debe

Bela vojna vedaná, vod samýho císařa ; aj vedal jo císař pán, be se sedlák vobstaral. Jak pak já se starat mám, žadnýho syna nemám, mám já jenom tři cere, debe bojovat chtěle. Zavolal to néstarší při její polní práci : »Poď, mý dítě, poď domu, pudeš za mně na vojnu !« Já, tatíčko, nepudo, já bojovat nebudo, já so srce měkkýho, já se bojím každýho. Zavolal to prostřední, to, keró měl srce k ní, »Poď, mý dítě, poď domu, pudeš za mně na vojnu !« Já, tatíčko, nepudo, já bojovat nemůžo, já so srce měkkýho, nezabijo žádnýho. Zavolal to némlačí, to, keró měl néračí: »Poď, mý dítě, poď domu, pudeš za mně na vojnu !« Já tatíčko, já pudo, já bojovati budo, já so srce tvrdýho, nebojím se žádnýho. Dež jí vlase stříhale, vobě sestre plakale : »Proč nade mnó plačete, dež bojovat nechcete ?« Dež na koňa sedala, paláš na bok připjala, všem roko podávala, na vojno se těšila. Dež do vojne přijela, tři sta Turků zajala ; podivil se císař pán, jesli je to husar sám. Jesli je to husar sám, bode u mně věrné pán, jesli je to husarka, bode moja manželka.