Smutný 48/214 | Ej půjdem půjdem do toho včelínka

6 words

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (100%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Bartoš 1901 / 0559 | Už je małá chvíľka do dňa (100%)
Už je małá chvíľka do dňa, staň, má miłá, vyprovoď ňa, až k temu rybníčku na tú hráz, staň, má miłá, vyprovoď ňa, už je čas. Šak bych já ťa miľeráda, dyby moja panimáma, to co mé srdečko miłuje, to ně naša panimáma zbraňuje. Panimámo aj pantáto, já vás prosím pěkně za to, dajte vy ně vašu věrnú cerušku, kerú nosím ve dně v noci v srdečku. Dáte mi ju, či nedáte? Včiľ sa na mňa podívajte, a já půjdu zajtra ráno do Prahy, tam dostanu bíłý kabát a šabľi. Šabľa bude oceľová, a to bude žena moja, s tú sa budu ve dně v noci těšívat, na svú miłú, v každú chvíľu zpomínat.

Bartoš 1901 / 0733 | V neděľu ráno (100%)
[: V neděľu ráno, :] drobné dýšč padá, proč pak moja miłá, proč moja jediná do mňa negadá.* Vyšła děvčina, vyšła jediná, jako z růže květ, ej, stáła, stáła, pro mě zapłakała, změnił se jí svět. Čeho ty płačeš, čeho žełuješ, děvčino moja? Proč pak nemám płakať, proč nemám naříkať něbudem tvoja. Budeš, ty miłá, budeš jediná, budeš, dá-ľi Bůh; ľidé mi tě raďó i rodiče dajó, nech nás sódí Bůh. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já doľino; ty zakvitneš růžó, ty zakvitneš růžó, a já maľino. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já hostincem; ty zůstaneš pannó, ty zůstaneš pannó, a já młádencem. Ty budeš pannó, ty budeš pannó, v tom veľkým dvoře; a já budu knězem, a já budu knězem, v novým kłášteře. Až my pomřeme, až my pomřeme, zkážem sám sobě, zlatéma ľiterama, zlatéma ľiterama, vyryť na hrobě. A hdo tam pude, a hdo tam pojede, přečte sám sobě, co pak za kochaně, co za miłovaně, ľeží v tem hrobě.

Černík 1908 / 303 | Voják som já (100%)
Voják som já, voják, aj sa Voják volám, pójdzeme bojovac k tým tureckým horám. K tým tureckým horám krvi po kolena, nějeden zavolá: ach, mamička moja. Keď jeden zavolal, šetci sa mu smáli, keď druhý zavolal, horce zaplakali. Kerá má mamička na vojně synečka, něch sa len podzívá z rána do súnečka. Z rána do súnečka, večer do mesjáčka, tam ona uvidzí svojeho synáčka. Budze li krvavý, budze porúbaný, budze-li zacmený, budze pochovaný.

Erben 3/056 | U oltáře klekla (100%)
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!

Bartoš 1901 / 0765c | Pred naší zahráděčka (100%)
Pred naší zahráděčka, po ní chodníček; vyprovoď ňa, moja miłá, svítí měsíček. Sviť, měsíčku, do hájíčka, do zeľeného, až já půjdem od dívčátka sivojokého. Sviť, měsíčku, poľahúčku, až na ten náš dvůr, sak ty možeš dobre vědět, že nebudem tvůj. Ty dostaneš bíłý čepec, já bíłý kabát, z teb'a bude mładá žena a ze mňa voják. Aj ty vtáčku, sokolíčku, vysoko ľétáš, co ně neseš za novinku, nic ně neríkáš. Já ti nesem novinečku smutnú, žałostnú, že už tvoju gaľáněčku čepiti budú. Ona sedí za stoľíčkem jako růžička, nedá sobě rozpľétati svého ľeľička. Můj vínečku poľajkový, pěkný zeľený, za teb'a já mosím nosit čepeček bíłý.

