mi

Displaying 201 - 300 of 398
[: Dy sem ja šel přes ten hajek, :] [: zavoněl mi marijanek. :] Marianek najdrobnějši, buděš moja, najmilejši. Marijanek, drobne kviti, poď mne, mila, sprovoditi. Jak tě ja mam sprovoditi, dy už lide všadě sviti? Su tu lide nic dobreho, vysměju se z chudobneho.
Lúbí sa mi, lúbí to troje jménečko, Janovo, Jurovo, šohajkovo všecko. Janovo, Jurovo, to pomažu blatem, a to šohajkovo vymaluju zlatem. Janovo, Jurovo svinu do listečka, a to šohajkovo do svého srdečka.
Majový vršečku, ty jsi mi na závadě, nevidím synečka [: chodívat po zahradě. :J1) Po zahradě chodit, ani travěnky kosit; musíš ty, synečku, ten vršeček roznosit. A ty ho roznosíš a já ti ho rozhážu, přijdi k nám, synečku, jak já pro tebe zkážu. Zkážu já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi poletí ponad všecky kopce. Ponad všecky kopce, ponad všecky doliny, ja, že mě zanechal syneček roztomilý. Ja, dyž mě zanechal, šak se já mu neprosím, dyť ja ešče ráda červenú pentlu nosím.
Milo je mně, milo, když mi ideš mimo, ešče je milejší když sedíš před naší. Milo je mně, milo, za tebú pohlédat, ešče je milejší podle tebja sedat.
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Nebudu se vdávat, budu očekávat, až bude sám Pámbůh mládenců rozdávat. Už jich všeckých rozdal, jenom jednoho má, o toho poprosím, toho mi Pámbůh dá.
Něchoď ty mně, můj synečku, tady, něšmatlaj mi marijanku všady. Je pěkny zeleny a ve vrchu pěkny červeny. A jak mi to jedno kvitko urveš, to se mne ty, synečku, něvezmeš. Něvezmeš, něvezmeš, něni to, synečku, žadna lež.
Neořu, nekopu, samo sa mi rodí; mám takú galánku, sama za mnú chodí. Nechodil sem za ňú, sama přišla za mnú, jako ta ovečka za zelenú trávu.1)
Nic mi tu veselo néní, dyž tu má panenka néní; dyby tady má panenka byla, ona by mě rozveselila.
Oči, černe oči, jak černa mrakava, [: poviz mi, děvečko, :] o keho’s plakala? A ja sem plakala, synečku, o tebe, stal si pod okenkem, pršelo na tebe. Pršely na tebe velke krapě dešča, něnadala sem se takoveho ščesťa. Něnadala sem se, ani se něnadam, že by se mi vratil starodavny galan. Un se něnavrati, un se na mne hněva, že sem s jinym stala, slovečko mluvila. A un sobě myslil, že sem mu slibila; a to něni slibiť, slovečko promluviť.
Jezerečko vyschlo, rybky vyskakaly, poviz mi, dzěvucho, esli budzěm svoji? Ja ci dněs něpovim, dněskaj ani zitra, bo by mi srdečko od žalosci puklo. Rozhněval se hrubě můj syneček na mne, sama smutna něvim, co za přičina je. To je ta přičina, žech s jinym mluvila; a un sobě myslil, žech mu přislibila. Či to hnědž přislibi, jak slovečko mluvi? Třeba se to najprv macičky poradzić. Macičko, macičko, co vy tež pravicě? Něber ty ho sobě, roztomile dzicě! Vy scě sobě vzali, co se vam libilo, mi si vzač nědacě, co by mne cěšilo.
Pod horama trava rostě, valašenka pase ovce. Pase, pase, neboja se, vije vinky, nestyďa se. Přišel jest k ni puhy Němec: Valašenko, daj mi věnec. Než bych Němcu věnec dala, radši bych ho roztrhala, vranym koňům šlopať dala. Jedě Němec, jedě polem, haže mila věncem po něm. Tu maš, Němec, tu maš věnec, už je našej lasce koněc.
Pověz mi, dzěvečko, mam-li k tobě chodzić? Přes bystru vodzičku mam-li k tobě brodzić? Něbrodz ty, synečku, přes bystru vodzičku, je sem ja chudobna pro tvoju macičku. Chudobna, chudobna, chudobne mateři, něvyrovnam se ja žadnej selskej dceři. Chudobna, chudobna, z chalupečky malej, něvyrovnam se ja selskej dceři žadnej. Chudobna dzěvečka rovně je dar boži, něviš ty, synečku, co ci Pan Bůh vloži. Vloži ci un, vloži taku staru babu, co ci něvyleze za tři dni na lavu.
