Poloczek IV 235 | Prečo si plakala

3 words

Erben 2/425 | Co pak jsi plakala (100%)
Co pak jsi plakala, Hančičko, hubičko! když jsi šla dnes tejden přes hájíček? – Ak pak nemám plakat a sobě naříkat, když mně vodpověděl můj holeček! Když jsi k nám chodíval, kdy byla krátká noc: proč pak k nám nechodíš, kdy je delší? est-li jsem já byla na krátký hupřímná, na delší byla bych hupřímnější!

Bartoš 1901 / 0567 | Rozmarýnek rozmarýn (100%)
Rozmarýnek, rozmarýn, na tom vŕše stójí; ja ešče sem daľeko, už ně pěkně vóní. Z maryánku vonička ta ně už uvadła, ja už ně od synečka všecka chuť odpadła. Chodíváł k nám syneček, aľe jen v neděľu už chodívat nebude, ľudé ho rozvedú. A dyž si ho rozvedú nech si ho aj majú, ja šak on si zpomene pohľédaja za mnú. Ja maľina, maľina, ľistu širokého, ja nemáš ty děvečko, gaľána stáłého. A dyž nemám gaľána, nemám ani řečí, nemajú proč płakávat moje čérné oči.

Sušil 2339 | Přijeli přijeli (100%)
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.

Bartoš 1901 / 0145 | Dyž sem išéł přes ty hory (100%)
Dyž sem išéł přes ty hory, všeci vtáčkové zpívali; žádný nepłače, každý zpívá; proč si, má miłá, žałostivá? Proč bych žałostná nebyła? dyž sem poctivosť ztratiła; . už má poctivosť v poľi bývá, tobě, šohajku, vtáček zpívá. Tobě, šohaj, tobě ináč, za kłobúčkem rozmarýn máš; tobě sa ľíčka červeňajú, moje očenka płakat majú.

Sušil 0616b | Dy sem já šel přes ty (100%)
Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.

Bartoš 1901 / 0430 | Zlatá panimámo co děłáte (100%)
Zlatá panimámo, co děłáte, že přede mnó dveři zavíráte? Pusťte mne do domu, ať já vidím vaší céry podobu. Vaša céra z okýnečka kóká, pustiła mě kľíček do kłobóka: Tu máš kľíč, možeš íť, možeš sobě pozľehónka otevříť. Dyž sem počał dveři otvírati, słyšeł sem tam miłó naříkati: Proč płačeš, naříkáš, dyž mě tady, moja miłá, ešče máš?

Bartoš 1901 / 0522 | Počkaj dzjévča (100%)
Počkaj, dzjévča, budzěš płakac, budú tebe*) na čižmičky sudzy**) kapac. Počkaj, dzjévča, budzěš túžic, kedz já budzěm pri ołtári omšu słúžic. Prečo by som já płakała, kedz som já ci, najmiľéjší, verná boła. Verná's boła, to uznávám, enom že cja, moja miłá, zaněchávám. Zaněchá vám, ľebo mosím; ľebo já tú reverendu nosic mosím. Preneščasná reverenda, kedz ona mi k mojéj miłéj chodzic nědá. Nědá chodzic, ani młúvic, ach, mój Bože najmiľéjší, čo mám robic! Čo urobím, to urobím, já tú svoju reverendu preč zahodzím. Kedz zahodzím reverendu, potom k svojéj najmiľéjší smeľe pójdu.

Bartoš 1901 / 0875 | Ty Pavlovsky zvony (100%)
Ty Pavlovsky zvony, ony pěkně zvoní, [: už tobě, dceruško, vínek z hlavy zhodí. :] Zlomí ti ho, zlomí, devítima koni, [: nemáš ty sedávať s mládenci jinými. :] Darmo ti plakati, darmo naříkati, [: už se ti věneček víckrát nenavrátí. :] Že máš ty, synečku, máš: široký klobouk, [: nemožu já na tě, synku, zapomenout. :] Ide rok po roce a i po desíti, [: nemožu já na tě, synku, zapoměti. :] Proč ty se’s, děvečko, vdávala tak mladá? [: bude z tebe hospodyň, ospalá, nedbalá. :] Jedeme, jedeme, chodníčka nemáme, [: milé roztobože, kde my pobloudíme? :] Jedeme, jedeme, přes hory zeleny, budem si tam trhať maleny červeny. :] Maleny červeny, jahodečky zraly, [: už my si vezeme, to děvčátko švarny. :]

Bartoš 1901 / 0560 | Dyž sem šéł około vrát (100%)
Dyž sem šéł około vrát, słyšél sem muziku hrát, na harfy, na trúby, kdo mú miłú ľúbí, ten mosí jít domu spat. Přišéł sem do světnice, seďéł sem na łavice, seďéł sem u kamen, płakał sem jak błázen; má miłá nevdávaj se! Proč bych se nevdávała, tři ľeta sem čekała, tři ľeta čekati; ešče se nevdati; si voják, podvedeš ňa. Ešče k vám jednú přijdu, rodiče prost budu: matinko złatinká, poproste tatínka, by ně dáł vašu céru. Než bych ti céru dała, rač bych ju połámała, ruce po ramena, nohy po koľena, tak bych jí uděłała. Dyž ně jí nechcete dat, dám si ju vymaľovat, dám si já ju za skło, až ně bude teskno budu se na ňu dívat.

Erben 7/058 | Stoji stojí kostelíček (100%)
Stoji, stojí kostelíček, 1) v tom kostelíčku zvoneček; ten zvoneček sám zvoníval, když tam Kristus pán chodíval. Přiletěla holubička, vzala si ho pod křidýlka, letěla s ním na nebesa. Když k nebesům přiletěly, nebesa se otevřely, dušičky se radovaly: jen jedna se neradovala, okolo dveří obstupovala. „Proč, ty dušičko, se neraduješ, okolo dveří obstupuješ?“ – „Jak se mám já smutná radovati: otce, matky jsem nectila a jim jsem se protivila!“ – „Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky, skrze muky do očistce, tam uhlídáš své rodiče, kterak pláčou, naříkají, že svých dítek netrestali.“ Svatá Maří Majdalena pánu Kristu nohy myla, vlasy svými utírala. Kdo tu modlitbičku třikrát za den říká, tři duše vysvobodí: jednu otcovu, druhou matčinu, třetí svou, má do nebeského království cestu otevřenou. 1) Tamhle je kostelíček, v kostelíčku je zvoneček.

Sušil 1708 | Ta kyjovská brána (100%)
[: Ta kyjovská brána pěkně malovaná, :] [: kdo ju vymaloval, :] barvy nešanoval. Vymaloval na ní štvero koní vraných, vymaloval ješče černojoké děvče. Žádný nezabrání ptáčkovi lítati, jak mně zabraňujú děvče milovati. Vymaloval taky koníčka hnědého, on si ho osedlá, sedne si na něho. Teče voda, teče, po ní ryby skáčú, pověz mně, má milá, proč tvé oči pláčú. Pláčú ony, pláčú pro svého synečka, vzali ho na vojnu, dali mu koníčka.