdci libá. Ach, což je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla milá dva nože, oba metalové. Jedném hrob ukopala, druhém se zabila: Kdo tu půde, pojede, každé si zpomene! Ach, tu leží Dornička, panská služebnička, vedle leží Janíček, panské služebníček. Zhynul milé pro miló, milá pro milého. Ostali tam obá dvá jeden pro druhého.
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
[: Ach, laštověnka, černy ptak, :] ráno vstává, švihotava, mlade ludi ze sna budi. Ach, laštověnko černička, přeleť polečko z nizučka. Přeleť mi ono staveni, hdě je moje potěšeni. Ach, mam srdce zarmucene, jak do trňa zatlačené. Ach, potěš mi ho mily Bůh, něpotěšiš, musím zhynuť. Ach, zhynu ja něnadale, nepřátele stoja všadě. Něpřately mam na sebe, nědaju mi, synku, těbe.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.
Aj, zerzaj, zerzaj, můj koníčku vrany, přes pole jeduci, aby uslyšela moja najmilejši v komůrce seďuci. Jak ho uslyšela, zaplakat musela o koňa vraneho, ně tak o konička, jako o Janička, Janička švarného. Svítilo slunečko na me okenečko, od půlnoci měsiček, ach, že už mi zarůst od mého milého přes zahrádku chodníček.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
A v tej našej zahradecce stoji sucha jedla; [: něbuděš ty, děvče, moja, :] ež se rozzeleňa. Kerak se ma rozzeleňať, dyž je suchy kořen? Něnis mne ty, můj synečku, něnis mne ty hoden. Do tej našej zahradečky naseju si osti, aby mipominuly po milem tesknosti. Tesknosti mne pominuju, žalost mi nastava; ach, měla jsem ja synečka, už mne zaněchava.
Běži voda, běži, po kamenich šusti. Zkazal mně můj mily, že mne už opusti; dle slovečka jedneho pozbyla sem milého. Dycky mně sliboval, stoja v našej sini, že mne nězaněcha, dyby měl sto jinych. A ješče žadnej něměl, a už na mne zapomněl. Ja přijdu k muzice, stojim vedle kola, můj mily se toči, něboji se Boha, kole mne se otira, jinu do taňca bira. Šla ona do domu, lehla na lůžečko: Ach, potěš mi, Bože, to moje srdečko. A tu přijdě a buři: Staň, ma mila, otevři. Cos mi ty tu přišlo, něščastne stvořeni! Nadarmo je všecko to tvoje choděni; neb ja juž mam jineho, Pana Boha sameho.1) A ja tebe prosim, bys se něhněvala, červeným hedbavim šatek vyšivala; neb sem ja ten, co sem byl, navratiť se zas minim.
Co ten ptáček jarabáček nad námi lítá? Co to nese za novinu, že nic neříká? Nese, nese novinečku, ale takovou, že mi ze všech nejmilejší chodí za jinou. Dyž si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám, pro něj smutek neponesu, ani ho nemám.
Číž to pachole po vsi chodí [: a dobré lidi :] ze sna budí? A čí by bylo? rychtářovo; chodí pod okenko Tomečkovo. Tluče na okno i na dvéři: Pod mi, má Františko, poď, odevři. Nač bych já tobě otvírala? Dyž tebe miluje panna jiná. Mně nemiluje žádná inší, leda ty, Františko nejmilejší.
Ořeši, moje ořeši, hdož mně srdečko potěši? Zarmuti mi ho leda hdo, potěšiti ho něma hdo. Ach, potěš mi ho sam, Bože, dy už maměnka němože. Už moja mati tvrdo spi, o mojem veselu něvi. O, hdyby ona věděla, potěšiť by mne musela.
Či’s něbyl doma, či’s krmil koňa, či ci macička nědala? Alebo ci jinša, ta dzěvucha milša, cestečku zastupovala? Měl jsem ja koňa baj sem byl doma, baj mně macička kazala; ale že mi jinša, ta dzěvucha milša, cestečku zastupovala.
[: Dej mi, panenko, rozmarýnu, :] [: ať pod okénkem nezahynu. :] Nasela sem ho záhoneček, vyvila sem ho na věneček.*) Nasela sem ho ešče druhý, vykutaly ho vaše kúry. Nasela sem si ešče třetí, vytrhaly ho vaše děti. Počkej, synečku, u našich vrat, až nám rozkvete karafiát. Karafiát a boží dřevce, měla sem synka, už mě nechce.
Dej mi, Bože, ten dar, co se mi v noci zdál, černojoký synek před naším oknem stál. Černojoký synek jako rozmarýnek, jak by ho maměnka vyvinula z plinek. Dyby tě, synečku, z kameňa tesali, tak tě nevytešó, jak tě vychovali.
Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali a už ťa mně slubovali. »Šohaj, šohaj, laštovička, odpadeľs mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jabko od halúzky.«
Tulipán, tulipán, sedem rázů kvitel, jak’s ty mi, můj milý, jak’s ty mně odvykel? Já sem ti odvykel velice lahúčko, tak, jak by odpadlo se stromu jabučko. Červené jabučko, po zemi sa kúlá, dojdi k nám, šohajku, je-li tvoja vůla. Červený tulipán není trvanlivý, černojoký šohaj není spravedlivý.