Pověz mi, synečku, kdes včerá večír byl? »GaIanečko moja, enom naprotivá.« Co ti tam, synečku, co ti tam pravili? »Galanečko moja, tebe pomlúvali.« Cos ty jim, synečku, cos jim na to říkal? »Galanečko moja, smutně sem si vzdychal.« Ešče-li, synečku, ešče-li k nám1) půjdeš? »Galanečko moja, dokad živa budeš.«
[: Před nami lavečka, :] [: ohyba se. :] Pod ňu je vodzička, přeliva se. Vyperce, macičko, košulenku. Juž mi odmluvaju mu milenku. Juž je košulenka vyškrobena, moja najmilejši odmluvena. Dyž je odmluvena, něbojim se. Přijdzě ta hodzina, oženim se. Zeleny jalovec juž dozrava, že mne ma milenka zaněchava. Zachodzi slunečko v hory, v lesy, že mne v Krmelině nic něcěši. Cěšivavalo mne, už něbudzě. Budzě mne cěšivać něhdzě indzě.
Přeleć, ptačku, přeleć přes zelenu horu a pozdrav mi moju milu, [: že už věc něpřijdu. :] Plakala dzěvucha v tej novej seknici, ja, že ju opuscili ci jeji panici. Plakala dzěvucha v tej novej komoře, ja, že už ji jeji pasek obestać němože. Přistav si, dzěvečko, červenu pentličku, a to lude zase řeknu, že jsi panenečku. Choč by přestavilać lokcě třebas oba, a to lude zase řeknu, že něni podoba. Prv jsem letavala jako laštovička, a včilej se musim kulać jak pivna bečička. Jak bylo po roce, přišla dcera k matce, přiněsla ji draguňatko v strakatem kaftance. Mi mili macičko, pomožte kolibać, jak uroscě, budzě vam stařenko povidać. Ma mila dceruško, kolibaj si sama, cos hledala, tos dostala mezi dragunama.
Přeletěla laštovečka přes ten černy les: A co mi ty, laštověnko, noveho neseš? Něsu ja ti novinečku, ale nědobru, že už tvoju najmilejši ke slubu vedu. Jeden stoji pod okenkem, šatečkem toči, druhy stoji za dveřami, utira oči. Jeden si ju zamiloval, druhy si ju vzal, třeti sobě srdce probod, že ji nědostal.
Aj, ty ptačku kraholačku, vysoko litaš; poviz že mi novinečku, jaku tam slychać. Aj, slychać tam novinečku něhrubě dobru, že už tvoju najmilejši ku slubu vedu. Dva ju vedu, tře ji hraju, šestemu je žal, sedmemu se srdce kraje, že ji nědostal.
U suseda zahradečka, nasila tam ta dzěvečka marijanku do ni, co un pěkně voni. Pacholci se dovědzěli, na marijanek běželi, běželi naň prudce, měli šatky v ruce.1) Ta dzěvuška rano stala, do zahradky pospichala, marijanku něni, krasa se mi měni.2) U susedů švarny Janek, un mi strhal marijanek. Prošvarny Janičku, strhals mi krasičku. Marijanku, marijanku! Sila sem cě na zahonku, kdo cě sivać3) budzě, dy mne tu něbudzě?4)
Přes hory, přes doly v té panské zahradě, ščepoval tam hezký synek míšenské jabloně.1) A on jich ščepoval, ani sa nenadál, přišlo k němu hezké děvče, by si ho namlúval. Listeček z jabora padl mi do mořa; nebudu sa milo ženiť, až bude sloboda. Listeček z osiky padl mi do viky, nebudu sa milo ženiť, až budu veliký. Listeček z jabloně padl mezi koně; nebudu sa milo ženiť, až bude po vojně.
Listeček z jabora padl mi do mořa, vyprovoď mia, moja milá, ven z vašeho dvora. Vyprovodit možu, tvoja byt nemožu, ty si stavu vysokého, já k tobě nemožu.
Pročpak plačeš a naříkáš, pro mně tak smutného? Dyj jsi mně nebyla souděná, zvol sobě jiného. A já taky tež tou měrou zvolím sobě jinou, hezkou holku roztomjilou, svému srdci mjilou. Nadala jsi mně falešných, sama’s neupřímná; dalas mi šáteček červený, sama’s mi ho vzala. A kdo jest toho příčina našeho rozvedení? Aby mu Bůh v světě nedal žádný požehnání. Aby naňho dešť nepršel, slunce nesvítilo, aby to lidé věděli, že to pro nás bylo.
