Poloczek IV 145 | Či si dala či nedala

5 words

Černík 1908 / 132 | Oženil som sa (100%)
Oženil som sa v Trnave mesce, vzal som si já Trnávenku, dzelac mi něsce. Inšjá dzelajú, haňba mňa za ňu, vezni mi ju, Paně Bože, a daj mi inú. Nač som ci ju dal, abych si ju bral, chovaj si ju s Pánom Bohom a mi pokoj daj.

Sušil 2347 | Nechoď švárný šuhaj ke mně (100%)
Nechoď, švárný šuhaj, ke mně, a mia bolí srdce ve mně, keď ťa čujem u dverí, nesmím ti jít otevřit. Dzi mu, dcerko, otevřici, já půjdu světlo rozžnúci, pusci si ho do síně, daj mu slovo uprímné. Dcerka dvera otvírala, maci světlo rozžíhala: Vítaj, milý, vítaj k nám, cos donesel, pověz nám. Počkaj, milá, já ci povím, došel sem si pro rozmarýn, daj mi z něho pérečko, potěšíš mé srdečko. Vyndzi, milý, k okénečku, máš tam modrú fialečku, fialku s rozmarýnem omotanú s hedbávem. S tým hedbávem pěkným bílým, abys vědzel, žes byl milým, žes k nám večer chodzíval a mia ze sna budzíval.

Černík 1908 / 209 | Sestričenky (100%)
Sestričenky moje, čo mi poradzíce, či sa mám oženic, či mňa vyživíce? Jedna mi dá gace, a druhá košielu, trecja mňa opere, keď němám macere.

Sušil 0280 | Okolo Hodolan (100%)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)

Sušil 0270 | Šla Kača pro vodu (100%)
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!

Sušil 2324 | Adesiaš dal Vavřince vzici (100%)
[: Adesiaš1) dal Vavřince vzici, :] dal na něho velky oheň klasci. Palili ho beze vši milosci, bylo vidac jeho svate kosci. Obrać, mistře, na tu druhu stranu, až ma cisař hotovu pečeňu. Jak obracil, na kroček odkročil, uciral si bilum šátkum oči. Vidzim, mistře, že si litoscivy, budzě ci sam Pan Bůh miloscivy. Budzěš s nami dněs večeřu jesci a na věky s nami přebyvaci. Bo do nebe je cesta uzučka jak do šatnej jahelečky uška. A do pekla je široka brana, na padesat vozův murovana. Kdo ňum půjdzě, zbavěny něbudzě, na svoje rodiče běda volac budzě. Běda, běda, co scě učinili, nic dobreho nas něvyučali. A v tym pekle hrubě velky plamen, uchovej nas, paně Kriste, amen.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (100%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Černík 1908 / 247 | Keď já pójdzem (100%)
Keď já pójdzem smutný na tu vojnu, kemu já zaněchám svoju milú? Kemu bych ju něchal, kamarádu svému, zaky sa navrácím z vojny domu. Já sa něnavrácím, já som mladý, něbudze mňa plakac ani žjadný, něbudze mňa plakac ani otec, matka, leš mňa budú plakac tri dzievčátka. Jedna budze plakac, byl som jéj brat, druhá budze plakac, mal som ju brac, trecí budze plakac, ej, ta veru mosí, lebo ta ode mňa prscien nosí. Přišla mi karetka narukovac, dal som si muzigu došikovac, kamarádi moji, zahrajce mi k vóli, zahrajce mi čardáš do téj vojny. A keď mi počali ten čardáš hrác, začaly mi suzy z očú padac, kamarádi moji, budzte tací dobrí a hybajce za mňa do téj vojny. My ci to, kamarád, něspravíme, lebo my bojovac němosíme, keď si prisahaný, len sa ber do vojny, keď si císarovi zapotrebný. Prišla mi karetka k rukovanie, moja milá, čas je k rozejdenie, s Bohom tu ostávaj, dobre sa tu mávaj a na mňa smutného nězabývaj. Rozmarýn zelený jako tráva, už mňa ten šohajko zaněchává, zaněchaj, zaněchaj, ale plakac budzeš, ode mňa vernější nedostaneš.

Sušil 0241 | Kdy sem ja šel uličku (100%)
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.

Černík 1908 / 195 | V širém poli hruščička (100%)
V širóm poli hruščička, [: pod ňú stojí Hanička, :] čakala na Janíčka. Keď ho ona dočkala, on jéj strelil do bočka, do bočenka levého, do srdénka verného. Ona na to nědbala, svoje rány vjazala svoje rány vjazala k sobášu sa chystala. Keď prišli od sobáša, [: kázala si lože stlac, :] že už ona pójdze spac. Ráno prošla muziga, by Haničku zbudzila: nětreba jéj budzeňá, šak je ona studzená. Široké sa staraly, čo jéj dajú do zemi, či šjateček červený, či veneček zelený. A Janíček povedal: [: nětreba jéj šjatečka,::] je poccivá dzievečka. *) *) Třeba jí "věnečka zeleného".

Černík 1908 / 269 | A hdze že si bola (100%)
A hdze že si bola, Hanička moja? »Bola som na báli v tom hrozenském sáli, mamička moja.« Čo ci pic dávali, Hanička moja? »Červené vínečko, bolí mňa srdečko, mamička moja.« A snad nám ty umreš, Hanička moja? »Umrem vám, mamičko, bolí mňa srdečko, mamička moja.« Kerých družbóv chceš mac, Hanička moja? »S nebe dva andělé to budú družbové, mamička moja.« Keré družky chceš mac, Hanička moja? »Kňazovy ručičky to budú družičky, mamička moja.« Kerú chceš širokú, Hanička moja? »S neba smrť vysoká to budze široká, mamička moja.« Hdze ťa pochováme, Hanička moja? »U kostelních dverí, do hubokéj jamy, mamička moja.«