Smutný 10/009 | Kdě si bola Andulianka moja

5 words

Smutný 10/009 | Kdě si bola Andulianka moja (100%)
Kdě si bola, Andulianka moja

Sušil 0245 | Když syneček na vojnu vzal (100%)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.

Galko 1/065 | Anička, dušička, kde si bola (100%)
Anička, dušička, kde si bola, keď si si čižmičky zarosila? Bola som v hájičku, žala som trávičku, duša moja, duša moja. A ja som po tri dni trávu kosil ešte som si čižmy nezarosil. A ja som hrabala, teba som čakala, duša moja, duša moja.

Galko 1/066 | Anička.maličká, kde si bola (100%)
Anička maličká, kde si bola, že si sa tak všetka urosila? Bola som v hájičku, žala som trávičku, duša moja. Atď.

Erben 5/342 | Vždycky jsem myslíval (100%)
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ať ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“

Sušil 0407 | Žala trávu u potoka (100%)
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.

Sušil 0337 | Šla sirotka hledať (100%)
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (100%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Sušil 0320 | Starý mladé nic nevěří (100%)
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (100%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (100%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.