[: Prokvitala konvalija, :] kdo ji trhal? Moja mila. Trhala ji Majdalenka, pravym jmenem ctna panenka, Uvij vinek, Majdalenko, a daj mi ho, ctna panenko. Což bych ci ja vinek vila, dy sem cě němilovala? Esli něsmiš před svu matku, podaj mi ho přes zavratku. Esli něsmiš před svym otcem, podaj mi ho nočnim časem. Esli něsmiš před svu sestru, podaj mi ho přes tu cestu.
[: U me matky na dolině :] prokvetala konvalije. Trhala ju Majdalenka, Majdalenka ctna panenka. O, ma mila Majdalenko, daj mi jednu konvalinku. A ja ci ji něsmim daci, lala by mi moja maci. Dy ci budzě mama laci, přidź se ke mně litovaci. Mama laje, poličkuje, můj mily mne nělituje.
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.
Sedí ptáček na kadlátce, žalovala dcera matce: Ach, mamko, mamko, mamko milá, už mi syneček vypovídá. Vypovídá, vypověděl, včera večer s jinú seděl. Viděla sem ho hen v hájičku, seděl tam s jinú na trávníčku. Seděl, dyž ho přinutila, mé srdečko zarmútila. Ach, jak mně to, jak líto bylo, až sa mně do plaču chcelo. Nevěř, děvče, chlapcom nevěř, na řičicu vody neměř. Řičica vody nedržívá,1) syneček pravdy nemluvívá.2)
Sokolovy oči, jeřábkovo peří; nechoď ty, synečku, k sósedové dceři. Sósedova dcera na prosbu se skládá, zdali ty, synečku, neviš dále světa. Já dále světa vím, ale nesmím íti, pokaď mi zavání u sóseda kvítí. Zavání, zavání, zavánět mi bude, pokaď tá Anička, pokaď má nebude.
[: Starojitský kostelíčku, :] stojíš na pěkném kopečku. Kvete z tebe růža bílá, umřela mě moja milá. Dyž umřela, co mám dělat? Musím sobě jinó hledat. Mám já miló, leda bylo, leda by teskno nebylo. Mám já miló, co je po ní, dyž mi za ňó jiný chodí. Všecky panenky po párách, moja milá je na márách. Všecky panenky v hospodě, a má milá leží v hrobě.
Co mi doš, mo milo, jak od tebě půjdu? Hedbovno šatečku, jak na ňu napřadu. Ach, už sem napřadla a i namotala, už sem ju, synečku, i do tkoča dala. Dala sem ju dzělać všelijake formy, jo sem si myslela, že si synek švorny. A tys je śvidraty na obě dvě oči, to moje srdečko žalem se rozskoči. Žalem se rozskoči, žalem něskonanym, že z meho věnečka listky opadaly. Listky opadaly, ratolesci stojo, něbudu, synečku, něbudu ja tvoja.
Stromečku březovy, stojiš mi na zavadě, němožu uviděť potěšeni na zahradě.1) Ně tak na zahradě jak mezi horami, žaden něuvěři, jak je mezi nami. Mezi nami je tak, že se mamy něchať, my se něněchamy, bo se radi mamy. Na fojtove roli studenečka stoji, jak z ni voda vyschně, to mi buděm svoji. Voda z ni nevyschně, rok po roku budě, Pan Buh vi, děvucho, jak skoro to budě.2)
Šel bych k vám, má milá, dyž nesmím, zarost mi chodníček ořeším. Ořeší a duby vysekám, tebe tu, má milá, nenechám.
[: Škoda mojeho synečka, :] jeho dobrého slovečka. Jak on mi ho dobrý dával, dyž on za mnó chodívával.1) Mám já srdce jako kameň, hoří ve mně jako plameň.2) Hoří, hoří, nepřestává, že mě milý zanechává. Dyž zanechá, nech zanechá, šak už na mně jiný čeká. Jeden menší, druhý větší, majó obá černý oči. V tem Lipníku jarmak bude a můj milý na ňé půjde. Co mě kópíš na jarmace, ty moje upřímné srdce? Kópím já ti pentlu modró, to máš, milá, na rozchodnó. Dyž tu pentlu zapletala, přežalostně zaplakala. A kdež jest ten, jenž ju kópil, ten mé srdečko zarmótil.
Švarna dzěvečko, moja kochanečko, měl bych cě o co prosić; slubovala jsi mně dva zelene věnky za klobučkem nosić. Švarny šohajku, můj kochanečku, stala se mi škoda; ach, měla jsem ci ja dva zelene věnky, vzala mi jich voda. Švarna dzěvečko, moja kochanečko, něfrasuj se o ně, ach, mam ci ja doma ty dva labudečky, pošlu ja ci pro ně. Labudek plyně, věneček tyně až do sameho dna, a že už ty nějsi, prošvarna dzěvečko, toho věnka hodna. Choć by mi včilej muzika hrala, trubače trubili, ach, to mi už oni mojeho srdečka žaden něrozveseli.