Dolina, dolina, malá dolinečka, [: jak mně zavoněla :] přespolní děvečka! Ani mně nevoní rozmarýn vonička, jak mi zavoněla přespolní děvečka.
[: Vinku, vinku polejovy, :] jak mne pod nim hlava boli! Hlava boli, srdce tuži, že můj mily jinši služi. JinŠi služi, ba i budě, ež mne zaňho haňba budě. Sednul za stůl a zaplakal: Vrať mi, mila, co sem ti dal. Vrať mi, mila, co je meho, ja ti vratim, co je tveho. Vrať mi, mily, můj věneček, ja ti vratim prsteneček.
Pršalo, bylo tma nad našú zahrádkú; [: těšívali sa chlapci :] mému marijánku. Netěšte sa, chlapci, mému marijánku, súsedové děvčata majú fijalenku. Co je po fijalce, keď mi nic nevoní. Co je po tej frajirce, keď k ní vůla néní.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem dosedá ledakdo.
Horno mi je, horno, už je všecko darmo, už s mojím synečkem posedá ledakdo. Posedá, posedá, ledajaká dáma, co ona neměla jakživa galána. Jakživa galána, jakživa milého,1) a včil s ním posedá do rána bílého. Posedaj, posedaj, enem mně pokoj daj, enem sa, dcérečko, ze mňa nevysmívaj. Nebudu, nebudu, v tem Ujezdě bývat, lebo mně nedajú dobrej vody píjat.
Chodi trubač po dědině, mileho mi ze sna probudzuje. Ach, trubači, něpotrubuj, mileho mi ze sna něprobudzuj. Ja sem ho ledva uspala, aby ho hlavěnka něbolela.
Chodzila, chodzila smutno po hajičku, kapaly i selze po červenem ličku. Chodzila, chodzila, rukami lomala: Už sem jo ztracila, co sem roda měla. Ztracilach, ztracilach zelenu ratolesć, co mi odbirala od srdečka bolesć. Byla lavka, byla, a už se zlomala, co sem jo s synečkem na ni sedovala. Dyby to pon Bůh dal, by se ona zrůstla, aby sem synečka na ni seděć našla! Za našimi okny tam se husky peru, kero loska tuho, to se zřidka beru.
Jaborník, Jaborník, zelený Jaborník, dy sa miuá vydá, kam já budu chodit? Možeš, šohaj, chodit k mojej kamarádce, ona má zelený rozmarýn v zahrádce. Co to za rozmarýn, dyž mi nic nevoní, co mně po panence, dyž k ní chuti néní.
[: Kaj ty jeděš, můj Janičku? :] Jedu orať za vodičku. Oral sem tam včeraj, dněska, všecko mi to voda sněsla, sněsla mi to do tarasu; čim ja budu chovať chasu!
Jede Janiček na branym koňu po zelenej, po travě a rozpuscil un zlate perečka koničkovi po hlavě. Něni mi lito zlatych pereček, že jsem jich rozpuscil, ale je mně lito švarne dzěvuchy, že jsem ji opuscil. Choď by mi včilej muzika hrala, trubači trubili, ach, to by mi to moje srdečko něrozveselili.
Kameňu, kameňu, těžko srdcu mému, rozděl se1) na dvoje, potěš srdce moje! Dyby se ten kameň ve zlato obrátil, co by se děvčati syneček navrátil.2) Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené? Hoříš jako plameň, visíš jako kameň. Horno mi je, horno na mojem srdečku, jak by mě ho svázal červenú šnúrečkú. Červená šnúrečka je velice tenká, ona se vřezala do mého srdeňka.
Dyby mně tak svítil, jak mně svítívával, dyž pěkný měsíček naproti bývával. Svítil mně měsíček z hory javorové, ale se zatemnil v síni šohajové. Svítil mi měsíček, hezký šohajíček, ale už nesvítí, zašel za kopeček.
mi tak nebude, jak mi bývávalo, dyž mi modré kvítí v zahradě kvítalo. Nebylo to kvítí, bylo to hřebíček, už mě zanechává můj milý syneček.
mi tak nebude, jak mně bývávalo, dyž mně to slunéčko jasně svítívalo. Už mně tak nebude, jak mně bylo kdysi, dyž mě nosívával můj koníček lysý. Svítilo mně slunce v malónké chalópce, už mně svítit nechce, nech svítí komu chce. Svítívával mi tam přejasný měsíček, včilé mi zarůstá k mé milé chodníček. Zarůstá, zarůstá drobnó jetelinó, že sem se podíval na děvečku jinó.
Slibovals, že si mne vezmeš, až to zrale žito sežněš. Slibovals mi, že na rolu, přived si mne na něvolu. Slibovals mi, že do statku, přived si mne na zlou matku, slibovals mi, že do fojstvi, přived si mne do hoferstvi.
Slibovals, že si mne vezmeš, až to zrale žito sežněš. Slibovals mi, že na rolu, přived si mne na něvolu. Slibovals mi, že do statku, přived si mne na zlou matku, slibovals mi, že do fojstvi, přived si mne do hoferstvi.

Pages