Bartoš 1901 / 0771 | Cjažko je mi na srdenku cjažko (100%)
Cjažko je mi na srdenku, cjažko, [: že som si cja zalúbiła ľahko. :] Ľúbjá sa mi tvé očenka sivé, [: mysľeła sem, že sú spravodľivé. :] Keby som cja něboła poznała, [: boła bych já ščasľivá bývała. :] Boła by som bez šeckéj starosci, [: včiľ mi puká srce od žałosci. :] Pres Hrozenko cesta ušľapaná, [: po něj chodzí miłá upłakaná. :] Chodzí, chodzí, ruce załamuje, [: že jéj miłý do vojny rukuje. :] Podaj že mi, miłá, pravú ručku, [: něprídzěm ci až tak pri tak ročku. :] Keby si ty mi nemínił prijíc, [: aj já voľím s tebú do vojny jíc. :] Čo by sis to, miłá, vyžjádała, [: abys sadła na vraného koňa? :] Na predku mám obrok pre koníčka, [: a na boku mi visí šabľička. :] A na druhém, tam ně visí pistoľ, [: móžeš vedzěc, že já nebudzěm tvój. :] Kedz já umrem, pochovac ňa dajcě, [: moju miłú na pohreb vołajcě. :] Něch mňa ona až tam vyprovodzí, [: šak jéj to sám Pámbů vynahradzí. :]

Černík 1908 / 109 | Otvór že mi (100%)
Otvór že mi, moja milá, dvére, leho s hory velký vieter veje, a já bych ci dvére otvórila, keby mi len mamka dovolila. Ale keď mí mamka nědovolí, vzala klúček, išla do komory, ach, mamičko, šak mňa pekně volá, abysom mu pierenko uvila. Šak mu svedčí to pierenko pekně, jako jeho pravé liečko ke mňe, ach, mamičko, šak aj vás bíjali, preto sce sa verně milovali.

Bartoš 1901 / 0781 | Prišło ně psaníčko o půł noci (100%)
Prišło ně psaníčko o půł noci, upadła ně miłá do nemoci, já k ní půjdem, já ju zhójím, já se téj nemoci nic nebójím. Už je deň, už je deň, už je ráno, vychází słúnečko nad Komárno, nad Komárno nad Budínem, zostavaj tu, miłá, s Pánem Bohem. Prídete młádenci na ty čase, budete fasovat patrontáše, patrontáše aj pałoše to budú, młádenci, ženy vaše.

Černík 1908 / 128 | Vylecel sokol (100%)
Vylecel sokol hore na topol, vylecel on hore, až tam hdesi bore, nad volačí dvór. Hanička malá, hdosi ťa volá, jak si nění pyšná, abys k němu išla sama, jediná. Ona něišla, posla poslala; a ty, milý posle, vykonej to slušne, ako já sama. Posel vykonal, sebe namlúval, tu švarnú Haničku za vernú ženičku sebe namlúval. Ber sa, Hanička, ber sa na sobáš: koně širované, dzievča šnorované, do koča dané. Išli pres pole, zrikli na koně, ozri sa, Hanička, sivá holubička, šetko je tvoje. A čo je tvoje, to je aj moje, len som si zabola vienek na stole. Vienek na stole, vienek zelený, prscienek ze zlata, krempírská robota, sokole sivý.

Bartoš 1901 / 0002a | Vdávała matka (100%)
Vdávała matka, vdávała céru, nedaľeko přes poľe, přikázała jí, zakázała jí: Nechoď, céro, víc ke mě. Uděłám se vtáčkem, vtáčkem, jeřábkem, a poľetím přes poľe, do naší zahrádky, na ty małý hřádky, na ty modrý ľeľuje. Má maměnka miłá, okýnkem se dívá, to na vtáčka jeřábka, jak on na nich sedí, na ňu smuťně hľedí, maminka se naň dívá. Aj vtáčku, vtáčku, vtáčku jeřábku, nełámé nám ľeľuje, jak nám jich połámeš, a ony mě zvadnó, kdo pak mě jich zaľeje. Dyž mě muž budí, palicó mě tuží: Stává, mrcho ľenivá! Dýž mě maměnka doma budívała: Stávé, ceruško milá! Céra si stěžuje, matka při ní płáče: Ach, ceruško, céro má, dybych tě radš, ditě, vychovała krytě, až do nynější chvíľe.