[: Ta naša lavečka, aj, už sa polámala, :] [: co sem se synečkem, :] [: aj, na ní sedávala. :] Byla to lavečka z dřeva olšového, byl ten můj syneček srdenka falešného. Ta naša lavečka na dvě sa rozdělila, že naše srdenka obě dvě rozlúčila. Ty naša lavečko, zrůstni sa mi ešče, starodávný galán, navrať sa mi ešče.
Těžko je mi, těžko na mojim srdečku, jak by mi ho svazal hedbavnu šňurečku. Hedbavnu šňurečku ja rozvazať možu, na tebe, synečku, zapomnět němožu. Zapomeneš na mne, ma děvečko, snadně, dy budu s inšu stať, něpohlidaj na mne. Něbyl by mi tě žal, dybys mi byl umřel, ale je mi tě žal, žes mi vypověděl. Z velikeho žalu sluzenky kapaju, na drobnem kamenci1) jamky vybijaju.
Šebišovske pole cele hložim kvitně, to moje srdečko [: na něm nepřivykně. :] Ale to bruzovske kvitně fialečku, to je pocěšeni mojemu srdečku. Pod tum našum klačum podkověnky skaču, o tebě, synečku, černe oči plaču. Psala bych ći psala, me spanile srdce, ale němom času, bo sě měnim krasu. Od velkeho žalu selzy mi kapaju a můj bile papir cele prolivaju. Na tem našem dumě plavy kohut pěje, z chudobne dzěvečky ledakdo se směje.
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.
Pověz mi, děvucho, ežli buděš moja, až moje koničky za vraty něstoja. Bo moje koničky penize koštuju, až mi podkověnek ze zlata něpsuju. Moje podkověnky ze sameho zlata, a tys je, děvucho, přece ledajaka. Ně tak ledajaka, jak se mi nělibiš, davno k jinši chodim, a ty o tym něviš. Chodim ja k děvuše, co ma černe oči, něchodim ja ve dně, ale chodim v noci. »A ty sobě mysliš, že ku tobě zkažu, take gavalery pod koleno važu.«
Čija to dzěvečka po zahradzě chodzi? Svoje bile nožky po rosičce brodzi. Drobne fialečky, rosičku zbirala, svojemu milemu věnek hotovala. Komuž ja uboha ten věnek hotuju? Něni ho ve svěcě, co ja ho miluju. Něni ho ve svěcě, ani ho něbudzě, mily, mocny Bože, teskno je mi všadzě. Mijales mě, mijal, přeces mě něminul, bodejes, kochanku, ve svěcě zahynul. Bodej cě, kochanku, ve svěcě zabili, nežli mu hlavičku vrunbkem obvinuli.
Ty březovské sady husté, ty březovské dzjevky tusté. Také tusté jako duby, to sa mi, dzjevča, nělúbí. Lopenické sady rjedké, lopenické dzjevky cjenké. Také cjenké jako trsci, ohýbajú sa mi v hrsci.
Na naši zahradě rostě rozmarijan, prošvarna děvucho, povonať mi ho daj. Povonať ci ho dam, ene mi ho nězlam, bo jedna haluzka koštuje mě tolar.
Něvědělch, nevěděl do Hači cestečky, až mi pověděly ty hatske děvečky. Ani se dovědzěč, ani se dočitač, kdo mi dal cestečku kamenim vysypač. Cestečku kamenim a chodniček trnim, něchudž tu, synečku, něrada cě vidzím.1) Dy si mě nechcěla, bylo třa povědzěč, že tve černe oči něchcu na mne hledzěč. Bylo třa povědzěč, dzěvucho davnejši, byl bych sobě hledal dzěvuchy švarnějši. Dzěvuchy švarnějši a většiho věna, a přijdzě tež tobě za to zla odměna.
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.
V úbočí, úbočí, tam sa voda točí, kerá má dvóch galánů, nech mi jednoho pojčí. Já bych ti ho pojčala, dyž ho sama nemám, ale ti synečka po čase vyhledám.1)
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :] Stoji, stoji, lamentuje, bile ručky zalamuje.1) Dva ptačkove ju cěšili, že už jedzě jeji mily. Jedzě, jedzě, už přijechal, sliz s konička a zaplakal. Jak ho mila uhlidala, padla na zem a omdlela. Staň, ma mila, něcěž sobě, cěži mi je nežli tobě. Cěži mi je s tvým vinečkem, nežli tobě s dzicjatečkem. Ty vychovaš, do ludzi daš, ešče z něho ucěchu maš. Mně tvůj vinek budzě cěžky, dyž ja přijdu před sud božsky. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Hraju žily pod koleny o ten věneček zeleny. Hraju, hraju, něpřestanu, že sem podved krasnu pannu.
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.
Vim ci ja zahradku a v ni je husty sad; pověz mi, dzěvečko, mam-li cě vyjednać? Vyjednaš, synečku, vyjednaš mne snadně, zachvěješ višinku, panenka ci spadně. O, choć bych ja zachvjal stromečkami dvěma, juž taka něbudzě jako prvša byla.
Vletěla husička do našeho dvora,1) [: pověz mi, děvečko, :] ešli bys mne chtěla. Ja by tebe chtěla, nědaju mi naši, že se tva rodina vysoko vynaši. Vysoko vynaši, zhůru sobě vedě, a ja sem děvečka chudobna pro tebe.2) Tatičku, tatičku, moc-li matě žita? Ja se vam oženim dněska lebo zitra. Ožeň se, synečku, choť ja žita němam, ale ti ja přece svadbeňku udělam. Z žitečka jareho, z chlebička režneho, aby si něšidil děvčaťa švarneho.
Pomale, koničky, přes vodu až ku mej Nanynce na shodu a pozdravče mi ju na stokrat, ježli je tak zdrava jako ja. A ja sem tak zdrava jako ty, mam fortušek zlatem vyšity. A kdo či ho, mila, vyšival, zatym ja sem doma něbyval? Kupim ja či, mila, domeček za ten tvůj zeleny věneček. Ty budeš v tym domku vyšivač a ja budu k tobě chodivač. Pročpak by si ku mně chodival, dy sem ja chudobna a ty pan. Po čem’s mě, ma mila, poznala, že si mě ty panem nazvala? Po tvojim koničku po branym a po sedelečku červenym.
Aničko, dzěvečko, poviz mě věrně, ežli maš upřimne srdečko ku mně! Na řeči nic nědbaj, ene mě ty kochaj, kochaj mě! Ežli ci zbranujum rodiče tvoji, že se me bohactvi něsrovna s tvojim, sprav že mi to, Bože, že to všecko može dostać se. Budzěme se modlić k Panně Marii, jak ve dne tak v noci a v každu chvili, by ona zvolila, ta Panna Maria, dostać cě.
Poviz mi, dzěvečko, mam-li k tobě chodzić, zimna je vodzička, mam-li přes ňu brodzić? Něbrodz se, Janičku, přes zimnu vodzičku, bo ja sem chudobna pro tvoju mamičku. Chudobna, chudobna, z chalupečky malej, něvyrovnam se ja selskej dceři žadnej.
A v tym našim Pjišču, jest tam šumně, ale že jene v jednym domě; jest tam dzěvucha, chodzil sem ku ni štyry nědzěle. Oj, štyry nědzěle ve dně v noci jako rybička na potoce, ješče půjdu raz ji se opytać, mam-li chodzić zas. O, něchudź, něchudź, ty Janičku, boć mi laju ma macička. Macička laje, taciček něda, že jsem chudobna. O, choć ty, dzěvucho, statkův němaš, dy se mi jene pěkně chovaš, Pan Buh statky ma, un nam jeden da, a ty budzěš ma.
V Ratibořu novy kram, co ti, dzěvče, kupić mám? Někupuj mi ořechů, nědzělaj mi posměchu. Kup mi radši střevice, půjdzěm spolem k muzice. Kup mi radši pentličky, co si svažem ručičky.
Vrať mi, milá, vrať mi ten dar, co jsem ti na památku dal! Vrať mi, milá, prstýnek, je v něm zlatý kamýnek. Než bych ti ho, synku, dala, radši bych ho roztřískala, vhodila do Dunaje, tam ho žádný nenajde.
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.
O, což to tam buři po te dubině? Prošvarny Janiček koničky ženě. O, ženě jich, ženě, oni zerzaju; poviz mi, děvečko, buděš-li moju? O, budu ja tvoju, eno mne nězradz, kupim ti šatečku, eno ju něztrać. Bo moja šatečka draho vyšita, služila sem na ňu blizko tři leta. Ach, choć ja ju ztracim, něvelka škoda, dam ci tolareček, zas budzě nova.
Zahučaly hory, zahuČaly lesy, kam ste sa poděly, [: moje mladé Časy! :] Moje mladé časy neužily krásy, moje mladé leta neužily světa. Mladost, moja mladosť, vyšlas mi na márnosť, vyšlas mi na márnosť pro moju nedbalosť. Mladost, moja mladost, jak sem ťa strávila! Jak bych byla kameň do vody vhodila! Ten kameň ve vodě přece sa obrátí, ale moja mladost nikdá sa nevrátí. Ach, Bože, můj Bože, co sa se mnú vodí, že mia každý člověk zdaleka uhodí! Rozlúčils mia, Bože, se šuhajem švárným, rozluč už mia taky s tímto světem márným.
Zamiloval som si černooké dzěvče, ale mi ho nechcú dať. Ale mi ho dajú, len mia prevádzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im voly, čo orali v poli, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im ovce, maly zlaté zvonce, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im koně, čo byli na vojně, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im šaty, strjebro aj dukáty, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. A včil sa tak stalo, djevča sa prespalo, a už mi ho dávajú; ale im ho něchcem, obrátím sa, kdě chcem, nech si ho len chovajú.
Za našima humny, za našum stodolum kvitně kvitkem rež; ach, poviz mi, prošvarna dzěvucho, jestli mě ty chceš? Ja bych cě baj chcěla, prošvarny šuhajku, ale že šidziš; bo dy ty idzěš kole našich oken, za mne se stydziš. A což bych ja se, prošvarna dzěvucho, za cěbe stydzěl? A dy ja sem už u tvojej macičky kelko razy byl.
Za naším humnem hajíček, porúbal som sa v malíček. Porúbal som sa, moje srdenko, v malíček.1) Porúbal som sa, bolí mia, přijde má milá, zhojí mia. Keď mi ho milá vázala, žalostně nad ním plakala. Neplač, má milá, žalostně, šak mi malíček zarostně. Ej, narostně on, narostně, jako travěnka na mosce.2) Jak něnarosce, zahojí, šak mia malíček něbolí.
Za našima okny zelena travička, přelecěla přes ňu dzivoka husička. Lecěla, lecěla, něvim, kady padla; poviz mi, dzěvečko, kaj jsu tu Napajadla? Lecěla, lecěla z Uher do Moravy; poviz mi, dzěvečko, kaj jsu tu vinohrady? Přelecěly husky přes petřvalske lučky, podaj mi, ma mila, tej svojej pravej ručky. Ja bych ci podala, synečku, baj obě, dybych ja vědzěla, že ty mne vezmeš sobě.
Zatoč se, synečku, na vraném koničku! Já se nezatočím, až mi dáš voničku. Voničku mu dala, vršek ulámala, možeš dobře věděť, že je láska malá.
Zdálo sa mi [: té noci, :] v posteli ležící; že můj milý [: vandruje :] [: k uherské hranici. :] Ach, vandruje, vandruje, už sa nenavrátí; ach, kdo už mně ubohé poctivost navrátí! Ach, poctivosť, poctivosť, což je to pěkná cnosť; a kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa ta poctivosť na vodě rodila, nejedna by panenka pro ňu sa brodila. Ale sa ta poctivosť na vodě nerodí, nejedna panenka nepoctivá chodí.
Zdáuo sa mi, zdáuo tej noci po vůli, přišeu k nám šuhajek v teňunkej košuli. V teňúnkej košuli a v červeném pásku: Pověz mně, milenko, máš-li ke mně uásku? Pověz mně, milenko, pravdu spravedlivú, mám-li si já hledat galanečku inú? Hledaj sobě inú, a já si iného, hledaj sobě miuú, a já si miuého. Co ty sa zdomíváš, že já sa ti prosím? Takové gauánky za holenkú nosím.
Holubičko bila, holubek cě vola, abys přilecěla do šireho pola. Ješče něpoletim, bo mi něpotřeba. Ješčech se u matky něnajedla chleba. Chleba něnajedla, vody něnapila, ješčech ja u matky bydla ňeužila.
Zdalo se mi, zdalo, že v poli horalo, a to moji najmilejši ličko zakvitalo. Něbylo to ličko, byly to hřebičky, zapřahaj, mily Janičku, ty brane koničky. Kerak jich zapřahať, dy se mi motaju, tebe, prošvarna dzěvucho, lude omuvaju. Něch tam lude mluvju, ščekaju jako psi, dyť mi oni něomluvju moji poctivosci.
Zelene sem sela, zelene mi zešlo. Žaden člověk něvi, [: po kem je mi teskno. :] Teskno je mi, teskno bez meho mileho, že něvim cestečky do krajiny jeho. Dybych ja věděla cestečku k milemu, poslala bych ja tam pisemečko k němu.1) Ach, vim ja cestečku, ale že je bludna, nědošla by ja tam do třetiho tydňa. Do tydňa třetiho, do dňa devateho, že něvim cestečky do krajiny jeho. Dala bych pozdraviť na stokrát mileho.
Nězachoď, slunečko, nězachoď mi ešče, ešče je můj mily na dalekej cestě. Dyby ja věděla, na kerej jdě straně, poslala by ja mu štyry koně brane. Štyry koně brane, sedlo malovane: Vysedni, synečku, vysedni si na ně. Slunečko zachodi za les javorovy a rosička pada na stromek višňovy. Padaj, ty rosičko, na můj rozmarijan, jak mi on urostě, milemu ho podam.
Zelinko milá, dybych tě znala, věru bych si šohajička přičarovala. Zelinko milá, nedej se mi znať,1) musela bych svoje líčka barvú malovať.2) Ja, ne tak barvú, zeleným vínkem, naščívil mě milý Pán Bůh lenivým synkem. Ne tak lenivým, jako nemilým; ja, vem mi ho, milý Bože, rád by mě iný.
Žení sa mi, žení moje potěšení, ani mia nevouá na svoje veselí.
Žení sa mi, žení moje potěšení, ani mia nevouá na svoje veselí. Dybych sa já byua spěše vydávaua, na svojo veselí bych ho zavouaua. Posadiua bych ho za ten najpřední stůu, nepoveděua bych, že bývau miuý můj.
Želí sa mi, želí, miuý sa mi žení, ani mia nepozvau na svoje veselí. Dyby mia byu pozvau za najmenší družičku, neměua bych želu ani pouovečku. To jeho veselí tři neděle stáuo a moje srdečko žauostně puakauo. Puačte, oči, puačte, enom nezuykajte, čeho ste navykuy, toho odvykajte.
Husičky, husičky, vysoko letíte, vysoko letíte, každého vidíte. Zatočte se kolem nad milého dvorem, zkažte mu novinu, že se vdávat budu. Už jsem naň čekala, pětapadesát let, už mi má hlavěnka počíná šedivět. Ten zlatý prstýnek do prsta zarůstá, stříbrná tkanečka k čelu mi přirůstá.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Fóké, větřičku, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě. Urazil jedno jediný a i to bylo červivý. Půč mi, synečku, nožíčka, nechať vykrojím červička. Půč mi, synečku, dlóhýho, ať ho vykrojím celýho. Jak do jablička krojila, v půli nožéček zlomila. A po zahrádce chodila, místo jablonce hledala. A našla dobrý místečko, kde nesvítilo slunečko.1)
Jak po zahradě chodila, místo jablonce volila. Jak jednú rýčem zaryla, hned tam jablonku vsadila. Ešče nebyly dvě leta, měla jablonka jabuka. Fúkni, větřičku, z podolé, shoď mi jabučko nebo dvě. Shodil mně jedno jediné a i to bylo červivé. Požčaj mně, milý, nožíčka, nech já vykrojím červíčka. Jak jednú doňho vkrojila, hned ten nožíček zlomila. Požčaj mně, milý, druhého, nech já vykrojim celého. Už je, můj milý, už je zle, už sem zlomila dva nože.
Zvečera jablunku sadila, na úsvitě sa jí ujala. Vyrostaj, jablunko, vysoko, rozkládaj ratolesť široko. Zakvitaj bělúčkým kvitečkem, zasedaj červeným jabličkem. Zaduchaj, větříčku, z Dunaje a zroň mi jabléčko jedno, dvě. Zaduchaj, větřičku, z půlnoci a zroň mi jabličko jedno, tři.
Něni toho člověka v dědině, co mi můj vineček rozvině. Už je svinuty, s milym styknuty, ach, Bože, rozbože, jak mi je! Něni toho člověka na světě, co mi můj vineček rozpletě. Už je spleteny, s milym stočeny, ach, Bože, rozbože, jak mi je!
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.
Nědalečko za cestu do suseda půjdu, roztomila mamičko, už jo vos odejdu. »Moja mila dceruško, němom tobě co dać, něch ci Pon Bůh ščesci do, budu ci vinšovać.« Moja milo mamičko, co by scě mi dali? Něch vom Pan Bůh ščesci do, že scě mě chovali.
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
Vezouce nevěstu ztrácejí bič, aby naň od ženských mohli peněz žádati. Pomožte, pomožte, lebo mně založte, ať moje koničky nestojí na mostě. Nestojí na mostě, ale nad vývozem, nemožu já pohnút ani prázným vozem. Ani prázným vozem, práznýma konima, co mi přitížila moja roztomilá.
Sviť, měsíčku, jasno, ai, už slunečko zašlo, hej, hej, už slunečko zašlo. Osviť doly hory, aj, do novej komory, hej, hej, do novej komory. V tej novej komoře, ai, malovane lože. V malovanem loži, ai, dvoje malych leži. Povědaju sobě, ai, o vinku zelenym. O vinku zelenym, ai, o prstenku zlatym. Co je mi po vinku, ai, jako po prstenku. Vineček uvadně, ai, prstenek se zlame.
Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, můj tacičku, zlaty holubečku, politujcěž mne. A taciček idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podź, milý bratřičku, zlay holubečku, politujže mne. A bratřiček idzě, dveři odvíro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moji sestre, to je krev moja. A, Bože, můj Bože, což je mi tež zle! Němom jo žadneho, co mne lutuje. Podzcě, mo mamičko, sivo holubičko, politujcěž mne. A mamička idzě, dveři odviro, na svojeho zacja ručičku dviho: Počkaj, zacju ostre, něbij moji dcere, to je krev moja. Ach, Bože, můj Bože, co je mi tež zle! Němom ja žadneho, co mne lutuje. Podź, milo sestřičko, sivo holubičko, politujže mne. A sestřička idzě, dveři odviro, na svojeho švagra ručičku dviho: Počkaj, švagře ostre, něbij moje sestre, to je krev moja.
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.
Vim ja jednu lipku v poli, pod ňu chalupečka stoji. Ach, Bože, Bože můj. V tej chalupce mam milenku, ona šije košulenku. Ach, Bože, Bože můj. Jak košulku došivala, přežalostně zaplakala. Dyby můj taciček žili, kravy by mi uchovali. Dyby ma macička žili, peřin by mi nasypali, veseli mi udělali. Dělaju mi ho přatele, to moje smutne vesele. Bych se byla utopila, dy mne ma macička myla. Hned v tem najprvšim kupeli, dokąd lide něvědzěli.
Co sem vos tak, mo mamičko, v domě mrzela, dy scě mě tež tak mladičku vydać musela? Dali scě mě za takeho, něni hoden psa dobreho, mamičko moja. Dy vy tamo přijedzěcě, mamičko moja, to mně un tež pěkně řeče: Ženičko moja. Jakž tam odtel odjedzěcě, každy kutek mnu vymecě, mamičko moja. Sednu sobě v okenečku jako z růže květ, zaplaču se, rozpomnim se na ten bidny svět. Řeknu sobě: Mily Bože, juž mi žoden něpomože z moji něvole.
mi tak nebude, jak mi bývávalo, [: dyž mi dvoje, troje slunce svítávalo. :] Jedno od východu, druhé od západu, třetí mi svítilo, vyjda na zahradu. Dobře mi bývalo u tatíčka mého, už mně tak nebude, synečku, u tvého. Dobře mi bývalo u matičky mojí, už mi tak nebude, synečku, u tvojí. Už mi tak nebude, jak mi bylo vloni, vykvetla mi růža na suché jabloni. Už mi tak nebude, jak mi bylo kdysi, vykvetla mi růža na zelenej misi.
Slavkovský pan farář pěkně káže, rozdává obrázky, ruce váže. Já na to kázání také půjdu, o jeden obrázek prosit budu. Slavkovský pan farář milostivý, dal mi on obrázek, ten byl živý. Dáti ho do knížek, nesměstná se, zamknót ho do truhly, udusí se. Dám si ho na lávku, sednu k němu, on mi dá huběnky, já dám jemu.
Nepůjdu od milej, až bude bílý den, naberu si lásky na celý ten týden. Nepůjdu od milej, až bude svítati, budu si od milej znamení pytati. »Dyž sem ti šohaju znamení dávala, Pána Boha jsem si na pomoc žádala. Pane Bože věčný, buď mi nápomocný, co sem si zvolila, pomož mi to nésti. Já sem si zvolila listek z rozmarýna, už mi nespomůže má celá rodina. Já sem si zvolila z růže červený květ, už mne nespomůže celý široký svět.
Pověz mi, děvečko, pod přísahú svojú, cos mi přisahala drža ruku moju. »Já jsem přisahala klobúčku tvojemu, kde já ho položím, že ho zas tam vezmu.«
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, poď, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó. Aspoň vy, tatíčko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte za maló chvílečko. Aspoň vy, mamičko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte jak jablůň jabliško.1)
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
Ptala se tě matka dcere, brzo-li se vdá? A, maměnko, ne tak, a já musím čekat, co mi Pán Bůh dá.

Pages